Počítačová hudba: Zvuk; Fenomén domácího studia

Dříve než vůbec začneme, upřesním, komu je tento seriál vlastně určen. Asi každý zhruba tuší, jak probíhá hudební tvorba v případě klasické kapely. Kapela napíše a nazkouší svůj repertoár. S tím jde do studia, kde se nahrají jednotlivé nástroje, zvukař je smíchá dohromady a v postprodukční části se nahrávka zmasteruje (co to vlastně znamená, nás čeká v poslední kapitole). Pak již nic nebrání v útoku na hitparády. Málokdo má však to povědomí, jak je to s hudbou elektronickou a co vlastně předchází tomu, než se skladba dostane na vinyl a vy si ji můžete vychutnat na veliké aparatuře v klubu či festivalu. A právě těm, jež nemají ani to nejmenší tušení, je určen tento seriál. V průběhu zhruba pěti kapitol si představíme veškerou základní terminologii, která se za onou magií skrývá. Nezůstaneme však jen u teorie. Na řadu přijdou i nějaké ty videa či audio ukázky. Dnes to však bude pouze čistá teorie a něco tipů či zkušeností.

1) Zvuk v digitální podobě

Teorie zvuku
Hned na úvod je tu trocha té fyziky ze základní školy a její pohled na pojem zvuk. Zvuk je každé podélné mechanické vlnění v látkovém prostředí, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem. Zdroj zvukového vlnění se nazývá zdroj zvuku a hmotné prostředí, ve kterém se toto vlnění šíří, jeho vodič. Zvukovým vodičem bývá nejčastěji vzduch, který zprostředkovává spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem (ucho, mikrofon). Zvuky se však šíří i kapalinami (např. voda) a pevnými látkami (např. stěnami domu).

Zdrojem zvuku může být každé chvějící se těleso. O vlnění v okolí zdroje zvuku však nerozhoduje jen jeho chvění, ale i okolnost, jestli je tento předmět dobrým nebo špatným zářičem zvuku. Tato jeho vlastnost závisí hlavně na jeho geometrickém tvaru. Zdrojem zvuku mohou být kromě těles, kmitajících vlastními kmity i reproduktory zvuku.

Zvuky můžeme rozdělit na hudební (tóny) a nehudební (hluky). Tóny vznikají při pravidelném, v čase periodicky probíhajícím pohybem, kmitání. Při jejich poslechu vzniká v uchu obvykle příjemný vjem. Zdrojem hudebních zvuků mohou být například lidské hlasivky či hudební nástroje. Jako hluky označujeme nepravidelné vlnění, vznikající jako složité nepravidelné kmitání těles nebo krátké nepravidelné rozruchy (srážka dvou těles, výstřel apod.). Jen pro úplnost. Mezi hluky spadají i zvuky bicích .)

Jako u každého vlnění i u zvuku můžeme sledovat jeho frekvenci. Frekvence nám vyjadřuje počet kmitů za jednu vteřinu a vyjadřuje se fyzikální veličinou Hz (hertz). Další neméně důležitou veličinou, jež nás u zvuku zajímá, je jeho intenzita (hlasitost). Její hodnotu značíme db (decibel). Běžné lidské ucho je sto zachytit frekvence mezi 16 Hz až 20 000 Hz. Hodnoty pod tímto rozsahem nazýváme infrazvuk. Hodnoty nad zase ultrazvuk (např. delfíni jsou schopni ‘slyšet’ frekvence do 150 000 Hz). Ucho člověka je nejcitlivější na hodnoty okolo 2 000 Hz, což odpovídá průměrné frekvenci lidského hlasu. Také každá nota se dá frekvenčně vyjádřit. Podle kdysi definovaných norem je dnes nejběžnější tzv. temperované lazení. Jeho tóny jsou odvozeny od komorního A, které je rovno 440 Hz. Tón A o oktávu vyšší má frekvenci 880 Hz, tedy dvojnásobek a tak dále. Jedna oktáva má sedm tónů a pět půltónů. Vcelku hezký článek o lazení, hudební teorii, melodii a harmonii je k nalezení zde.

1.1 Digitalizace zvuku

Pojem digitální záznam zvuku dnes jistě nikoho nepřekvapí. Jak však tato digitalizace funguje? Digitalizace zvuku (Obrázek 2.1) probíhá tzv. vzorkováním a následnou kvantizací. To se provádí pomocí A/D (Analog/Digital) převodníku. A/D převodník je zodpovědný za  převod spojitého (neboli analogového) signálu na signál diskrétní (neboli digitální). Kvalitu digitálního vzorku určují dva parametry: vzorkovací frekvence a bitová hloubka.

 
Obr. 1.1 – Digitalizace sinusoidy – Zdroj: google.com

Prvním z nich se nastavuje ve fázi vzorkování (Obrázek 1.2) a udává počet vzorků za jednu sekundu. Budeme-li mít zdigitalizovaný zvukový vzorek o vzorkovací frekvenci 44,1kHz, znamená to, že vzorkovací algoritmus odebíral při digitalizaci 44 100 vzorků za jednu sekundu. Frekvence 44,1kHz není zvolena náhodně. Podle Nyquistova teorému by vzorkovací frekvence měla být nejméně dvakrát větší, než nejvyšší přenášená frekvence. Jen tak lze zajistit její věrný převod. A jelikož, jak již bylo zmíněno, se nejvyšší slyšitelné hodnoty pro lidské ucho pohybují okolo 20kHz, je vzorkovací frekvence 44,1kHz nasnadě. Logicky čím vyšší vzorkovací frekvenci použijeme, tím bude zvuk více odpovídat realitě. Pokud se v původním spojitém signálu vyskytují frekvence vyšší než je polovina vzorkovací frekvence (nazývaná též Nyquistova frekvence), dojde k úplnému a nenávratnému zkreslení signálu. Tento jev se nazývá aliasing. Aliasingu se dá zabránit jedině takzvaným antialiasing filtrem, což je vysokofrekvenční filtr zařazený před převodníkem. Nedovolí tak frekvencím vyšším než je Nyquistova frekvence vstoupit do převodníku. Při digitalizaci se ztratí spousta detailů z původního signálu.


 Obr. 1.2 – Vzorkování – Zdroj: wikipedia.org

Při kvantizaci (Obrázek 1.3) je pro změnu velmi důležitá tzv. bitové hloubka. Ta určuje, jaké množství informací se použije k definici jednoho vzorku a je určena počtem bitů. Čím větší bitová hloubka, tím lepší dynamika zvuku, méně šumu a kvalitnější reprodukce. Například při 8-bitovém kódování převodník rozliší pouze 256 napěťových úrovní hlasitosti, což není zrovna moc. U kódování 16-bitového jich je již 65535 (216). I tak není přenos zcela věrný a existují tendence bitovou hloubku zvyšovat. To samozřejmě platí i o vzorkovací frekvenci.

Na Obrázku 1.3 lze vidět, jak taková kvantizace probíhá. Aby bylo možné určit, které hodnoty má po kvantování nabývat určitý vzorek, je třeba rozdělit prostor kolem jednotlivých hodnot na toleranční pásy (jeden takový pás je naznačen kolem hodnoty 0). Kterémukoliv vzorku, který padne do daného tolerančního pásu, je při kvantování přiřazena daná hodnota. Kvantované hodnoty jsou na obrázku naznačeny světlými kolečky. Jak je vidět, kvantované hodnoty se ve většině případů liší od skutečných navzorkovaných hodnot. Velikost kvantizační chyby je vzdálenost mezi kvantovanými a původními navzorkovanými body, na obrázku ji vyjadřují délky pomyslných úsečky mezi tmavými a světlými kolečky. Velikost této chyby se pohybuje v intervalu +1/2 až -1/2 kvantizační úrovně.


  Obr. 1.3 – Kvantování – Zdroj: wikipedia.org

Stále uznávaným, nicméně postupně vytlačovaným standardem je 44.1 kHz / 16 bit, to už ale při dnešních vysokých nárocích nedostačuje a např. DVD audio se vyznačuje kvalitou 96 kHz / 24 bit. Pro hudební produkci se nevyplatí používat méně než 44.1 kHz, mezi hardwarově využitelné možnosti se začíná prosazovat také 192 kHz. Rozdíl v kvalitě zvuku u syntetických nástrojů je při vyšším rozlišení znatelný a vysoká kvalita je zachována i při tzv. downsamplingu (snížení na standardních 44.1 kHz). Ten je důležitý pro audio přehrávače a jiná zařízení, která nejsou pro vyšší kvalitu záznamu stavěna a neumí je přehrát (např. běžné audio CD).


Hudební formáty

S kvalitou digitalizovaného záznamu souvisí i to, do jakého výsledného zvukového formátu zvuk uložíme. Každý z těchto formátů má své výhody i nevýhody a proto by bylo vhodné se na ně podívat blíže. Vyjma formátu WAV se jedná o formáty využívající kompresi. Ta je výhodná z toho důvodu, že radikálně sníží velikost souboru (až 10x), ale to vše na úkor zvukové kvality. Kompresní algoritmy využívají nedokonalosti našeho sluchu, konkrétně psychoakustického jevu. Psychoakustický jev můžeme znát z běžné reality pod pojmem "Neslyším tě, když ta kráva vedle mě tak ječí". Tedy, když tišší zvuk není přes svého silnějšího/hlasitějšího souputníka slyšet. A právě na tomto zjednodušeném principu funguje zvuková komprese. Tiché potažmo neslyšené zvuky zkrátka vypustí. 

1.1.1 Formát WAV
WAV je nekomprimovaný a neztrátový formát, rozšířený zejména na platformě PC. K uchování informací využívá kódování Pulse Code Modulation (PCM) a zvuk je uchováván přesně tak, jak byl digitalizován. Do WAV formátu lze zaznamenat digitální zvukovou stopu v jakékoliv kvalitě (vzorkovací frekvence, bitová hloubka) a to jak mono, tak i stereo. Jeho jedinou nevýhodou je kapacitní náročnost. Jedna minuta v cd kvalitě (16bit/44kHz) je rovna zhruba 10 MB. Pro účely hudební tvorby to však bude právě WAV, který budete používat nejčastěji.

1.1.2 Formát MP3
Tento formát představuje tzv. ztrátovou kompresi dat. Komprese dat je určena tzv. datový, tokem, jež se udává v jednotkách kbps (kilobit za sekundu). Platí, že velká komprese = malý soubor a nízká kvalita zvuku, malá komprese naopak. Dalšími faktory, které ovlivňují kvalitu komprese jsou:
• použitý psychoakustický model, který (zjednodušeně řečeno) určuje co je a co není důležité pro naše ucho
• komprimační algoritmus

Za nejkvalitnější se dlouhou dobu považoval algoritmus z Frauenhofferova institutu, který ovšem nepatří k nejrychlejším). Svou pozici již ale poslední dobou ztrácí a za nejoblíbenější kodek lze nejspíše považovat kodek LAME, který je na rozdíl od výše jmenovaného vyvíjen na bázi tzv. "open source" projektu.

1.1.3 Další formáty
• WMA
• AIFF
• AAC
• OGG Vorbis
• Real Audio


2) Fenomén zvaný "bedroom studio"

Hudební studio v pokojíčku
Doba, kdy možnost nahrávání ve studiu mělo jen pár vyvolených, je dávno pryč a možnost vytvořit profesionálně znějící nahrávku má dnes takřka každý, kdo má potřebnou dávku talentu a trpělivosti. Možnost zařízení si vlastního hudebního koutku přišla až s masivnějším nástupem počítačů a zejména s jejich neustálé se zvyšujícím výkonem. V následujících řádcích bude objasněno, co je k vybudování si vlastního "bedroom studia" vlastně potřeba (Obrázek 2.1). 


 Obr. 2.1 – Schéma bedroom studia – Zdroj: vlastní

2.1.1 Počítač 
Počítač je mozkem celého soustrojí k hudební produkci potřebného. Při jeho výběru bychom měli dbát zejména na výkon v multimediálních aplikacích, spolehlivost a stabilitu. Chceme-li nerušeně pracovat a zbytečně se nezabývat např. s výběrem efektu, jenž sice zní hůře, ale nespotřebuje tolik z potřebného výkonu počítače, je lepší nešetřit a vybrat si jeden z nejsilnějších strojů na trhu. Při tvorbě pak můžeme pracovat s mnohem větší volností a kreativitou. Při výběru procesoru lze volit mezi výrobky firem Intel či AMD. Ve výkonnostních testech jsou to právě procesory AMD, jež Intel porážejí. Z pohledu kompatibility a stability však vše hovoří pro Intel. Pro rozumnou práci s audiem byste při výběru procesoru neměli jít níže než je Pentium D s kmitočtem 3 Ghz, či výkonostně srovnatelných alternativ. Při výběru Mother Boardu je situace o něco složitější. Výrobců je totiž mnohem víc a problémy nekompatibility a nestability vznikají především zde. Právě zde se projeví ona síla chipsetů Intel. Integrované komponenty nejsou vůbec na škodu. Důležitá je však možnost je v Biosu zakázat. Z důvodu do nekonečna omílané otázky stability nemusíme přemýšlet o přetaktování a zvýšení výkonu sestavy. U hardisku nás budou zajímat, krom kapacity, především jeho hlučnost a rychlost. 7200 rpm (otáček za minutu) je takřka samozřejmostí. Jelikož na disku budeme uchovávat data, jejichž ztráta dost zamrzí, není od věci používat diskové pole RAID (pokud to dovoluje motherboard). 1 GB operační páměti je nutností. Při nákupu můžeme slevit z požadavků na grafiku, protože nehodláme-li dělat post-produkci, výkonná grafická karta není potřeba. Integrovaná grafická karta postačí víc než dobře. Užitečný je i výstup na dva monitory. Osobně doporučuji bytelnou a dobře odhlučněnou skříňku.

Již pěknou řádku let jsou pro práci se zvukem (potažmo multimedii vůbec) velice oblíbené počítače značky Apple. Oblíbené jsou zejména díky své stabilitě a výkonu. Za zmíněnou stabilitu a výkon je však nutné si připlatit. Na Apple však existuje méně hudebního softwaru, jež je vyvíjen především pro platformu PC. 

2.1.2 Zvuková karta 
Zvuková karta je další nezbytnou součástí hudebního studia. Stará se o digitálně-analogový převod nahraného nebo vygenerovaného digitálního záznamu a naopak. Ve většině případů na ní najdeme A/D a D/A převodník (viz. Digitalizaci zvuku), MIDI (o MIDI si povíme v některém z dalších dílů), čip pro FM či WaveTable syntézu (opět příště) a DSP modul. DSP (Digital Signal Processing) modul je čip, jež nám umožní zefektovat signál ve zvukové kartě, čímž ušetří práci procesoru, který by musel vše spočítat sám. Některé zvukové karty vděčí za svou popularitu právě svým DSP jednotkám. Z pohledu kvality můžeme zvukové karty rozdělit na poloprofesionální a profesionální. Ty profesionální využijeme především tam, kde chceme do počítače nahrávat i externí zdroje zvuků (vokál, kytary atd.). Hlavním důvodem proč šáhneme zrovna po ní, jsou kvalitní A/D převodniky. Ty zaručí kvalitní digitalizaci. Chystáme-li se pouze k práci uvnitř počítače. Dobře poslouží i karta poloprofesionální. Zapojení karet do počítače je řešeno přes klasické PCI rozhraní, USB či FireWire.

Poloprofesionální
Zvukové karty, spadající do této kategorie, by se daly popsat jako o trošku lepší multimediální zvukové karty, určené primárně na sledování filmu a hry. Díky své kvalitě se však dají využít i pro účely, o které nám jde především – pro tvorbu počítačové hudby. Téměř vždy disponují těmito vstupy a výstupy: game/MIDI port (pro zapojení MIDI nastrojů), výstup na jeden/dva reproduktory, vstup mikrofonu a line-in vstup.

Mezi nejznámějšího zástupce ve své třídě patří SoundBlaster Audigy (Obrázek 3.2). Audigy se může pyšnit čistým zvukem, DSP, podporou rychlého datového toku po kabelu mezi dvěma kartami a spoustou dalších vlastností zahrnující i hardware na čistění starých nahrávek od šumu v reálném čase. Karta pracuje plně ve 24bitové kvalitě a podporuje až 48 hardwarových MIDI kanálů. Karta se dá zakoupit v několika verzích, jež se liší především výbavou (software, externí rack s dálkovým ovládáním a jiné), kterou spolu s kartou obdržíme. Dále je záhodno zmínit výrobce - Diamond MultiMedia a Hercules. 
 
Obr. 2.2 – Zvuková karta Sound Blaster Audigy – Zdroj: soundblaster.com

Profesionální
Profesionální karty, jak již z názvu vyplývá, jsou určeny pro práci se zvukem v té nejlepší kvalitě. Ne u všech profesionálních karet najdeme MIDI rozhraní. Z důvodu odrušení od počítače jsou v mnoha případech audio převodníky umístěny do externích boxů. Minimalizuje se tak jejich rušení elektromagnetickými vlnami. Externí box má i výhodu v zapojování konektorů – je vždy po ruce. Vyvedením konektoru vně počítač získáme též možnost úvodního zpracování signálu před samotným převodem do digitální podoby (možnost ovládat citlivost vstupu, phantomové napájení mikrofonu). U těchto karet se setkáme i s větším počtem vstupů a výstupů, což nám umožní nahrávat do počítače současně více kanálů, případně na výstupní kanály přivést více zdrojů zvuku. Posledním větším rozdílem je přítomnost digitálního vstupu a výstupu. Ty jsou prospěšné zejména při komunikaci s jiným digitálním zařízením (DAT, MD). Odpadá tedy nutnost převodu signálu z digitální podoby do analogové a zpět.

Na trhu je nespočetné množství produktů a při jejich výběru se rozhodně vyplatí dát na zkušenosti spokojených/nespokojencýh uživatelů a najít si pár nezavislých testů.
 

Obr. 2.3 –Profesionální zvuková karta M-Aduio FireWire 1814 – Zdroj: m-audio.com

2.1.3 Studiové monitory
Při hudební produkci nám jde z velké části i o zvuk. Je tedy nutné dohlédnout na to, aby reproduktory hrály přesně to, co vychází z výstupů zvukové karty a neinterpretovaly si hudební signál po svém. Problémům se špatným poslechem se dá předejít především koupí kvalitních reproduktorů čili studiových monitorů. Jejich výběr je při stavbě vlastního "bedroom studia" stěžejní. Můžete být ostřílený zvukař s letitou praxí, ale bez pořádného odposlechu bude velice těžké dobrat se dobře znějícího výsledku. Nedá se totiž opravit něco (rezonance, hlasitost frekvencí), co není slyšet. Studiové monitory jsou  navrženy pro precizní přenos celého spektra hudebního signálu. Z počátku se vám může zdát, že oproti běžným hi-fi systémům produkují plochý a nemastný zvuk. A to je přesně to, o co tu jde. V ideálním případě bychom měli vše slyšet tak, jak je tomu doopravdy. Jak tomu však již bývá, ideální není nic, a proto i mezi monitory se můžeme setkat s rozdílnou interpretací. Můžeme hovořit o duchu. Alespoň tak zvukaři popisují jinak těžce popsatelné diference jednotlivých monitorů. Při výběru reproduktorové soustavy by se každý měl spolehnout na sebe a rozhodnout se podle subjektivního dojmu. Důležité je zmínit, že monitory s plnohodnotným basovým rozsahem (rozuměj 30Hz a víc) mají smysl jen v akusticky řešeném prostoru. Právě nízké frekvence totiž dokáží nadělat více škody než užitku. V malých prostorech je tedy lepší volit bedny, jejichž dolní mez začíná okolo 50 Hz.

Základem každé reproduktorové soustavy jsou reproduktory. Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení, které přeměňují elektrický proud na zvuk. Obvykle se skládají z membrány, vyrobené z plastu nebo papíru, a z elektromagnetu, do něhož je přiváděn vstupní signál. Zvláštním případem reproduktoru jsou sluchátka. Reproduktorová soustava je složena z více reproduktorů, kde každý z nich pokrývá jinou část frekvenčního spektra: nízké (do 600Hz), střední (600-4000Hz) a vysoké (nad 4kHz). Není však pravidlem, že vždy se musí jednat pouze o tři reproduktory. O rozdělení frekvencí mezi reproduktory tak, aby každý reproduktor obdržel pouze frekvence jež má reprodukovat, se stará frekvenční dělič. Studiové monitory se rozdělují podle napájení a podle druhu poslechu, k němuž jsou určeny.


 Obr. 2.4 – Poslechové monitory Tapco S-8 – Zdroj: tapcoworld.com

Napájení:
• aktivní – obsahují vlastní zesilovač. Signál je nejprve rozdělen frekvenčním děličem a jednotlivá pásma zesílena 
• pasivní – signál zesílený externím zdrojem (zesilovačem) je rozdělen frekvenčním děličem a reprodukován

Typ:
• Farfield – veliké studiové zvukové systémy. Vyváženého zvuku dosahují až při vyšších výkonech. Tím se přibližují aparátům klubovým. Vhodné pro test jak se nahrávka bude chovat při přehrání na výkonných zvukových systémech. Nutná akustická vyváženost místnosti.
• Nearfield – reproduktorové soustavy malé či střední velikosti určeny pro poslech zblízka. Jsou navržena tak, aby posluchač slyšel především výstup z reproduktoru a nebyl ovlivněn akustikou místnosti.
• Sluchátka – mohou být skvělými studiovými monitory. Především pro svoji detailnost poslechu ve stereo prostoru. V realitě se však chovají odlišně od chování reproduktorových soustav. Nejlepší je tedy kombinace sluchátek i reproduktorových soustav. 

 Ceny studiových monitorů se pohybují od 10 000 Kč po 200 000 Kč za pár. Obecně se dá říci, že čím větší cena tím větší kvalita. Ne však vždy. Zářným příkladem jsou poslechové monitory Tapco (Obrázek 2.4) společnosti Mackie. Jako v případě zvukových karet doporučuji vyslechnout rady zkušenějších kolegů. Poté však osobně poslechnout a na základě subjektivního pocitu se rozhodnout. Nezbytné taky je, si na vybrané monitory zvyknout. Nejlépe poslechem oblíbených nahrávek, o nichž se domníváte, že mají dobrý zvuk.


2.1.4 MIDI klávesy/MIDI kontrolér
Budeme-li se chtít vyhnout únavnému vkládání not do počítače pomocí myši a nejspíš vložit i trochu té hudebnosti, není jiného zbytí, než pořídit MIDI klávesy. Jejich funkce je prostá, v podstatě se jedná o jakousi hudební klávesnici. Tedy, při stisku noty C na klaviatuře, se vygeneruje MIDI zpráva a nota C se přehraje či zapíše i v počítači. Činí tak po standartním MIDI kabelu či USB sběrnici. Krom klaviatury disponují i nejrůznějšími knoflíky a otočnými (knoby) či tahovými (fadery) kontroléry pro ovládání virtuálních kontrolérů uvnitř počítače. Narozdíl od HW syntetizérů neobsahují žádné zvuky. 
 

Obr. 2.5 – MIDI klávesy M-Audio Ozone – Zdroj: m-aduio.com


2.1.5 Hardware
 Má-li tedy někdo pocit, že se bez toho či onoho hardwaru prostě neobejde, nic mu nebrání si jednu z těch drahých hraček obstarat. Ještě stále se vedou spory o tom, co je vlastně lepší. Zda-li hardwarová či softwarová cesta. Zastánci hardwaru vytrvale tvrdí, že zvuk hardwaru je stále nesrovnatelně lepší. Druhá strana zase předsunuje neustále zvyšující se kvalitu softwarových aplikací a komfort při ovládání. Jako obvykle pravda je někde uprostřed.

V hardwarové podobě můžeme nalézt následující komponenty: mixážní pult, sampler, syntetizér, rackové efekty, zvukové procesory atd.
 

Obr.  2.5 – Mixážní pult Honic Helix Board – Zdroj: google.com



2.1.6 Mikrofon
Existuje mnoho principů, kterým se zvuk snímá (kondenzátorový, dynamický, uhlíkový). Každý z nich se hodí k něčemu jinému (bicí zvuky nebudeme nahrávat stejným mikrofonem jako vokál apod.). Stejně jako u monitorů, i zde existují určitě nuance a subjektivní z jednotlivých modelů. V případě mikrofonů nás bude zajímat především hladina šumu, míra zkreslení, frekvenční rozsah a směrová charakteristika. Podrobněji se o tom však rozepisovat nebudu, jelikož toho není mnoho, co bych mohl říct.
 
Obr. 2.6 – Studiový mikrofon AKG C3000B – Zdroj: akg.com

2.1.7 Akustické řešení domácího studia
Akustické řešení prostoru bylo zmíněno již v povídání o monitorech. Neodpustím si zmínit se o něm alespoň velmi stručně, jelikož sebelepší poslechové monitory nám jsou ve špatně řešeném prostoru k ničemu. Souvisí s tím již samotné umístění beden a posluchače. Ideální případ je ten, kdy pozice monitorů a posluchače tvoří rovnostranný trojúhelník. Kde délka stran je odvislá od velikosti prostoru a hlasitosti, jež z aparátu hodláme vyluzovat. Podstatné je i umístění monitorů do prostoru. Nedoporučuje se je umístit do rohu či moc blízko ke stěně. A to z důvodu interference frekvencí. Zvuk z aparátu je k nám přenášen jak přímou cestou (tzv. přímá zvuková vlna), tak vlnami odraženými od stěn místnosti a předmětů v místnosti. A právě tyto odražené vlny působí neplechu, tedy ony interference. Vznikají tak místa v prostoru, kde ta či ona frekvence hraje v plné intenzitě, přitom o metr vedle ji těžko dohledat. A právě o eliminaci těchto jevů jde především. Slovy skoro odbornými - je to snaha o dosáhnutí frekvenčně vyrovnané charakteristiky místnosti. To se řeší pomocí vhodného umístění absorpčních materiálů po pokoji. K tomuto účelu v domácích podmínkách výborně hodí knihami nabitá knihovna, závěsy, koberce, závěsy, gauče pro pohlcení vysokých frekvencí či molitanové pyramidy a těžké závěsy pro frekvence stření. Nízké frekvence se likvidují pomocí tzv. basových pastí. Ty vypadají jako krabice s otvory, kdy její vnitřek je vyplněn pohltivým materiálem. Nízké frekvence se vždy soustřeďují v rozích místnosti a obecně způsobují nejvíc problémů.