Hudební recenze od Merkura

Dj Acan: Freeride vol.2 (kompilace)

Víte, co má společného originální, nadčasová, kvalitní, progresivní a zbrusu nová hudba s novou kompilací Freeride od dje Acana? Správně, vůbec nic. Vítá nás šedý svět volné jízdy, tak neusněte!

Dj Acan žije asi idylickým životem. Na počátku devadesátých let byl jedním z prvních, kdo importovali do rodného Rakouska psychedelic trance. Na konci devadesátých let se jeho popularita tak rozšířila, že na zaznamenání všech klubů, měst a zemí, ve kterých vystupoval, by nestačila ani role toaletního papíru. Dosud tvoří tranceovou páteř Rakouska, zejména pak s projekty pod hlavičkou Suntribe. A aby toho nebylo málo, založil v roce 2002 své vydavatelství Synergetic. Doufám, že až trochu zestárne, bude navržen na ministra kultury.

Vše má ale svůj malý háček. V Acanově případě je to pořádná kotva s názvem Freeride vol.2. První skladba (stejně jako všechny následující) vzbuzuje rozpaky. Duo Tegma si pro svou práci vybralo dost nepatřičný název: Drama. Po hudební stránce se nedá nic vytknout: dobré provedení a čistý zvuk. Když ale začneme hledat nápad a původnost, objevíme téměř producentskou impotenci. Vezmeme-li plastický tranceový podklad, hutný rychlejší beat, přidáme několik jakoby vesmírných zvuků, spoustu ozvěn, ostré perkuse, okořeníme sladkými plochami stvořenými pro rádoby filosofickou nadlehčenost, ne vždy je výsledkem dobrý trance. Nyní se už samozřejmě nezabývám jen první vlaštovkou; veškeré skladby vybrané pro druhou kompilaci Freeride (je jich celkem devět) mají stejný charakter. Čiší z nich tak křiklavě neutrálnost, poplatnost a neosobnost, až si říkám, jestli nebyly vyrobeny masovou produkcí v nějaké čínské chladné továrně. Navíc jsou zabaleny do stavby, která se nosila před pěti lety. Jedna skladba je přirozeně odlišná od druhé a ta od třetí, nicméně všechny se slévají do šedi a nudy. I Acan se hlásí jako producent a zapadá s ostatními do bahna. Posluchač začíná nabývat pocitu, jako když v ústech převaluje sousto, které mu nechutná. Kompilace prochází ušním procesem* a v paměti se neukládá jediné místo, či pasáž některé ze skladeb.
Acanovy sety jsou prý "funky and pumpy", Acanova kompilace je  nudná, bezpohlavní šeď.

* jedním uchem tam, druhým ven

Teddy Rok Seven: Universal Four (CD)

"Probuďte se, je čas. Začínáme cestu. Hudební a duchovní poznání napříč celým světem a skrz vesmír. Mějte otevřenou mysl a buďte pozorní, tahle hudba Vás vezme na místa, kde jste ještě nikdy nebyli. Vše, co musíte udělat, je následovat cestu, věci, které slyšíte, věci, které cítíte, když Vaše tělo i duše jdou správným směrem…"
(Teddy Rok Seven: The Beginning)

Pro úvod jsem si vypůjčil část textu vokálu z první skladby alba finského producenta Teddy Rok Seven (Teppo Mäkynen). Připočtěte k tomu ještě cinkání korálků, opojnou flétnu, šustot orlích křídel a mohlo by se zdát, že se vám do rukou dostala levná kompilace pseudoindiánské relaxační hudby. Bohudík tomu tak není. Dokazuje to hned následující skladba „Feel“. Příjemné pomalé pohupování se do rytmů ovlivněných popem a jazzem doplňuje zralý ženský hlas (zpěvačka Okou), který si pohrává s každým slovem.

Velmi zajímavá je i následující Askaa! Je to přesně ten typ skladby, jenž se hodí jako podbarvení počátku některé z bondovek, ještě když běží titulky: James stíhá po úzkých silničkách hor troufalou dívku ve svém sportovním autě (dynamicky znějící basa podpořená klavírem a špetkou činelů), aby ji pak mohl pomilovat ve vyhřátém pokoji horské chaty (basa ustupuje, přidávají se další nástroje, nálada se zklidňuje). „Spaces and Echoes“ nás vyšle do vesmíru a my se vznášíme ve vzduchoprázdnu zranitelné melodie. Prolétáme kolem jemného zvuku bubínků a trubky, až se opět usazujeme v galaxii klidné hudby. Následují další uklidňující počiny plné jazzu, soulu, zavřených víček a teplých večerů (Damn Straight a Steady).

Hlavní roli ve skladbě „Around the Clock“ hraje saxofon. Když Karel Poláček přirovnal zvuk tohoto nástroje k bečení, nepřipadlo mi to trefné, avšak několik pasáží ve zmiňované skladbě dokazuje, že udeřil hřebík na hlavičku.

Teddy Rok Mäkynen vychází v prvé řadě z jazzu; z jazzu komorních klidných klubů, které nikam nespěchají. Odívá jej do moderního hávu a přidává množství originálních myšlenek, jež nejsou patrné hned při prvním poslechu. A jelikož jsem začal úryvkem z textu první skladby, nemohu zakončit jinak, než-li částí té poslední (Appreciation):

"Tak, cesta je u konce. Máte šanci se vrátit na začátek a podstoupit to celé znovu a znovu a znovu…A pokaždé můžete objevit něco nového, něco jiného, něco lepšího. Dokonce i když album končí, hudební cesta půjde dál a dál. Ano, donekonečna. Pamatujte, že tohle není konec, ale teprve začátek…"

Cristian Vogel: 1968.Holes (EP)

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Když je ale ptáček protřelý producent techna, nenechá si jen tak něco líbit. Může se také stát, že tenhle ptáček nakonec polapí vás.

Pochází z Chile, vychován byl v Anglii, kde také studoval hudbu 20. století, a z jeho jména dýchá Německo. Před třinácti lety vydal svou první černou desku (Infra,1993). Na prvním dlouhohrajícím albu začal rozumět (Beginning to Understand, 1994) a o rok později přišel jeho čas: byl prvním Angličanem, kterému byla vydána hudba na německém labelu Tresor (Absolute Time, 1995). Od té doby prošel citelným vývojem a své nejčerstvější rozpoložení nám nabízí na albu „Station 55“ (Novamute). První předzvěstí, která by nás měla navnadit/odradit/nechat chladnými, je singl „1968.Holes“. Sympatický producent, jenž neustále hledá něco nového, to je Cristian Vogel.

Originál „1968.Holes“? Velmi zvláštní práce plná neobvyklých zvuků, jíž jasně dominuje křečovitý, přepjatý ženský vokál (ve skutečnosti nazpívaný Kevinem Blechdomem). Posluchač brzy dostane pocit, jako by byl uzavřen v obrovské plechovce, do níž buší a křičí opilá prostitutka. Trochu šílená, nicméně originální skladba.
Vogel si k původní skladbě střihl ještě remix. V celém jeho průběhu se odehrává souboj mezi nekompromisním technem a křehkým, chladným elektrem. Zpočátku rovný rytmus se postupem doby láme, vyplouvá dráždivá a kysele vysoká melodie synthetiseru (která později působí trochu kýčovitě). Mužský vokál (tentokrát opravdu zní jako mužský) stupňuje napětí. Atmosféra se přelévá z klidnějších poloh do dynamičtějších a nazpět. I po několika posleších tu zůstává nejistota, zda je to skladba pro taneční parket, či pro pozornější poslech doma.
Bonusem vinylové verze „devatenácti set osmašedesáti děr“ je „Zilch“. Chladná atmosféra, směsice vokálů, nepravidelný rytmus a industriální zvuky v pozadí.

Z ontologického hlediska bych si desku zařadit netroufl. Co se týče toho hudebního, Cristian přichází s velmi širokým spektrem, které se pohybuje od techna, přes inteligentní zlomeninu, až po šílenou koláž čehosi. Myslím, že těch pár děr stojí za poslech.