Report ze Sensation White od Jiřiny

Před halou na nás z dálky mávali dobří lidé s pivem, nic za něj navíc nechtěli, tak jsme nepohrdli. Po vystátí krátké fronty jsme se šli seznámit s prostorem. Architektu dekorací i jejich realizátorům musím vyseknout poklonu, s něčím podobným jsem se na party ještě nesetkala. Kolem nás se navíc motaly postavy na chůdách, převlečené za různé ptáky, koukat tedy bylo na co. Party se nesla v duchu motta Láska, žádní roboti z války strojů, které hokejové hale dominovali loni, se tedy nekonali. Mám pocit, že i laserů produkční agentura objednala méně než na premiéru slavné party v Česku.

 
Navíc, tolik lidí jsem na žádné halové akci ještě neviděla a nejspíš ani neuvidím. Nejvíc jsem se těšila na Micheala Buriana, který znovu potvrdil, že snese srovnání s kterýmkoliv DJem na světě. Do více než 17 tisíc partypeople ládoval skvělý set, okořeněný novou skladbou, do které ho navíc doprovodil houslista Michael Hejc. Velký dojem na mě nechal set švédského houseového producenta a dýdžeje Axwella nebo nizozemského mistra trancu a techna Marco V. O tom, co s pařícími lidmi udělal Markus Schulz, snad ani nemusím mluvit. Z Floridy, kde žije, přivezl našláplé desky, mezi nimiž nechybělo spoustu hitovek. Rozsekal tisícihlavý dav na malé hranolky, místy jsem se v té náloži energie až ztrácela. Na jeho výběr jsem si také poprvé pořádně zatacovala, protože řada lidí už odešla buď na vlak nebo na metro.

Ostatně přítomnost diskofilů z venkova byla cítit víc, než je mi příjemné. Ale to je moje osobní věc, na úrovni party se to nepodepsalo. Jediná věc me zaskočila a to, že se někteří DJs opakovali a každý hrál svůj remix na tutéž skladbu. Myslím, že by se to dalo vychytat. Celkový dojem také bohužel kazily příšerné fronty a těžko dýchatelný zvuk, především absence nekuřáckého prostoru byla dost nepříjemná. Situaci naštěstí zachraňovaly ceny barech, 35 korun za pivko celkem jde. I tak si myslím, že za tisícovku, na kterou přišla vstupenka, jsme toho mohli být ušetřeni.