Hudební recenze: Rinocerose - Schizophonia

Francouzský projekt Rinocerose, byť už má na svém kontě 3 alba, stále ne a ne se protlačit mezi houseovou elitu. Přitom to Francouzům vždycky tak šlo (Daft Punk, The Supermen Lovers atd.). Možná se jejich postavení změní s novým, již tedy čtvrtým albem v pořadí Schizophonia, které vyšlo 3. října na labelu V2 Records, v jehož katalogu najdete také většinu předešlých desek tohoto projektu, za nímž stojí Patou Carrie, Jean-Phillipe Freu a Johnny Palumbo.

Projekt Rinocerose vznikl v roce 1995, kdy jej k životu přiměli právě Patou a Jean-Phillipe, kteří oba začínali v různých indie kapelách. Za pomoci počítačového programátora a hudebníka Johnnyho Palumba dali své muzice výrazně taneční háv, než kdy doposud hráli a vrhli se do houseové muziky, kterou okořenili značkou dávkou kytar. Nejvíce to je slyšet na jejich debutovém albu Retrospective, které vyšlo na španělském labelu Stereophonic Elefant Dance Recordings v roce 1996. O tomto albu se ale dočtete jen málokde, protože v drtivé většině biografií, které jsem našel na internetu, se považuje za debutovou desku jejich druhý počin Installation Sonore (V2 Records) z roku 1999. Ten už se od kytar malinko odklání a dává větší prostor samotnému houseu. Většina skladeb je na tomto albu také mnohem tanečnějších, než na tom předchozím. Určitě si vybavíte velký hit Le Mobilier. Třetí deska Music Kills Me (V2 Records) vyšla v roce 2002 a opět nabídla slušnou řádku tanečních skladeb bez sebevětšího zásahu kytar. Na rozdíl však od svých předchůdců, byla mnohem živější a funky. Zbrusu novou deskou je tedy Schizophonia a mě jen zajímá, jakým směrem se hudba Rinocerose posunula tentokrát.

Hned úvodem se musím přiznat, že Schizophonia je pro mě velkým zklamáním. Kdo čeká další porci houseové muziky, ať na tuhle desku raději hned zapomene. Rinocerose se tentokrát vydali úplně opačným směrem. Albu dominují ostré kytary, rockové vokály a bigbeatové rytmy a jen tu a tam se dá zaslechnout náznak elektroniky – tedy podobný hudební rozdíl, jako třeba mezi první a druhou deskou Kosheen. Ze všech 12 nových skladeb má k taneční muzice blízko jen několik. Fahr Zur Holle je jediná čistě houseová věc, která ale nakonec tak moc vyčnívá mezi ostatním rockovým materiálem, že je tu spíše zbytečně a fanoušek kytarové muziky, který by si tohle album mohl užít si s Fahr Zur Holle příliš notovat nebude. Asi nejzajímavějšími momenty na této desce je několik skladeb, které jsou na hranici rocku a electroclashe (Get Ready Now, Pleasure and Pain). Povedeným trackem je ještě Funky Funky Music, která se zde nachází ve dvou verzích: v electroclashové a v live provedení. Trochu funky uslyšíte v My Demons, ale zbytek už je pouze v režii, která mi příliš blízká není a je jedno, zda jde o rock, indie nebo rockovou baladu (Skin).

S tímto albem se Rinocerose z průměrné šedi nevymaní. Nahrát uřvanou kytarovou desku s pár slepenci v podobě tanečnějších skladeb umí v současnosti snad kdokoliv a leckdy ještě lépe. Nic na tom nemění ani několik zajímavých hostujících vokalistů, včetně Marka Gardenera. Přiznám se, že jsem čekal cokoliv, ale nejhorší album jejich kariéry rozhodně ne.

Hodnocení: 35%

Rinocerose - Schizophonia
formát: CD
čas: 55:41
label: V2
kat.č.: VVR 1034512
info: www.rinocerose.com, www.v2music.com