Hudební recenze: Mauro Picotto - Superclub

Jeho první deska The Album, která kombinovala zmíněné nasládlé megahity s poměrně rychlými a tvrdými tracky, byla docela zjevením a našla si mnoho příznivců. Srovnat skladby jako Komodo s Iguanou, případně techno smrští Baguette bylo takřka nemožné a tak deska získala na kontrastu a tím si také získala i mé srdce. Druhá deska The Others se už od podobných kontrastů oprostila a kromě pár melodičtějších tracků nabídla především jižanským temperamentem nasáklou techno smršť bez hlavy a paty. Jen několik tracků stálo skutečně za povšimnutí. Jak je to tedy s jeho novým albem Superclub? Z Picotta se stala uznávaná a vyhledávaná DJ star, ale jako s producentem to s ním šlo poslední dobou poměrně z kopce. Malou ochutnávkou vám mohl být double vinyl Darkroom a jestli se vám líbil, budete spokojeni i s tímto albem. Pokud jste ale nad ním mávli rukou s tím, že tohle tu už stokrát bylo, pak vás Mauro ani se svým třetím albem v pořadí nepřesvědčí.

Problém alba Superclub vězí v tom, že od začátku do konce těží ze stejného. Většina skladeb začíná a končí téměř identicky, pokaždé se přidají stejné hi-haty, pokaždé ten hutný spodek ať to má ty správné grády. Jen uprostřed jednotlivých tracků se mění jejich myšlenky, které jsou  tvořeny celkem zajímavými zvuky či celými melodiemi. V některých skladbách to funguje lépe, v jiných méně. Těmi tracky, ve kterých to přecijen šlape o něco víc než v těch ostatních, byť jsou skoro stejné, jsou právě skladby z dvojvinylu Darkroom, tedy Absofreakinglutely, Kuhmaras a titulní Darkroom. Velmi slušně a vyspěle zní také úvodní Funkytek, kde najdete, jak už název napovídá, příjemnou funky atmosféru. Track Caracas je zase hodně hutný a našláplý a určitě patří k té nejtvrdší tváři tady. Jenže zbytek je už tak nějak stále furt to samé dokola a chvíli slyšíte klidnější techno, chvíli rychlejší a ostřejší, ale prostě je to stále to stejné techno se stejnými zvuky. Jediné co musím Picottovi připočíst k dobru je, že s těmi zvuky si umí pohrát a dokáže z nich vykouzlit zajímavé pasáže uprostřed jednotlivých tracků.

Módou je teď k tanečním a dobře šlapajícím deskám přidávat druhá, bonusová CD. Nejinak tomu je i v případě Superclubu. Mauro tak učinil již před lety na svém debutu přidaným CD VIP Lounge, které bylo taktéž, jako jeho tehdejší taneční tvář, hodně zdařilé. Doteď mi některé jeho pomalé balady leží v hlavě. V současné době už není jeho chill-outová mysl tolik uvolněná a svěží a mnoho tracků mi přijde jako jasný kalkul, či výrobek ušitý horkou jehlou. Přecijen si mě Mauro několika skladbami naprosto získal. Jsou to všechny ty, na kterých mu zpívá Carl Fanini. Bohužel jsou jen tři, ale stojí opravdu za to: Cry, Seek The Answer a Save Me. Možná to bude pro někoho silná káva, ale nebojím se přiznat, že mi právě tyto skladby svou náladou a výborným vokálem připomínají práce například Depeche Mode anebo George Michaela. Tady jsem si skutečně pošmákl. I čistě instrumentální skladba Underwater Talk je skvostem na tomto druhém CD. Zbytek je už slabší. A pak ještě narazíte na vykradenou Doom´s Night v kabátě skladby Phobia a rozporuplného pocitu se nadobro nezbavíte.

Mauro Picotto k nám opět po delší době zavítá v květnu v rámci party Transmission 2 a určitě to parádně rozbalí energickým techno setem. Jen ať proboha příliš nečerpá z vlastní tvorby. Hlavně ne z jeho posledního alba Superclub, protože slyšet několik jeho vlastních songů za sebou by znudilo i clubbera, který k taneční muzice neměl přístup několik posledních let. Takhle se album mezinárodní DJ star nedělá. Bez nápadu, bez svěžesti a těch pár jednotlivých zajímavých střípků celou mozaiku dobré muziky dohromady nedá. Bohužel.

Hodnocení: CD1: 50%, CD2: 60%

Mauro Picotto - Superclub
formát: 2CD
čas: 126:01
label: Alchemy
kat.č.: BAKER 0022
info: www.mauropicotto.com, www.bakerloomusic.com