RECENZE
Hudební recenze: Moby – Last Night
Psaní recenzí alb takto provařených umělců je spíše nošením dříví do lesa, než že by se mohl někdo jejím přečtením obohatit či případně na jejím základě se pro desku rozhodnout. Vždyť kdo umí jen základy surfování po internetu, ten nové Mobyho album nejspíš už několikrát slyšel. Pokud by snad ale ještě existoval někdo, kdo nemá ponětí, že tento nejmuzikálnější vegetarián na světě vydává svou další desku, pak čtěte dál. Jmenuje se Last Night a myslím, že ještě dlouho se o ní bude mluvit.
Nové album Mobyho jistě zase zčeří momentálně klidnější vody naší diskuse. Moby od doby vydání svého alba Play rozděluje svět přibližně na dvě poloviny, kdy jedni ho pranýřují za vstup do vod nejvyššího mainstreamu a druzí ho velebí pro úžasnou muzikálnost a smysl pro "kvalitní písničku". Stejně tak následovníci desky Play, alba 18 a Hotel, vzbuzovala v diskusích hladinu emocí, kdy jedněm vadila stagnace jeho hudby a těžení ze stále stejného hudebního nápadu a druhým se naopak neomrzela a stále nabízela celou řadu inteligentního popíku. Přiznám se, patřím spíše do druhé škatulky lidí v obou případech a byť uznávám, že se Moby chytil úspěšného modelu své hudby z alba Play který pak nadlouho neopustil, stejně tak ovšem tvrdím, že on na to prostě má a tak proč by si to nedovolil. Nyní vychází jeho nová deska, čtvrtá od stěžejního alba Play a svět je v očekávání, kam a jestli vůbec se ve své hudbě posunul.
Vždyť už těch hudebních poloh v případě Mobyho bylo opravdu tolik a čekat byste od něho mohli prakticky cokoliv. V jeho podání to v minulosti byly třeba tranceové fláky, techno vypalovačky, punkové nářezy, procítěné ambientní opusy nebo romantické kytarové balady. Extrém jeho tvorby představuje skladba "Thousands", která byla (nebo možná ještě je) zapsána v Guinessově knize rekordů jako nahrávka s nejvyšším BPM. Moby je prostě pan všeuměl a jen málokdy šlápne vedle. A v mých očích a uších nešlápl ani tentokrát, byť by se jeho nová deska jedním slovem mohla označit jako retro. Pamatujete si na staré Mobyho alba z hlouby 90. let? Hity jako "Next Is The E" nebo "Feeling So Real"? Máte rádi oldchoolově znějící disko plné smyčců, klavíru a jednoduchých, byť velmi účinných melodií? Pak vám Moby nabízí desku přesně v takovém duchu. A je mi jasné, že svět bude opět rozdělen na dvě půlky. Jedno je však jisté, Last Night je deska jiná, než tři její předchůdkyně. Ovšem velmi připomíná rané Mobyho alba jako Moby, Early Underground nebo Everything Is Wrong.
Last Night Moby rozehraje pomalejším disko songem ve stylu 70. nebo 80. let, kdy se po parketu proháněly jak z módního časopisu vystřižené postavičky pod rotujícími nablýskanými disko koulemi. Tehdy šlo čistě jen o zábavu a možná o to někoho sbalit – nic hlubšího a tak ani název této skladby nesděluje nic podstatnějšího, než jen "Ooh Yeah". Podobně zní i následující skladba "I Love To Move In Here", ve které se navíc rapuje a to díky známému rapperovi jménem Grandmaster Caz. Ale taková "Everyday It´s 1989" už tepe v BPM hodném pořádné party a velmi připomíná slavné Mobyho taneční songy. Podobných dancefloorových fláků je na albu celá řada a všechny je spojuje hlavně velmi vkusná melodie a perfektní vokály. O ty se na albu postarala celá řada dam se zlatem v hrdle, například Luci Butler, Chrissi Poland nebo Shayna Steele, která se už podílela na albu Hotel.
Další hudební rovinou, která stojí bok po boku té taneční, jsou synth-popové písničky, často s funkovým nádechem. Ty už více připomínají Mobyho produkci posledních let a stejně tak jako jeho poslední singly, tak také tento nový materiál překypuje pozitivně naladěnými melodiemi, byť občas trochu smutnějšími, jako třeba v uvolněné skladbě "Mothers Of The Night". I v těchto skladbách našel Moby spoustu pro mě dosud neznámých zpěvaček a tak těšit se jejich hlasu můžete třeba spolu s Nabilou Benladehm nebo Amelií Rose Zirin Brown. První singl z tohoto alba pak je právě z této skupiny tracků a jmenuje se "Alice" s rapem Aynzliho Jonese.
Moby se vždy velmi rád vyžíval v ambientních hudebních kolážích, však na toto téma vydal celé jedno album pojmenované stručně a jasně Ambient. A tak není divu, že prostor dal této hudbě i na své nové desce. I když v její čistoskvoucí formě jen ve dvou případech, skladbách "Degenerates" a "Last Night" v samotném závěru alba. První jmenovaná je celá bez beatu a tvoří jí jen melodické plochy. "Last Night" pak jako poslední skladba alba (mimo skrytý, jazzem nasáklý song, který je její součástí) je balada s hlasem Sylvie Gordon.
Co chtít víc: krásné melodie, perfektní vokály, smysl pro písničku, žádné uměle songy bez nápadu… Tohle všechno nová deska Mobyho má. Ano, nepřináší vlastně nic nového, ale já vlastně ani nevím, co by měla. Moby už snad všechno ze svého hudebního srdíčka prozradil a teď už jen čas od času přináší radost těm, kteří sami chtějí. A já se mezi ně rozhodně počítám. Last Night je opět trefa do černého a moc se mi líbí, že v moderní době stále tak dobře funguje to, co fungovalo již před patnácti lety.
Poznámka: Pro zájemce o originální kus této desky do své sbírky existuje v zemích bývalého východního bloku zajímavá alternativa. Všichni fanoušci v Polsku, Česku, Maďarsku, Slovensku a Rumunsku mají možnost výběru, zda si koupí CD s originálním bookletem za "klasickou" cenu (u nás cca 500,-), anebo si vystačí s verzí s jednostránkovým bookletem a cenou příjemnější, cca 300,-. CD je v obou verzích naprosto totožné.
Hodnocení: 90%
MOBY – LAST NIGHT
formát: CD
čas:
label: Mute Records
kat.č.: ECDSTUMM275
info: www.moby.com, www.myspace.com/moby, www.mute.com