Report z koncertu Trickyho v klubu Roxy od Myclicka

Žádné triky, žádné pověry a přesto už je zase plno!

"Ty tam jdeš, ty taky a ty určitě ne..." Normálně jsem si ty, kteří mě právě míjeli na eskalátoru a tuze pospíchali, rozděloval do příslušných chlívečků. Ale jak vlastně vypadá ten typický fanoušek Trickyho? Dá se to vůbec odhadnout podle vzhledu a oblečení? Typický fanoušek Trickyho však v Roxy už dávno byl, aby zabral to zaručeně nejlepší místo, z něhož uvidí úplně vše a také uslyší úplně vše. A představte si, že vypadal zcela obyčejně. :) První vteřiny před klubem, stejně jako ty strávené uvnitř, se nijak nelišily od jiných v těch předchozích podzimních dnech. Znovu velký luxusní autobus, i když tentokrát ještě s přívěsem pro nástroje, znovu dlouhatánská fronta vinoucí se k šatně, znovu už do posledního místečka zaplněný parket, znovu obsypané bary i ochozy. Ve srovnání s koncertem Pendulum, který se na stejném místě uskutečnil před pouhými šesti dny, bylo však tohle publikum nezvykle krotké a ukázněné. Žádné hulákání na lesy, to spíše trpělivé, ale zároveň dychtivé očekávání toho, co již brzy přijde. Teď už jen odhadnout, kdy to asi přijde... Opustit to své místo za účelem návštěvy toalety či kvůli přinesení dalšího kelímku sem na plac, si dovolil opravdu jen málokdo. Ano, kelímku! Na cokoliv v láhvi jste mohli zapomenout - pravidla agentury, která ten očekávaný koncert Trickyho zajistila, zněla poměrně jasně a srozumitelně a tak se vše z lahví přelévalo do plastu.

"Hej, my se k vám taky neotáčíme zády..."

Zřejmě špatné zkušenosti z minulosti? Neunesl snad někdo nadpozemskou tíhu jeho muziky a ta láhev byla tehdy po ruce nejblíže? Vypadá to tak... Stejně jako důvod, proč ty první řady od pódia oddělovalo kovové hrazení. Za něj směli jen ti s modrou páskou na ruce, tedy fotografové v již tradičním hejnu! Zatímco před Pendulum byl každý technik s kytarou vítán aplausem, jen co vkročil na pódium, tady jejich asistence nevzbuzovala žádnou pozornost. Probíhaly tu poslední úpravy, tentokrát se éterem neslo jen puštěné CDčko, stylově potemněla světla v sále i na pódiu a před půl devátou byl zvukař k aktivitě pobízen už jen kuželem světla z výkonné baterky. Bylo to napínavé a ti dole už větší tlak nezvládli – emoce musely s výkřiky ven! V té temnotě teď žhnulo jen šest zelených kontrolek odposlechů a dvě červené z těch na stojanech, plus různě podbarvené displeje chytrých mašinek – když tma, tak pořádná. :) Přesto ta šestice postav, která se tu náhle zleva protáhla, nešla přehlédnout. Tak jak to bude? Poměrně mladý kytarista Tristan Cassel-Delavois vpravo, nová baskytaristka(!) Kat Bax vlevo, do pravé zadní části klávesák Gareth Bowen, do levé zadní části bubeník John Maiden.

Francesca Belmont

Svléknout, namočit, postavit se na sádru a pak spustit...

A pak už jen oni dva do středu – vpravo Francesca Belmont, vlevo ten, jenž tu byl tak strašně dlouho očekáván... Jenže ti dva k nám teď byli otočeni zády, nezdvořáci! :( Pro svůj první kontakt s publikem si vybrali pouze instrumentálku You Don´t Wanna a tak se teď kromě nich činil celý band – oni se jen vrtěli do rytmu a podupávali si. Tricky však o poznání hlasitěji – jeho levačka byla totiž opatřena kopýtkem a nohavice žlutých tepláčků Adidas vyhrnuta až ke kolenu, aby udělala prostor sádře... K mikrofonu pak přistoupili až s druhou Past Mistake. Tedy až krátce poté, co se Tricky ke své úloze náležitě připravil – nejprve si svlékl tričko, odhalil barevné obrázky na svém šlachovitém těle a dle očekávání za tento plánovaný striptýz sklidil potlesk, pak vzal do ruky láhev s vodou a jeho copánky byly právě namočeny! Zpočátku to vypadalo, že Francesca tenhle náročný kus potáhne sama – ten čtyřicetiletý naháč sice otevíral pusu, ale ven zněly spíše krátké skřeky a nesrozumitelné brblání.

"Pozor, vyletí ptáček! Ale jen třikrát..."

Tedy jen další z těch, kteří hlas používají jako doprovodný nástroj? Teprve až v jejím závěru jako by se začal prát s démony ve svém těle. Naprosto arytmicky se podlamoval v kolenou, zápasil se stojanem mikrofonu, hlavou vrtěl ze strany na stranu, až z jeho kštice létaly kapky! Tohle byla ta pravá strašidelná temnota, na níž tu všichni tak rádi počkali. Takhle působivě to umí naaranžovat jen on a pár vyvolených – vždyť nešlo jen o koncert, tohle bylo i divadlo s prvotřídním dramatickým dílem, jen nikdo netušil, zda se do své role tolik ponořil či je opravdu takový i ve skutečnosti... Ta mystičnost byla velmi lákavá a my jsme chtěli víc! Muž za pultem se světly to však takhle hrůzostrašně neviděl a měl úplně jinou představu – celé pódium zahalil do červené, z níž se fotografům dělává tak špatně od žaludku, přimíchal žlutou a ten kontrast mezi radostí a starostí byl velmi působivý. Fotografové tak lačně lovící své momentky byli ke konci třetí písničky ze svého oploceného koridoru za přítomnosti ochranky vyprovozeni. Dopředu byli s podmínkami srozuměni a tak svou ohrádku opouštěli v dlouhém houfu zcela bez protestů...

"Tricky, hlavně prosím neupadni!"

Velmi brzy se stojan mikrofonu odporoučel k zemi a já v tu chvíli jen doufal při sledování jeho nekoordinovaných pohybů, že si nezpůsobí po vzoru Róisín Murphy další zranění v pořadí, pro něž by musel být zdárně se rozjíždějící koncert ukončen. Pohotový technik tu měl přitom plné ruce práce a po každé písničce přišel to jeho pracoviště uspořádat tak, aby vypadalo jako na začátku, než začal Mistr zlobit... Přitom pětice jeho společníků na cestě Evropou ho poslouchala na slovo a nemohl si na ně ani náhodou stěžovat. Byli jím zcela fascinováni nebo snad dokonce uhranuti? V jednom případě zpívající Francescu zezadu přepadl, aby jí zabavil mikrofon, pak řval do obou současně a divoce se přitom kymácel, jindy si zase stoupl na stupínek ke klávesákovi Garethovi opět zády k publiku a z několika desítek centimetrů ho kontroloval, zda hraje přesně tak, jak skutečně hrát má. S tím přísným výrazem i díky svému momentálnímu handicapu takhle napadající na jednu nohu připomínal hororové scény s nějakým běsnícím maniakem. Nakolik to byla hra a nakolik je vůdčím typem, který ze všeho nejvíc nenávidí kompromisy? Kdo ho blíže nepoznal, netroufne si odhadovat, kde se skrývá pravda...

Už zase má plnou kapelu šikulů!

Francesca rozhodně překvapila v té známé Overcome, v níž nahradila jeho bývalou partnerku Martinu Topley-Bird. A ačkoliv ta se nahrazuje opravdu velmi špatně, silný a srdečný potlesk v závěru oznamoval, že jí tahle imitace skutečně vyšla! Acidovou linkou, tou správně kyselou acidovou linkou si vaši pozornost zase velmi snadno získal klávesák Gareth a přestože až příliš často svůj ansámbl velký bristolský muž obměňuje, vypadalo to, že na tuhle partu se může skutečně spolehnout. I bubeník několikrát předvedl, že ani drum´n´bassový rytmus mu vůbec není cizí a konkrétně The Love Cats ten zpočátku pouze pokyvující dav náležitě rozhýbala... Ne, tohle nebude jen smutný koncert, jemuž porozumí pouze intelektuálové – vždyť tamhleten už se vlní, tenhle taky a tamhleta si to opravdu užívá i se zavřenýma očima. Ke všemu ten v Roxy už tolikrát skloňovaný zvuk byl opravdu plný a nejen výšky, ale i basy jste tu dostávali na stříbrném podnose a ještě ke všemu od pohledné baskytaristky. Kde jen on ty šikovné krásky kolem sebe pořád bere? :) Že by ten pohled, před kterým prostě neuhnete? Deset minut po půl desáté několikrát poděkoval za ovace, kterých se mu dostalo a krátce nato se za svým ansámblem odbelhal pryč... Bude pokračování? S touhle atmosférou velice snadno!

Chudák – on nemůže dýchat a vy se jen díváte, jak trpí!

Kdo se nechal v těch sedmdesáti minutách srazit na kolena a zbaběle utekl k domovu, ten udělal velkou chybu, děly se tu totiž neuvěřitelné věci a show se teprve dostávala do obrátek! Přiznám se, že v okamžiku, kdy se démonický zpěvák pustil spíše do odříkávání textu skladby Vent, měl jsem o něj už poměrně strach. Jen si schválně zkuste říci pokaždé jinak slůvko "breathe," ale tak jako on to stejně nedokážete... Vypadalo to, že doopravdy nemůže dýchat a ti pod ním jen v úžasu stáli místo toho, aby pánovi, který tam nahoře právě prodělává infarkt, pomohli. Místy už jen sípal, zoufale zvedal ruku, jako by se právě topil a muzikanti i ti dole jen lhostejně přihlíželi. Přesto ten boj se životem nakonec k mému překvapení vyhrál! To Joseph byla úplně jiným šálkem kávy – tolik optimistická, tolik působivá. Přesně ta skladba, u níž si přejete, aby nikdy neskončila. A on o jejím kouzlu moc dobře věděl, když ji stále nastavoval a lomcoval bubeníkovi s aparaturou, aby ho vyprovokoval k ještě větším výkonům. K úplné dokonalosti mi chyběly už jen dvě věci – smyčcový orchestr a pak bych alespoň na okamžik vyměnil vokál Francescy za Neneh Cherry, když by šla náhodou kolem. :) Přísahám, že pak bych opravdu poklekl a poklonil se, ale i přesto jsem se poměrně dlouho té husí kůže nemohl zbavit...

"Pane učiteli, už je čas..."

A jak vypadala skutečná tečka, když inkriminovanou desátou hodinu tenhle pán už před sedmi minutami přetáhl? To by neuhodl nikdo! V půlce Ace Of Spades, kterou začátkem osmdesátých let poprvé do světa vyslali Motörhead, Gareth náhle vstal, skočil dolů k ochrance před ony zábrany, stačilo pár pokynů a ti největší fandové zamířili vzhůru na pódium, přičemž na některých z nich bylo vidět, jak moc se chtějí téhle ikony trip-hopové scény dotknout. "The Ace Of Spades" zpívala teď Francesca, "The Ace Of Spades" řvali rozvášnění fandové za mnou, také tahle pecka se dočkala dlouhé stopáže a on na to vyzrál – fikaně využil natřásajících se tanečníků, té živé zdi k tomu, aby definitivně z pódia zmizel. Hodinky ukazovaly čtvrt na jedenáct – to už tu dlouho nebylo! Ihned rozsvícená světla sebrala jakékoliv další naděje na pokračování. Myslím, že stačilo a tenhle závěr byl vážně excelentní! Čekal jsem cokoliv, ale až takhle parádní koncert opravdu ne, přiznávám... Je tu pomalu konec roku, tedy nejvyšší čas bilancovat, který z těch letošních koncertů byl tím zaručeně nejlepším a Tricky mi to s tím svým pondělním rozhodně nezjednodušuje. :(     

Video: Tricky – Vent (Live @ Roxy)

foto: Klappa, klappa@techno.cz Tomáš Martínek, info@tomasmartinek.cz, dlouhan

video: hellward01