Knižní recenze: Rjú Murakami: Nekonečná, téměř průhledná modř

Knížečka (označení román se zdráhám použít z více důvodů) se zaměřuje na osudy skupinky feťáků, žijících v Japonsku sedmdesátých let poblíž vojenské základny USA. Oddávají se drogám, sexu, nezřízeným večírkům a rockové hudbě (navzdory všem špinavostem, které se v textu popisují, je cosi nostalgického a až úsměvného, když se mluví třeba o The Rolling Stones jako čemsi novém). Vypravěč, který se stejně jako autor jmenuje Rjú, se nesoustředí na popis prostředí nebo vzhledu postav, ale jen a pouze na to, co se děje. Do všech, řádně naturalistických detailů. Ať už se jedná o brutální orgie, podivné vidiny, pokus o sebevraždu či násilí. Popisuje, nikdy však nesoudí, to ponechává na čtenáři.

Text vlastně nenabízí žádný příběh, jedná se jen o sled volně propojených scén, které ilustrují, v čem a jak hrdinové žijí. Odstup, který má vypravěč od popisovaných událostí, se zdá nejprve pouhou manýrou a kniha opravdu může připomínat pornografii nejhrubšího zrna, (z čehož byla v době prvního vydání také často obviňována) ale s přibývajícími stránkami se ukazuje, že se jedná o způsob, jak ukázat, že vypravěč je zcela ztracený, jeho osobnost zcela rozložená a celý svět je krutým a lhostejným místem, kde nepomohou ani přátelé, protože žádní neexistují – pouze lidé, s nimiž trávíte nějaký čas, aniž byste vlastně věděli proč, a je vám úplně jedno, co se jim děje.

Údajně je kniha vyjádřením desiluze tehdejší japonské společnosti, nejen mládeže, a je pravda, že o optimismus zde ani nezavadíte. Svého času u nás vzbudily poměrně velký zájem, (i díky filmovým verzím) knihy Irvinea Welshe (Trainspotting, Acid House aj.) a Murakamiho debut je v něčem připomíná – nesentimentálním a nijak romantizujícím pohledem na drogovou závislost, sepjetím s populární hudbou (v tomto případě klasický rock´n´roll a první punk), naturalistickým líčením rozpadajících se těl, psychiky a sexu. Ale zároveň, ač starší, jde i mnohem dál, protože na rozdíl od Welshe svého čtenáře nijak nebaví a ani nechce – jediný záblesk humoru je snad opakující se drcení hmyzu. Nekonečná, téměř průzračná modř tak jasně definovala, že Rjú Murakami bude syrovým a v mnohém ohledu bezohledným autorem (což je asi největší rozdíl oproti Harukimu, který je mnohem poetičtější a literárnější). Na rozdíl od jeho pozdějších temných thrillerů (jako bylo např. V polévce miso) sice nedisponuje silným příběhem, ale i jednotlivé obrazy, navíc záměrně prodchnuté japonským rasismem (vztah k černochům a míšencům) jsou silné samy o sobě. Jo a mimochodem, sám Murakami svou knihu v roce 1979 zfilmoval (dnes má na kontě 5 filmů, možná nejznámější je Tokyo Decadence, taktéž podle vlastní knihy).

Rjú Murakami: Nekonečná, téměř průzračná modř

Překlad: Jan Levora

Vydalo: Argo, Praha 2011

Hodnocení: 70 %

Boris Hokr

foto: archiv