Report z Colours of Ostrava od Borise a Julie

1. den - čtvrtek

Díky časnému příjezdu se nám podařilo zaparkovat zdarma hned před areálem, v což jsme doufali, jelikož čtyřdenní parkovací karta do areálu stála na místě tisícovku.  V předprodeji byla cena sice poloviční, ale na čtyřdenním fesťáku je každá stovka dobrá, takže jsme se radovali, že jsme se nenechali zlákat nabídkou e-shopu a spolehli jsme se na vlastní intuici.  Následovalo nezbytné shánění pásek jak do areálu, tak i do stanového městečka, za které jsme v předprodeji zaplatili tři stovky i se stanem.  Ve čtyři odpoledne už jsme měli postaveno na krásném trávníčku ve stínu stromů strategicky poblíž TOI TOI, umýváren, vchodu do areálu a hlavně v zádech s chladící stanicí Samsung, kam jsme si hned dali vychladit většinu našich tekutých zásob, a vzápětí jsme vyrazili obhlédnout areál festivalu.  U vstupu jsme do ruky dostali program, festivalového průvodce, noviny s mimořádnou festivalovou přílohou a kupon na CD Colours Of Ostrava.

Jak již masmédia informovala dopředu, letos poprvé byl festival umístěn do dolní oblasti Vítkovic.  Areál byl vpravdě obří a kapacitně ho lze jen těžko odhadnout, ale rozhodně byl více než dostatečný pro všechny účastníky festivalu. Prostředí nás naprosto okouzlilo.  Rozsáhlé plochy s tribunami okolo hlavního pódia střídaly industriální pohledy na starobylý, leč postupně rekonstruovaný továrenský komplex Vítkovických hutí.  Celý festivalový areál byl rozdělen do několika zón, které byly propojeny. Po vstupu hlavní branou se před námi tyčilo obří hlavním pódium.  Nalevo od něj leželo stanové městečko se sociálním zázemím a službami sponzorů (dobíjení mobilů, chlazení a praní), a za ním byla umístěna druhá hlavní oranžová stage.  Po pravé straně od hlavního vchodu se nacházela velká téměř samostatná zóna České spořitelny, kde nechyběl ani bankomat.  Cesta vpravo potom pokračovala k dalším menším pódiím.

Část areálu jsme měli zmapovanou, a protože se po dlouhé cestě přihlásil hlad a u stánků nebyly žádné fronty, vyrazili jsme obhlédnout místní nabídku.  Jídla bylo přehršle od klasických langošů, párků, bramboráků a gulášů přes palačinky, koblížky a zmrzliny až po již tradiční vegetariánský stánek Góvinda.  Obsluha byla zatím plná energie, ochotná a upovídaná.  Po jídle se přihlásila žízeň, a jelikož nám zbývaly necelé dvě hodinky, než vypukne program, rozhodli jsme se je využít k odpočinku u vychlazených nápojů v pohodlí našeho čtyřhvězdičkového stanu :-).

Po sedmé hodině jsme se vydali na zelenou OKD stage.  Cesta ze stanu nám zabrala asi patnáct minut.  Nejen, že byl areál rozlehlý, ale oči navíc nevěděly, na co se dřív koukat.  Míjeli jsme zónu pro děti a další menší zóny sponzorů, mezi nimiž nechyběl ani Semtex bazén a Camel pláž s lehátky.  Při průchodu areálem na nás všude dýchaly trubky, dopravníky, tlakové nádoby, ale i mocné ocelové nosníky a špínou natřené staré zdi.  Bylo to úchvatné a tak trochu skličující zároveň. V noci tento dojem ještě umocňovalo kvalitní nasvícení různých objektů.  Oslněni festivalovým prostorem jsme dorazili k zelenému částečně zastřešenému pódiu, kde už zněly tóny Pub Animals, první kapely letošních Colours.  Vpluli jsme do davu pařících lidí natěšených na další tři dny, a když jsme nasáli „skáčkovou“ atmosféru, vydali jsme se okouknout Workshop stage, jejímž jediným programem toho dne byla Dance Show.  Dorazili jsme za výskání taneční skupiny v tradičních folklorních krojích, po které jsme ještě zhlédli brazilský bojový tanec capoeira, ale vzhledem k tomu, že začínalo pršet a navíc show nevypadala moc přesvědčivě, přesunuli jsme se k červenému pódiu okouknout českou reggae legendu Babalet.  Přišli jsme za zvuku přes dvě desetiletí staré píseň Zelená, kterou doplňovala všudypřítomná vůně oblíbené zelené rostlinky.

„Vyregéčkovaní“ jsme vyběhli na hlavní stage, kde už probíhal první koncert úvodního dne.  Kanadsko-americký písničkář Rufus Wainwright, na kterého jsme byli zvědaví především proto, že v minulosti vystupoval s tak zvučnými jmény jako je Lou Reed nebo Sting, přijel spolu s kapelou do České republiky úplně poprvé.  Nejvíce se nám zaryla melancholická skladba, kterou zpěvák napsal pro svou dceru a bez pochyby i závěrečná píseň s názvem Hallelujah přejatá od hudebního génia Leonarda Cohena.  Už nedočkaví na zlatý hřeb večera, kterým pro nás byla izraelská kapela Infected Mushroom, jsme si poslechli pár skladeb od smyčcového tělesa Kronos Quartet a od skotské kytarovky Mogwai a před půlnocí už jsme přešlapovali v prvních řadách před oranžovým pódiem ArcelorMittal.  Ve víru kotle jsme zapařili na prvních pár tracků, při kterých nás holohlavý zpěvák Amit neustále vyzýval, abychom skákali s ním, ale protože se nám zdálo, že to zvukař trochu přehnal s hlasitostí, zbytek koncertu jsme si poslechli zpovzdálí, kde jsme nakažení houbami pokračovali ve zběsilém skákání.  I když už jsme sotva stáli na nohou, odcházet od tak nabitého koncertu se nám nechtělo, takže jsme nakonec vydrželi a protančili jsme se až do konce prvního festivalového dne.

2. den - pátek

Ráno bylo krušné.  Po necelých pěti hodinách spánku nás probudil bzukot festivalového městečka.  Odhodlaně jsme si do uší vrazili špunty a pokoušeli jsme se dospat, ale nakonec jsme to i kvůli všudypřítomným paprskům ranního slunce vzdali  a vydali jsme se prozkoumat místní snídaňové možnosti.  Pekárna nás nijak nenadchla, ale kafe nás docela probralo a tak přišlo na řadu sprchování za třicetikorunový poplatek.  Vykoupaní jsme vyšli na tramvaj do centra Ostravy, která stavěla jen kousíček od areálu.  Za chvíli už jsme tedy procházeli městem, kde probíhal doplňkový program festivalu zahrnující hudební a divadelní vystoupení, představení pro děti, různé workshopy a autogramiády.  Festival v ulicích byl pro všechny návštěvníky zdarma, což bylo určitě milým zpestřením i pro většinu Ostravanů.

Po obědě a procházce městem jsme se vrátili do dolnovítkovického areálu, kde jsme na sebe hodili další vrstvu oblečení, protože počasí nám zrovna nepřálo.  Jak jsme ale brzy zjistili na koncertu norské dívčí kapely Katzenjammer, teploty pod dvacet, zataženo a občasný deštík návštěvníkům náladu nezkazily.  Tyhle čtyři divoženky v Converskách rozjásaly svou energií dav lidí už ve čtyři odpoledne.  Po každém songu si holky vyměnily nástroje a jedna z nich se neváhala ujmout hned tří nástrojů najednou.  Během vystoupení prý stíhají prostřídat až třicet různých nástrojů, z nichž určitě stojí za zmínku obří balalajka.  Konečně víme, jak vlastně takový nástroj vypadá :-).
Naším dalším cílem bylo vystoupení bratří Ebenů, jenomže o slovo se přihlásila odpolední únava, a tak jsme změnili plány a zakotvili jsme na polštářcích čajovny přímo vedle hlavní stage, kde jsme se posilnili silným výluhem zeleného Wulongu.  Déšť zesílil a tak jsme si koncert Dana Bárty s Illustratosphere poslechli z pohodlí naší čtyřhvězdy.  Pila se vychlazená vodka, takže jsme se trochu zasekli, ale ještě včas jsme stihli doběhnout na oranžovou scénu, kde právě zněly magické tóny kočovných Tuaregů v podání kapely Tamikrest oděné do tradičního afrického oblečení.  Program byl nabitý, ale i tak jsme si našli skulinku a zatančili jsme si na pár rozdováděných skladeb českého seskupení Laura a její tygři, jehož členové jako vždy ovládali pódium v černých brýlích.

Vystoupení jedné z hlavních hvězd festivalu Bobbyho McFerrina by se dalo shrnout jeho vlastními slovy: „Mé skladby jsou jako děti.  Některé chcete mít pořád u sebe, jiné chcete poslat z domu, jak jen to jde.“  I my jsme se do některých písní ponořili a jiné kolem nás proběhly téměř bez povšimnutí.  Největším zážitkem festivalu bylo další vystoupení na hlavním modrém pódiu – newyorská skupina Antony and the Johnsons.  Antony Hegarty s Janáčkovou filharmonií Ostrava v zádech neváhal využít své pozice a mezi jednotlivými skladbami mluvil s publikem o životním prostředí, lásce a dalších důležitých tématech.  Když se mu začátek písně nepovedl dle očekávání, žoviálně se omluvil, což vykouzlilo úsměv na tvářích většiny posluchačů.  Ve svém hávu působil jako mág a jisté je, že se svým hlasem čarovat rozhodně umí.
I přestože byl program pátečního večera plný k prasknutí, zajímala nás avizovaná show americké rockové skupiny The Flaming Lips, a tak jsme se rozhodli počkat si na ni hned v první řadě před pódiem.  Konfety na nás začaly létat už před koncertem, možná z cvičných důvodů.  Během vystoupení jsme viděli odvážnou VJ projekci, obrovské létající nafouklé míče, z nichž se některé nad jásajícím davem protrhly a posypaly diváky barevnými konfetami a v neposlední řadě také masivní průhlednou kouli, do které byl uzavřen zpěvák Wayne Coyne a rozeběhl se v ní do jásajícího davu.  I nás hravá atmosféra naprosto pohltila a po koncertě nám trvalo ještě asi další hodinu, než jsme se ve stanu uklidnili a zaspali jsme náročný druhý den.

3.den - sobota

V sobotu jsme si přispali, dali jsme si pozdní oběd ve městě a sbírali jsme síly na silnou večerní trojku.  Na hlavním pódiu se na nás totiž od šesti chystala česká Mňága v závěsu s francouzskou ZAZ a různými cenami ověnčenou Alanis.  
Na Mňágu jsme dorazili asi deset minut před začátkem, takže jsme se ještě stihli zastavit u slečen v Samsung chladírně a posilnění jsme se vydali do víru tance.  Počasí zůstávalo zamračené jako v předchozích dnech, ale ani padající kapky nezabránily lidem, aby si užili klasiku, která už nám hraje neuvěřitelných pětadvacet let.  Při této příležitosti si Petr Fiala neváhal pozvat řadu hostů včetně úžasného originálního Petra Váši, oblíbených Skyline a Midi Lidi a slovenské kapely Sto múch.  Po koncertě jsme se vydali na další průzkum a objevili jsme krytou taneční scénu, kde se vlnilo pár lidí, a také prostor v bývalém plynojemu obřích rozměrů, kde se nacházelo kino, divadlo, další hudební scéna, kavárna a výstava soch.

Čas neúprosně ubíhal a my jsme se rozeběhli s ním opět k hlavnímu pódiu, kam nás přišla potěšit vycházející francouzská hvězda ZAZ.  Poskakující ďáblík s andělským hlasem po celou dobu komunikoval s publikem.  I když ZAZ mluvila téměř výhradně francouzsky, dařilo se jí to na jedničku.  Diváky pobavila, když si nechala na pódium vytáhnout „překladatelku“ z první řady a neméně okouzlující byla i její snaha o několik sdělení v češtině.  Víc energie už nám mohla jen těžko předat, takže nebylo nic jednoduššího, než doplnit drinky a vydat se na vystoupení jihoafrického trumpetisty jménem Hugh Masekela.  Po špetce jazzu nás opět čekalo jedno z nejočekávanějších čísel celých Colours.  Řeč není o nikom jiném, než o kanaďance Alanis Morissette.  Vystoupení jí bohužel kazil nepříliš povedený zvuk, ale jako útěchu nám zazpívala takové pecky jako je Ironic nebo Thank You.
Po třetím dni už nám mnoho sil nezbývalo, ale ještě jsme si neodpustili brněnskou formaci Midi Lidi, která nám naservírovala nepostradatelnou dávku electra potřebnou pro klidný spánek.

4.den - neděle

V neděli jsme už neřešili program a v touze alespoň trochu se prospat jsme do tří poklimbávali u stanu.  Část návštěvníků už ale odjížděla, takže nám naši snahu dost ztěžovala :-).  K odpolední snídani jsme si dali džus z fresh baru a chystali jsme se ještě naposledy pořádně projít areál a užít si poslední den festivalu. A to jsme také udělali!  Ještě poslední bramborák, langoš, ochutnávka jídla a pití z VIP cateringu a s drinkem v ruce hurá na lehátka plážového baru relaxovat u DJs stage Urban Wave.  Následovalo sbalení stanu, při kterém nás ještě odchytily holky od Samsung ledniček a jakožto stálé zákazníky nás poprosily, zda bychom jim na kameru neřekli pár slov. Ano, chválili jsme, chválili.  Věci už jsme měli v autě a tak jsme si šli poslechnout koncert skupiny Buty na hlavní scéně. Kapela při něm pokřtila nové CD s názvem Duperele, zahrála v pomalejším tempu a na konec vystoupení neváhala vypálit dvě svižnější skladby.  Nejen Radkovi Pastrňákovi bylo líto, že nestihli zahrát celý připravený playlist.  Možná bychom se dočkali i naší oblíbené písničky Mám jednu ruku dlouhou.

I když už jsme měli šílenou krizi, na Parov Stelar Band jsme se těšili už několik měsíců, a tak jsme zatnuli zuby a vydrželi. Spolu s roztančeným davem jsme se valili na oranžovou stage, odkud už zněly veselé tóny živého electro-swingu.  S tupou bolestí celého těla jsme se zavrtěli na první čtyři skladby a potom už jsme jen vysíleně dosedli na tribunu, odkud jsme sledovali zbytek koncertu a nechápali jsme, kde se v ostatních lidech ještě bere tolik energie. Pravdou je, že zpěvačka ve stylovém sexy oblečku by dokázala k tanci vyhecovat i slona.

Spokojení, že jsme vydrželi i na tyhle jedinečné muzikanty, jsme se ještě s roztančenou duší vydali k domovu.  Naposledy jsme se rozloučili s areálem, zamávali jsme opuštěným deštníkům ležícím před hlavní branou, nasedli do auta a vyrazili směr Praha.
Festival nejde ohodnotit jinak než kladně.  Program byl tak pestrý, jak jen to šlo, prostor areálu byl pastvou pro oči a organizačně bylo vše zvládnuté na jedničku.  Smekáme před pořadateli a odškrtáváme dny v kalendáři do dalšího ročníku.  Pojeďte s námi, nebudete litovat!

Boris & Julie