RECENZE
Recenze od Merkura: James Taylor - Carthage Milk
Přinášíme vám další recenzi od Adama z pardubického musicshopu U Merkura. Tentokrát se zaměřil na sólové album Jamese Taylora ze slavných Swayzak. V závěru článku vás ještě upozorní na novou kompilaci rakouského labelu G-Stone.
James Taylor: Carthage Milk
Logistic Records 2005
"It is not that we use technology - we live technology! Technology has become as big as the air we breathe, so we are no longer conscious of its presence."
James Taylor, Myoptix (Carthage Milk)
Podle jména bychom si ho mohli splést s americkým folkovým hudebníkem. Na přebalu svého alba se lišácky skrývá za štítkem své kšiltovky. Kdo je James Taylor a co má pod čepicí?
Jméno James Taylor je v anglicky mluvících zemích z nejběžnějších, stejně jako u nás třeba Pepík Novák - tudy cesta nevede. Když ale zmíním, že zrovna tenhle Taylor je polovinou britských Swayzak, obloha se náhle rozjasní. Sbalil si svých pár švestek (syntetizéry, mašinky, hejblátka) a vydal se do světa na vlastní pěst. O Carthage Milk, jeho debutu, se šíří zvěsti, že se na něm vzdaluje od současného popíkového zvuku Swayzak a vrací se zpět na lyžovačku do Jižní Ameriky (Snowboarding in Argentina, 1998). My ho teď podrobíme tortuře, ať se ukáže, kolik je na tom pravdy.
Hnedle první skladba (Never really wanted to be like you) nás ponouká k zamáčknutí slzy při vzpomínce na ty časy; vznášíme se na jemnosti, míjíme křehkost a něžnost, ach! Druhá Bumpkin nás z obláčku sráží prosťounkou, silně syntetickou melodií a elektronikou s francouzským přízvukem (F-Comm). Z Jackflap nám už stojí vlasy hrůzou: vysloveně laciná, hloupá písnička postrádající vývoj. Člověk by se za ni styděl, Taylor to ještě vydal jako samostatný vinyl. Pro Warm Cushion jakoby si vypůjčil roztěkanost Mr. Oizo (opět F-Comm). V No Clear Channel se vrací k jednoduchému provedení, které v tomto případě není tak tupé jako u Jackflap a přeci jen nese vnitřní náboj. Eurobaby 11 se počíná velmi svěží zvukovou skládačkou; ta se bohužel v dalším průběhu rozpouští v nijaké polévce skladby. Závěrečná Take Me or Break Me je prosycena lahodnými smyčci a slaďoučkým house: Modjo, třeste se!
Na skřipec Jamese Taylora natahovat už ani nebudeme, ke všemu se doznal. "Je to hudba, kterou jsem dělal pro sebe, nedbal jsem okolí, ani tlaku trhu. Prací v odloučení jsem plně uplatnil vlastní svobodu. Mám z toho dobrý pocit," vyznává se na svým internetových stránkách.
Pravdou je, že oproti dnešním Swayzak je Taylor zdrženlivější, hloubavější a citlivější. Swayzak sjíždějící pláně Argentiny připomíná Carthage Milk zejména táhlými, zasněnými plochami na pozadí a puntičkářskou prací s ústředními zvuky. Album je náladou propojený a fešně učesaný celek. Jenže…
Jenže je tomu osm let, co vyšlo Snowboarding in Argentina. Osm let je dlouhá doba. Dostatečně dlouhá pro hudební vývoj. To, že se Taylor pokouší korigovat dnešní disko-písničkářské rozpoložení Swayzak návratem ke kořenům, nemění nic na skutečnosti, že jde pouze o návrat. Teskný povzdech po zlatých časech doma u krbu, dejme tomu. Něčím inspirující či novátorská cesta - to ani zdaleka! Jamesi, máš za sebou Snowboarding in Argentina, Himawari, Grovetechnology 1.3! Pro rok 2006 a tebe samotného je Carthage Milk málo!
Krátce ze světa: Dub Club od G-Stone
Ve Vídni je klub. Ten klub se jmenuje Dub. Dub Club oslavil desáté výročí svého založení. Jako pejsek s kočičkou, umíchali jeho věrní k narozeninám patnástiskladbový dort. Přidali dub, reggae, šťávu a vášeň. Kompilace vyšla pod názvem Dub Club: Picked from the floor na G-Stone jako cd nebo 2x vinyl. Navíc vyšla jedna černá deska jen se čtyřmi písničkami - zřejmě ochutnávka, či návnada. Mně se do pazour připletlo ještě jiné cédéčko. Jsou na něm pouze tři skladby (vyšly na ochutnávce i na původním dortu). Nejspíš tedy ochutnávka návnady nebo návnada na ochutnávku, nevím. Obrázek o celé míchanici si ze tří vyzáblíků neudělám. Přesto se dá vytušit, že máme co dělat s bohatou a šťavnatou hostinou. První zvonivé, ostré a přerývané koření dodal Stereotyp, rozjuchanou a prosluněnou ingredienci přihodil Roberto Carlos. Mou pozornost si získala skladba od Günthera Maiera (Gü-mix) střižená do bezstarostnosti a lehkosti dj Markyho. Nezaujala mě však hudbou samotnou, ale vokálem od Jaqueline Lima. Při poslechu se mi vtírá připomínka jedné slavné písničky. Poslechněte si ukázku a napište mi, jak se ona písnička původně jmenuje. Napovím, že česky ji nazpíval Miloš Kopecký. Nejrychlejší získá mou vlastnoručně podepsanou fotografii!