Recenze: Air - Talkie Walkie

Jen blázen, surovec, nebo člověk bez špetky citu by si je nemohl zamilovat! Přitom ten recept je stále stejný - pár sladkých tónů, pár sladkých hlasů, pohodové tempo, francouzská melodičnost, ohlédnutí se do let dávno minulých a víc opravdu není potřeba. O kom, že je to řeč? O jednom francouzském duu a protože se nejedná o dva kámoše, kteří jen kdysi podlehli houseovým rytmům, okruh se nám podstatně zužuje. Ano! Nicolas Godin a Jean-Benoit Dunckel už pěkných pár let tu svou něžnou a čarokrásnou muziku tvoří pod pseudonymem Air. Pod jiným by to totiž zřejmě ani nešlo - tahle hudba je vzdušná a pohladí úplně stejně, jako lehounký vánek a to ke všemu bez toho, aby vám snad ještě stačila svou intenzitou rozcuchat vlasy! Ještě předtím, než vám představím, co na albu Talkie Walkie vlastně najdete, pojďte se se mnou vrátit o pár let zpátky, kdy se tihle dva v hudebním světě nejprve nenápadně rozhlíželi...

Oba se narodili ve vznešeném městě Versailles, ale neznali se od svého dětství, jak bývá poměrně často u různých hudebních projektů zvykem. Jean-Benoit Dunckel byl však přeci jen o něco aktivnější, než jeho budoucí parťák - při svém studiu na konzervatoři v Paříži už byl zároveň členem alternativní kapely Orange. Jak už to tak většinou chodí, dohromady je dala až náhoda. Jedním ze členů Orange byl také nám dobře známý Alex Gopher, který ty dva spolu seznámil. Alex se však brzy vydává na vlastní dráhu, začíná spolupracovat s labelem Solid a tak těsně předtím, než Air vydají svou první desku, Nicolas Godin ho v kapele na chvilku zastupuje. Oba se však ve svých nápadech začínají navzájem tak výborně doplňovat, aby brzy zjistili, že přeci jen mají chuť dát se trochu jiným směrem, než tím, který právě razila kapela Orange. V roce 1995 tedy zakládají Air a pro vydání své první práce, singlu s názvem Modular, nachází pochopení u vyhlášené gramofonové firmy Mo´Wax.

Když má člověk v ruce své první černé kolo, jde to na vydavatelstvích přeci jen o něco snadněji a tak prostor pro jejich další materiál, singly Casanova 70 a Le Soleil Est Prés De Moi, jim tentokrát dává domácí label Source Records. V té době už jsou poměrně žádány remixy a ani Air vůči předělávkám originálů nezůstávají slepí. Gramofirmy Mute a Virgin jim v roce 1997 nabízí k přemíchání Home od Depeche Mode a Koochie od Neneh Cherry a zřejmě fakt, jak si s těmi základy uměli dobře poradit, je pošoupl opět o něco blíže k jejich první desce. Ta vychází o rok později a slovíčko Air se začíná skloňovat v úplně všech sedmi pádech. Posluchači snadno zjistili, že nemusí nutně poslouchat ty samé skladby, na něž tancují v klubech, ale že ta desítka vyklidněných nahrávek je přesně pro ty okamžiky, kdy se vám do klubu vůbec nechce a nebo dáte raději přednost soukromí s někým, na kom vám opravdu záleží. Lepší kulisu jste si totiž nemohli pro zamilovaná objetí přát... Na straně jedné tu byly srdcebolné songy You Make It Easy či All I Need, plné jedinečných ingrediencí a mazlivého hlasu Beth Hirsch. Na straně druhé - singlovky Sexy Boy a Kelly Watch The Stars, kde se zase oba pánové naprosto originálně poprali s kouzlem vokodérů bez toho, aby snad někoho stačili urazit. Myslím že už v tom lednu 98´ měli šanci na titul "Objev roku", který všechny ty hudební magazíny pravidelně vyhlašují... A ona se také tahle deska hrála všude - Evropou počínaje, aby ale hravě dosáhla i přes oceán do tolik konzervativní Ameriky.

Firma zavětřila a ten svěží vánek se rozhodla zužitkovat ve svůj prospěch a udělala průvan v peněženkách všem těm, kteří oběma klukům z Francie propadli. Nejprve bylo třeba seznámit posluchače s jejich rannými pracemi, pro něž se už na debutu prostě místo nenašlo a protože vydavatelé byli přesvědčeni o tom, že jejich hudba nestárne ani náhodou, přišlo se s nápadem na sestavení jakéhosi minialba, které by ukazovalo, jakou cestou si oba pánové prošli, než díky Moon Safari začali sklízet úspěchy všude možně. Minialbum se sedmi skladbami tak dostalo výstižný název Premiers Symptomes a ti, co o nich v tom roce 96´ani nevěděli, měli teď šanci na doplnění své vznikající sbírky. Tou dobou však už chlapci tvrdě pracovali na hudebním materiálu pro režisérský debut Sophii Coppoly - The Virgin Suicides. Divíte se? Myslím, že ani není proč - hudba Air je totiž filmová sama o sobě už od prvních vteřin, potřebnou šťávu dodaly staré syntezátory Moog a pianina Rhodes, které svým specifickým zvukem věrně připomínají onu atmosféru 60. a 70. let, z níž dvojka Godin / Dunckel tak ráda čerpá inspiraci. Skladby byly krátké, občas zde záměrně dvojice vykradla sebe sama a i když to byla muzika, která měla jednotlivé scény filmu dobarvovat, dokázala perfektně podbarvit i jedno nedělní odpoledne, kdy se vám opravdu nic dělat nechce a své hi-fi věži přitom tuhle radost dopřát nechcete. :) Perfektní sice bylo, že oba ve studiu nezahálejí, ale jedna chyba bohužel vznikla. Jejich fandové je chtěli slýchat i z rádia a doma se dívat na klipy a tohle se navzájem vylučovalo. Soundtrack k filmu Virgin Suicides neměl totiž hitové ambice ani náhodou. Chyběly zkrátka klasické písničky, které by se mohly hrát zase úplně všude... O to více se s napětím čekalo, jak druhá deska vlastně bude znít, zda půjde o pouhou kopii té první a nebo zda oba ještě svou už tak vysoce položenou laťku ještě přeskočí. Koncem května roku 2001 přišlo rozuzlení!

Na trhu se objevilo album 10.000 Hz Legend a kritici měli zase o práci postaráno. Zatímco singl Radio #1 poměrně bodoval a účast Becka za mikrofonem ve skladbě Vagabond také lákala, kluci tu své milované syntezátory doplňovali spoustou akustických nástrojů, ale přesto nakonec tak bombastická tahle deska ve srovnání s jejich debutem nebyla. Aby se přitáhli i kluboví fanoušci, přišlo se ještě s nápadem, že se na jedno album poskládají taneční verze pár skladeb z této desky a tak se v dubnu roku 2002 objevuje na pultech obchodů album další, které do vínku dostává i podobný název - Everybody Hertz. Tady své remixérské umění mohly předvést takové celebrity, jako Hacker, Mr. Oizo, The Neptunes a řada dalších. Projekt poněkud chladnější reakce nezlomila a opět nastává perná fuška ve studiu, kde jim společnost dělají už jen různé elektronické mašinky a oni tu začínají pracovat na dalším soundtracku. Spojují se s Alessandro Bariccoem a vytváří spolu hudební doprovod pro další film a sice City Reading (The Storie Western). Souhrn devatenácti velmi krátkých vsuvek vyšel zhruba před rokem a já jen mohu litovat, že mi nějakým záhadným způsobem proklouzl mezi prsty. :( Dnes si to ovšem vynahradím - čeká na mě totiž deset nových lahůdek pod souhrnným názvem Talkie Walkie! Už jen jméno Nigela Godricha, který se pod novou desku podepsal jako producent, zní lákavě. Své kvality už několikrát potvrdil například spoluprací s Radiohead či právě Bekem. Beru tedy dálkový ovladač a zvu vás na procházku jeho tajuplnými zákoutími. Jdete se mnou?

Skladba Venus je tou první, skrze kterou do nového alba Talkie Walkie vtupujeme. Oběma ke štěstí stačí pouhé dva akordy piána, lehounké vybrnkávání kytary a hlas, který spíše vypráví, než aby předváděl oktávové výkony. Ty hlasy jsou zde hned dva a sex appeal jim tedy rozhodně nechybí - už po minutě a čtvrt však přichází první zlom. Vznešená plocha vchází na scénu, rázem si získává pozornost každého, kdo na ní s otevřenou pusou zírá a nechápe, co se to vlastně děje a ona jemně a s grácií vše halí do svého závoje. Dokonce klavír jí podléhá a přeskakuje hned o půltón výš. Rázem přibývá Venus mnohem více na dramatičnosti, ten sladký zpěv tvoří nádherný kontrast k té zvláštní náladě, která se nám tu postupně klube. Kostelní zvony v závěru už jen koření toto perfektní intro k jeho úplné dokonalosti.

I když jsem díky Radiu 1 slyšel první singl Cherry Blossom Girl (MP3) už tolikrát, ještě pořád se ho nemohu nabažit a ještě pořád mi neleze na nervy! Přestože je přeslazený jako cukrkandl, ještě pořád má své kouzlo, na němž se tak příjemně ujíždí. Po Beth Hirsch měli chlapci opět šťastnou ruku, co se vokalistky týče. Jessica Banks jim totiž přinesla takový hlasový fond, že mají rázem o další nástroj ve svém mixážním pultu navíc. Ke slovu tu dokonce přichází i samplovaná výpomoc a už u druhé skladby je jasné, že Air prostě drsní nebudou a nebudou, ať by je jejich "konkurence" provokovala sebevíc. Jedou si svou cestou , sami vlastním úpravám podlehnou a žijí v úplně jiném světě. Světě bez násilí, špatných vlastností a různých ošklivostí. Cherry Blossom Girl, kde opět excelují staré syntezátory, bude navždy tou třešničkou na dortu v muzice bez beatů, u níž se tak příjemně relaxuje i sní ty nejbláznivější sny.

Třetí Run zní od prvních tónů hodně filmově, dokonce by dramaturgicky přesně zapadla do alba Virgin Suicides, ovšem v tomto případě se nejedná o instrumentálku, nýbrž další zpívaný kousek. Rozhodně technicky nejnáročnější, nejnápaditější a nejexperimentálnější skladba tohoto alba. Jako by se snad pánové zbláznili do kouzla sampleru, dokáží slůvko "Go" zopakovat až stošedesátkrát (doufám, že jsem se ve výpočtu příliš nesekl :), přidat k němu jen dlouhatánské mystické plochy a upravovat mu na míru zajímavé frekvence jako bonus. Okamžitá láska, které jsem podlehl na první poslech. Tak trochu mi připomíná poslední album Goldfrapp - Black Cherry a možná za to může právě tento hlasový projev, který je Alison poměrně blízko. Jedním slovem paráda!

Universal Traveler by se hlavně díky svému úvodu mohla v pohodě objevit jako další vyklidněná perlička na pokračování veleúspěšné řady Café Del Mar. Zábavný je ten francouzský akcent, který název této skladby v refrénu vyšeptává. Klavír tu získal do vínku zajímavé rozkolísané tremolo, kdy si můžete ještě zavzpomínat, jak vám díky vytahaným řemínkům podobně kolísal váš úplně první walkman. Opět track, jenž se obejde bez automatického bubeníka, řád tu určují jen lehounké perkuse, které se tu v pravidelných (a poměrně dlouhých) intervalech střídavě do obou kanálů připomínají. Nemám rád tohle letní vyhrávání, když ho poslouchám v lednu - až příliš mi totiž chybí ten okamžik, kdy se s touhle nádhernou muzikou můžu natáhnout na pláži a relaxovat. Takhle mohu jen zuřit, že si ještě půl roku počkám - nu doufejme, že takhle rychle nejnovější album Air nezestárne...

Mike Mills (MP3), pátý adept této desky, může zcela právem dostat nálepku "nejmelodičtější". Ten ústřední motiv, kde klavíristovy prsty létají stále nahoru a dolů, mi připomínají Daft Punk z alba Discovery - inu francouzský přístup k melodiím se opět nezapřel. :) Vlevo hozená kytara si jede po svém, jako by sem ani nepatřila a kytarista se přitom nenechal vyrušovat, klavírní doprovod by mohl závidět i Mozart a vše je tradičně uhlazené, líbivé, romantické a samozřejmě zasněné. Dočkáváme se i prvních (samozřejmě těch nejlehčích) beatů, vše voní romantikou a něhou a vy se právem bojíte, že Air svůj tradiční čas čtyř minut dodrží a poté, co ručička čtyřikrát mine dvanáctku, bude utrum... A máte pravdu! Extended verzí se od Air asi nikdy nedočkáme. Je to škoda, protože když si zvyknete na něco, co vám vyhovuje, opravdu jen těžko se pak člověk loučí...

Surfing On A Rocket má všechny ambice, aby se stala druhým singlem z této desky. Zpěv je úžasně vyvážen s okolními nástroji, kytara si přede podmanivou melodii, track je hodně bohatý na zvuky a hlavně při výsledném domíchávání se pracovalo na výbornou. Jednotlivé frekvence jsou rozprostřeny po celé šířce stereopásma, ze všech stran se vás snaží ty zvukové koláže zaujmout a hodně se jim to daří. Chlapci přichází stále s něčím novým, sahají do svých databank pro neotřelé zvukové zázemí a i když je tohle také pop, tak v tomto podání se necítím ani uražen, ani podveden - snad jen uspokojen. Tak trochu mi zde teď Air připomínají jiného francouzského génia - Kid Loca, ale ten je podstatně kytarovkovější a rozhodně ne takhle velký romantik!

Sedmá Another Day reprezentuje Air tak dokonale, že i kdyby vám nebylo prozrazeno, co to právě hraje, poznáte je na sto honů. To předení starých synťáků, podmanivý hlas se sexy nádechem, zvonivé aroma, snivé pasáže a víc opravdu netřeba. Skladba stále roste, stále přibírá ke svému letu vakuem nové a nové pasažéry a stále se na vás z výšky usmívá. Vše je zvukově vyčištěné, nikde nepotkáte smítko, ani žádný "špinavý zvuk", snad jen opět příliš krátký exemplář na to, aby se ještě pořádně stihlo to srdceryvné téma rozvětvit. Každopádně už sedmý kousek a nemůžete s jistotou říci, že Air dělají pořád to samé a sami sebe vykrádají - co track, to totiž naprostý originál a přitom mají na napsání další skladby jen svůj osobitý recept, který jak se zdá, stále ještě na lidi funguje...

Osmý v pořadí je příspěvek s podivným názvem Alpha Beta Gaga (MP3), který může dokonale rozehrát vaši fantazii. Začátek je poměrně industriální, v dálce slyšíte vzrušené hlasy z ulice, které jako by vítr rval jejich zdrojům od úst, kytara má zvonivý nádech, jenž věrně připomíná tradiční nástroje Dálného východu a najednou to přijde! Nosným tématem se stává jednoduchá vypískávaná melodie, která příjemně vše nadlehčuje a uvolňuje. Dynamika je tu obrovská a skladba neobyčejně hravá. Chvíli vám připomínají aranže Morcheebu, chvíli dokonce Transglobal Underground. Dějí se tu neuvěřitelné věci - zvonkohrou počínaje a mutovanými zvuky, které vzdáleně připomínají ženské chorály, konče. Opravdu pestrý hudební koberec, na němž se tak nádherně lítá. Hodně rozverný track posunuje Air do jejich další roviny - do roviny velkých hračičků a snad i malých dětí, které se radují ze svých nových možností, o nichž se zrovna dozvěděli. Hodně hravý skvost!

Devátá Biological by také klidně mohla spadat do katalogu Goldfrapp. Citlivě osahaná filmová atmosféra se totiž prolíná i zde, kytara z předchozího kousku tu také zvoní, ale je schována do pravého kanálu, aby tolik nevybočovala. K tomu jako kontrast působí syrový electro zvuk, jenž se čas od času ozve, tempo je tradičně rozvláčné, velkou úlohu tu hrají i táhlé smyčce a je to přesně ta skladba, která vám dovolí nahlédnout při každém novém přehraní, ještě více do svého nitra. Pokaždé objevíte něco nového, něco dosud nepoznaného. Těch kombinací je tu totiž opravdu spousta a nikdy nevíte, na který zvuk se budete soustředit dříve... Nejdelší exemplář této desky má v sobě i spoustu místa pro samotné nástrojové kouzlení a vy si tak k té filmové atmosféře můžete snadno se zavřenýma očima vymýšlet i střípky pro vámi režírovaný videoklip.

Opravdu filmový je ovšem až samotný závěr této desky. Skladba Alone In Kyoto (MP3) byla totiž ještě před vydáním alba použita ve filmu Lost In Translation, který opět režírovala (už jejich stará známá) Sofia Coppola. Docela mě láká tenhle snímek shlédnout, hudební doprovod od Air mi totiž připomíná nádhernou voňavou louku, kdy vám z barev jednotlivých kvítků až oči přecházejí. Na louku však zapomeňte, závěrečné šplouchání moře nám dává jasně najevo, že jste ve svých představách tentokrát chybovali. :) Alone In Kyoto potvrzuje jen slabost Air pro akustické nástroje. Syntezátory jsou pouhým doplňkem, ale bez čeho se ti dva neobejdou? Bez sampleru - ten využívají znovu k několikanásobnému opakování krátkých hlasových útržků, aby jednotlivé fragmenty nakonec poslepovali do další melodické linky. Uvidíme, jak moc to francouzská dvojka s filmovými nahrávkami myslí vážně - až obdivuhodně jim to tu sluší. Jsou opravdovými elegány filmového plátna!

Závěr: Jsem nadšen. Další sladké pohlazení z Francie, přičemž Air svou vysoce položenou laťku s nápisem Moon Safari sice nepřeskakují, ale dokáží ji alespoň shodit. To totiž v tomhle případě bohatě stačí. Hitovky tu sice nenajdete, ale přesto je náplň tohoto alba moc příjemná. Tradičně snivá, tradičně lehce stravitelná a tradičně se vám z ní zatočí hlava...

Myclick

Bodové hodnocení: 10/10

Air - Talkie Walkie (tracklist)

1. Venus
2. Cherry Blossom Girl (MP3)
3. Run
4. Universal Traveler
5. Mike Mills(MP3)
6. Surfing On A Rocket
7. Another Day
8. Alpha Beta Gaga (MP3)
9. Biological
10. Alone In Kyoto (MP3)

Vydal: Virgin Records (2004)

Web: www.intairnet.org

© 2004, Techno.cz. text: Myclick (myclick@techno.cz), Foto: archiv