Luděk "Rodriguez" Staněk: Stádo blbejch lumíků

Foto: Thonyk

Nuže Rodrigo. Stejně jak vždy si rozdělíme rozhovor do tří částí. V první nám povíš něco o tvém životním zázemí a původu, ve druhé bychom si měli povídat o práci a kariéře hudebního novináře a v té poslední všechny naše známé hezky pomluvíme. Takže  připravit…hrajem!

Ta poslední část se mi moc líbí. Dostaneš alespoň pěknej titulek:)

To si piš. Hele, tak abychom začali nějak rozumně. Já jsem tě poprvé zaregistroval na diskusním fóru Promotéři vs. klubeři, kde se v půli pořadu vyloupla tvoje postava a začala všechny hosty nehorázně prudit…

Jasný. Pěkně popořadě. Narodil jsem se v Praze v roce sedmdesát čtyři a nejsem tedy žádná naplavenina. Cítím se jako náležitě pyšný čistokrevný Pražák. Vyrůstal jsem na starém Barrandově ve státním bytě - taťka byl estébák a ten byt patřil tehdejšímu Diplomatickému servisu. Nad námi bydlela anglická diplomatická rodina, takže vždycky když měli mejdan při příležitosti nějakého svátku, otec mě vysílal opisovat poznávací značky aut jejich hostí a tak…To mi bylo tak pět, šest let.

Celkem úlet presentovat to takhle…

Vůbec ne. Já jsem se s nimi hádal vlastně už od začátku gymplu. Chodil jsem do Radotína a tam byla bandička odpadlíků odjinud nebo těch, kteří se nedostali kvůli politickým důvodům. Takže já seděl v lavici s klukem, jehož otec byl disident. Všichni jsme tak četli Lidové noviny – samizdaty. Byla to fakt super parta. Ja dělal v tý době příšerný píčoviny a vůbec mi to nedocházelo. Ještě před revolucí jsem si třeba dopisoval s Havlem a mám od něj podepsaný koresponďák se srdíčkem. Někdy z roku 1988. Slyšel jsem ho někde na Hlasu Ameriky a říkal jsem si, že mu musím napsat. Tak jsem to napsal a dopis mu hodil do schránky. Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, že je jeho byt pod dohledem a estébáci ho možná četli dřív než on. No a já takovýhle věci právě jako úplnej pitomec vůbec neřešil. Nějaký problémy jsem teda měl, ale než jsem v té své mladické demenci stihl udělat nějaký opravdový průser, naštěstí byl rok 1989. Byl jsem fakt jako sebevrah, neměl jsem ani stopu paranoie nebo nějaký pud sebezáchovy.

OK, nechejme komanče a politiku a přejděme raději k hudbě.

To bude lepší. Už odmalička jsem šíleně vyhledával muziku, ale neměl jsem kontakty, abych chodil na nelegální burzy a…

Počkej, co si pod tím mám představit?

Oni vlastně byly už takové pololegální. To bylo třeba tady v Národním domě na Smíchově, kde byla každou sobotu oficiální sběratelská burza pod nějakým přitroublým svazem. No a  tam se dalo sehnat všechno, protože tam chodili lidi, co množili kazety – hlavně s popem. Ještě předtím jsem dostal prvního walkmana a Petra Nagye k tomu.

Co třeba takoví Alphaville?

Ti mě upřímně strašně srali. Byli na mě, mimo pár hitovek, moc sladcí.

Co třeba punk? Tobě je teď třicet jedna a já vím, že hodně lidí v tvém věku právě na tomhle začínalo…

To přišlo záhy. Víš, zahrabal jsem se do popu a objevil až do nynějška jednu ze svých nejoblíbenějších kapel Pet Shop Boys.

Hehe to je dobrý a Pet Shop Boys narozdíl od Alphaville nebyli sladcí ani trochu, že ne? :))

Hele jo, ale oni v tom měli takovou zvláštní melancholii. Byla to podle mě první kapela, která to myslela s elektronikou opravdu vážně. Veselý, ale šlo to leckdy i do pěkného temna. Potom ti Depeche Mode, to byla palba! No a můj největší úlet bylo systematické poslouchání Bros. A tehdy jsem padnul na samé popové dno, od kterého jsem se mohl už jen odrazit. Pak jsem se dostal na gympl a začal chodit na punkový koncerty a bylo...

Nosil jsi někdy číro třeba? Nebo nějaký jiný subkulturní prvky?

Se svojí šišatou hlavou jsem si to těžko mohl dovolit… Nosil jsem něco mezi účesem á la Sid Vicious  a afrem. Jinak v té době kolem osmdesátého devátého bylo dobré, že komunity těchhle lidí uvnitř celkem dobře fungovaly. Prostě jsi byl mezi svýma. Vcucli tě a byl to takový tvůj ostrov.

Vzpomeneš si na nějaké klubíky co tu fungovaly?

No, já jsem chodil po revoluci hodně pod Stalina a později na Sedmičku na Strahově. Fungovala tam HC scéna a chodilo tam hodně anarchistů. Jinak v sobotu tam hrával Josef Sedloň a pátky Honza Kokotek, kterej dneska jezdí s Cirkus Alien. Nebo to možná bylo naopak, už nevím. Vždycky se tam večer, kdy hrál Kokotek, sešli anarchisti a skejťáci, kteří tehdy byly pěkně ostrý a občas se to slušně popralo. Byla to legrace.

Hele, Josku Sedloně zná snad úplně každý a devadesát procent lidí ho v rozhovoru vždycky v nějaké souvislosti zmíní. Jak ovlivnil tebe?

Neměl na mě žádný výrazný vliv osobně, nebyl žádný guru, nebo tak. Ale to, co pak začal dělat a organizovat mne prostě ovlivnit muselo, asi jako každého na taneční scéně.  Je to hodně zvláštní typ, a já ho moc rád potkávám a mám k němu opravdu respekt i když  si z něj neustále děláme s Kománkovou legraci.

Přesně to byla doba, kdy taneční scéna začínala, že?

Jasně. Já to v době, kdy jsem chodil na Sedmičku a do Bunkru (asi tak rok 1992 nebo tak) měl ale stále ještě o kytarách a k taneční scéně jsem se dostal přes naprosto ultimativní historku, které vděčím i za svojí přezdívku. Nějakou dobu jsem bydlel v Belgii a tam hodně poslouchal hip hop. Když jsem později přijel do Prahy, tak první článek co jsem kdy v životě napsal, byl právě o tomhle stylu. Bylo to do Rock&Popu, který vedl Vojtěch Lindaur. Zkrátka a dobře, když jsem se dostal k taneční scéně, bral jsem to jako přirozenou extenzi hip hopu - právě proto, že jsem věděl jak se hraje s deskama. Tehdy mi došlo, jak všechno funguje. No a potom, když jsem se už relativně pozdě dostal do svého prvního MišMaše a krátce nato do Ládví, kde dělal akci někdo z Roxydustu, měl jsem zrovna psát článek o kapele Vanessa…

Promiň, na chvíli teď odbočím. Co tě vlastně motivovalo k tomu abys začal psát?

To, že jsem se strašně nasral. Ten důvod byl a je vždycky stejný. Něco jsem si přečetl a nasral se. Z toho jsou vždycky nejlepší články. V Rock&Popu napsali něco o hiphopu a já byl v té době mladej, zuřivej a nejchytřejší. Začal jsem řvát jaká že je to píčovina, sedl ke psacímu stroji Konzul a napsal třístránkový elaborát. Pak jsem to vzal a nesl do redakce. Lindaur tam samozřejmě nebyl, protože seděl někde na víně, tak mne za ním poslali. Bylo  slunečné odpoledne a on byl už trochu mázlej. Později mi řekli, že je to skvělý a otiskli ho. Takhle nějak jsem v podstatě začal psát.

Začněme povídat už o novinařině jako takové. Jakou roli v té době Rock&Pop hrál a proč si ten cár papíru nesl zrovna tam?

Protože to byl jedinej časopis o muzice. Těsně před tím než jsem to tam odnesl, začala pro ně psát Jana Kománková a Honza Dědek. To byli první dva, co začali psát o nějakých nových věcech. Mohlo mi být nějakých dvacet. Četl jsem v podstatě každé číslo - i když toho v tom boomu později vycházelo hafo. Potom mne strašně bavily jedny obskurní noviny, které vycházely hned po revoluci, jmenovaly se Generace. Psal pro ně tehdy i Jakub Horák, dnešní kreativní ředitel jedný velký reklamky. Vyšla tak dvě, možná tři čísla, který se stejně nedaly nikde sehnat. Polovina těch novin byla třeba o tom, jak se o víkendu kalilo na Sedmičce. To bylo prostě mega neuvěřitelný. Mimochodem, kdyby náhodou někdo věděl, kde se dá nějaký výtisk těch novin ještě dneska sehnat, dejte mi vědět. Čistě ze sběratelských důvodů bych ho koupil.

Tak teď zpátky k té Vanesse a jedeme dál…

Jo. Byl jsem vyslaný udělat článek o kapele Vanessa. To byla v té době naprosto klíčová EBM kapela. Těsně před tím vydali svou druhou desku Flashback. Byli tam dva důležití členové - Samir Hauser, v té době totálně na drogách a Dan Rodný, v té době spíš takový tichý, geniální blázen. V tehdejším Belmondu ještě na Vinohradech měli koncert. V době Flashbacku měli naprosto nepřekonatelnou pódiovou show, která v mnoha ohledech nemá dodneška srovnání. Třeba mezi pódiem a lidma bylo drátěné pletivo a za tím vším projekce stříhaného  domácího porna a masových vrahů. Neuvěřitelný nejen na tu dobu. Takže jsem mezi tuhle bandičku díky tomu článku zapadl a asi půl roku s nimi fungoval. To mě teda pak stálo kus zdraví. V tý době jsme hodně blbli, nicméně byla to  zábava. Třeba Samír jednou totálně zfetovanej hrál ruskou ruletu s plynovou pistolí a ustřelil si půlku brady. Děly se třídenní tahy, kdy už člověk ani nemohl chodit. A právě tam jsem přišel ke své přezdívce. On tam seděl s holkama a šňupal. Najednou říká: "Ty vypadáš jako dealer, kterej by nám mohl něco přinýst! Ty seš Rodriguéz!" Já přitom nic nenesl a spíš doufal, že budu moct uloupit jim. Každopádně z toho vyšel vynikající článek. S nimi jsem se během jednoho tahu dostal do Ládví. A tehdy mě to chytlo. Byl jsem předtím už jednou nebo dvakrát v MišMaši, ale tehdy jsem tam přišel pozdě, až někdy k ránu, kdy se tam už jenom všichni váleli na zemi a koukali na filmy...To jsem samozřejmě moc nepochopil :). Ale pak v Ládví mi to docvaklo. A začal jsem se shánět po té hudbě.

Jak?

V té době jsem chodil s holkou, která pracovala pro Christophera Kluga. Ještě v době kdy měl jenom obchod.

Nemá náhodou nějakou vazbu na Planet Alfa? Co to vlastně bylo zač? Slýchávám tohle jméno celkem pravidelně…

Takhle. Byl to takovej tlustej pankáč. Tedy nebyl pankáč, vypadal úplně normálně, ale choval se tak. Jinak Němec jak poleno z Kolína Nad Rýnem, kterej tady naprosto ulít na taneční hudbě. Nejdřív chtěl dělat obchod s hudbou, vlastně asi jakoukoli a vůbec se s tím nemazal. Prodával nelegální CDčka, pašoval kazety a CD z výprodejů z Německa a mezitím se tam nějak chytil taneční hudby. Tehdy byla německá scéna malá a relativně otevřená. A tak začal dělat neuvěřitelný věci. Přivezl do Prahy poprvé Paula Van Dyka, na kterém jsem byl. Dorazili  spolu s Markem Reedrem vlakem. Van Dyk byl mladej, vyjukanej, hrozně skromnej kluk. A Mark byl v té době proslavený tím, že žral hašišové koláčky a těch přivezl obrovský pytel a neustále je přežvykoval… No. A takových zážitků bylo mraky. Byl trošku cvok, ale vážně sem vozil jednu hvězdu za druhou. Udělal tehdy prvního Coxe a Sashu v Radosti, Westbama v Alfě a spoustu dalších, ještě v době, kdy o nich prakticky nikdo nevěděl. S Coxem jsem tehdy kecal normálně na baru v Radosti, Westbam bydlel u Kluga doma, kde jsme s ním dělali rozhovor. Takhle to tehdy Chris dělal. Vlastně si to vozil všechno pro sebe - na parties prodělával, prachy sháněl bůhvíkde, ale pro tu scénu udělal strašně moc. V Čechách mu za svoji kariéru vděčí minimálně Ladida, kterou prakticky udělal.

Jaký tady fungovaly partičky vůbec? Uměl bys je vyjmenovat?

No byla tu Planet Alfa a bandička kolem Jardy Krampola (Roxydust),  která vzešla z MišMaše, kterej zas dělal Bláha - sakra, zapoměl jsem křestní jméno! Ta se pak přesunula do Ládví a byli to obrovský hedonisti. Tahle parta měla hrozně zajímavý charisma. No a kolem nich se motali Loutka, Bidlo a různí Vilémové. Pak tu byli ti neutrální Aiffelové a v Pardubicích začal zlobit Aleš Bleha. Tak jsem to alespoň vnímal já. Musíš si prostě uvědomit, že to byla doba, kdy nikdo neměl internet a třeba Techno.cz vůbec neexistovalo, takže se informace šířily tak nějak ústně. Zas ale bylo dobrý, že když jsi na tu akci přišel, věděl jsi, že jsi mezi svýma. Většinu lidí jsi znal, všichni věděli, proč tam jsou a všem bylo rozhodně přes osmnáct :). Což dneska nefunguje a je to důvod proč mě scéna už nebaví a proč říkám, že taneční scéna už stojí za úplný hovno.

Co třeba Lighthouse, když se posuneme trošičku dál…

To už byla doba, kdy šla Planet Alfa do háje a nastoupili Josef a spol.. Šli do toho ze zájmu o hudbu. To bylo a stále je něco nevídaného. Chrisovi se byznys rozsypal pod rukama a zůstal tedy Roxydust a Lighthouse. Alespoň pokud teda mluvíme o velkých značkách. Ale musíš to Juki chápat i takhle: on to byl vlastně veliký zápas dvou ideí.

Jakých myslíš?

Jeden koncept byl o hudbě a druhý o mejdanech. Jarda vozil výhradně holandské DJs, protože na ně měli kontakty a rozuměli jim. Vozil je proto, že chtěl dělat dobrý mejdany se vším všudy. A Josef to měl fakt jen o té hudbě; dobrý, kvalitní hudbě, která by sama o sobě měla lidem stačit, aby se bavili. To bylo hrozně zajímavý a myslím, že tady se to začalo celé lámat. Lightouse přišli s nápadem velkých festivalů, zatímco Roxydust vymysleli Shake, dodnes nepřekonanou klubovou noc. Každý měl svojí cestu jak tuhle kulturu pojmout a musím říct, že já jsem se přiklonil spíš na tu Krampolovu stranu. Drogy jsem měl v té době už za sebou, ale bavilo mě koukat na vysmátý lidi. Mě to s Jardou děsně zajímalo, protože co on tehdy provedl s těmi Shaky, to byla naprosto zásadní definice pro celou místní scénu. Ten parchant prostě uměl dělat mejdany jako nikdo jiný. Bohužel, účetnictví už mu tak dobře nešlo.

Shake byla jediná pořádná klubovka v té době…

Vždyť si to pamatuješ. Oni dělali třeba ke každému Shakeu dokonce speciální trička! Byl  tam koncept vysunutého pódia, které potom Roxy ukradlo, za tím byl třeba čtverec červených plechovek, který se v půl druhé s Loutkou rozsvítil do tvaru eLka. Každá party byla jinak nasvícená a jinak udělaná. To jsme pak koukali jak úplný telata. Já v té době začal číst anglický taneční časopisy jako Mixmag, Muzik nebo Jockey Slut.  Tam jsem koukal jak to mají jinde a hrozně mě to bavilo. V té době jsem definitivně pochopil, že mě prostě daleko víc baví taneční hudba v klubech. To je možná taky důvod, proč jsem nikdy nepochopil halovky. A v té době se to začalo lámat i mezi kluby a velké raves. Zajímavé je, že v Anglii se dělo to samé, jen o pár let dřív - celý Londýn byl o klubech, zatímco na severu ve Skotsku všichni poslouchali v halách happy hardcore a lidi z Londýna si klepali na hlavu, jak to někdo může poslouchat deset let potom, co se taneční hudba dostala z nelegálních parties v halách do klubů.

To je stejné jako u nás v Brně. Jaký máš vůbec pohled na dvě různé scény…tu halovou Brněnskou a vesměs houseovou Pražskou?

To, co si o tom myslím, jsem už v podstatě řekl. Jsem z Prahy, v taneční hudbě mě vždycky bavily především klubovky a haly v podstatě nesnáším a ačkoliv nechci dělat nějaký laciný vtipy o obydlenejch zatáčkách na Vídeň, fakt je ten, že jsem brněnskou scénu nikdy moc nemusel. Ale je to asi tím, že s tím nemám moc kontakt. Asi takhle - vím, že v Brně je spousta akcí, ale žádná mne svým konceptem nebo line-upem nedonutila sednout do auta a jet tam pařit. Asi takhle to mám s Brnem.

:)))) Raveáci budou mít radost….

:))) Přece nezačnu poslouchat techno uprostřed zasviněný tmavý haly, plný o patnáct let mladších lidí jen proto, abych nenaštval Brňáky...

Tak vážně…

Ne, byl jsem tam na akci asi dvakrát. Zkusil jsem to. A nebaví mě to. Je to prostě sterilní, nehedonistický, nuda. Jestli mám jít třeba na Apokalypsu, tak to můžu zůstat hned doma a mlátit hlavou o zeď. Bambambam, ten pocit z toho bude asi stejný. Samozřejmě mají svoje lokální hvězdy a hodně talentů, ale mě to prostě nezajímá. Stejně jako v Praze Garáže nebo Karlovy Lázně. Moje volba.

Vzpomenul jsi, že taneční scéna je v současné chvíli už totálně na houby. Hodně se mluvilo o jakési krizi taneční scény. Kde myslíš, že měla svojí příčinu? Pokud tedy nějaká vůbec byla, že…

Samozřejmě byla. Ve světě možná trochu odeznívá, ale tady jede na plno. Na trh vstoupili žraloci typu Jirky Pokornýho, ale i dalších, který se prostě rozhodli z lidí dostat peníze za každou cenu. A to ještě Pokorný alespoň vozí některá zajímavá jména zvenku, ale  po všech těch promotérech nic nezůstane. Nikdo z nich se o tu scénu nestará. Občas booknou nějaké zajímavé jméno lokální jméno, jakože nový talent, ale jenom proto, že jim to nějaký podržtaška poradí. Roxydust alespoň dal naplno šanci Loutkovi, Bidlovi a Trávovi, kteří ji využili a pak třeba Airtovi, nebo Formimu, kteří ji zazdili. I někteří malí to zvládli - Tesař udělal Luccu, ať si o ní myslím cokoli, dostala šanci a zvládla ji. Bleha našel Orbitha, zase skvělý talent a super kluk, který hraje něco jiného. O Klugovi a Ladidě jsem už mluvil. Ale komu dal šanci vyniknout třeba Lighthouse?

No těžko říct…

Nikomu - měli dojem, že všichni chtějí vidět lidi zvenku. JPA to samý- byť alespoň pomohli Burianovi, který by si ale cestu ven našel asi i sám. Nikdo z nich nehledá talenty, nikdo se nesnaží dělat něco jinak, zkoušet jinak, objevovat nový lidi, kteří třeba hrají úplný úlety, ale dobře, zajímavě. Všichni promotéři mají dojem, že mě musí pumpnout o čtyři stovky a za to mi někde ve stanu nebo v hale předhodit nějaké jméno z ciziny, na který zaberu.  To je celý a dál to nejde. A lidem to úplně stačí.

Já si spíš myslím, že se tu vytvořilo určité vakuum z přesycení akcemi a přebytku všemožných DJs…

Nedostatku! A možná ne DJs, ale dobrých, odvážných producentů, kteří by chápali, že byla nějaká hudba před taneční muzikou a nějaká bude i po ní. Řekněme si to. Podívej, ty tady máš mraky DJů, to je fakt. Od talentovanejch línejch bastardů jako je Loutka. Prostě línej parchant, ale zároveň má neuvěřitelnej talent, který nevíš, kde bere. No až po lidi, kteří si to vydřou. Ale nikdo z nich není výraznej producent. Burian mydlí nějaký věci, protože je asi má dělat, ale nejsou to žádný dramatický záležitosti. Je to dobrý, ale není to světová třída. Loutka je línej dojít kamkoliv, Tráva se dostal do nějakýho útlumu… ty tady prostě nemáš jediného schopného producenta, který by nějak vyčníval. Všichni jsou dobří pouštěči desek, kteří občas udělají skladbu, kterou si koupí zase jenom jinej pouštěč desek. A tím to hasne. Je to nudný, šedivý, bez nápadu. Každej si jede co umí a nikdo se nesnaží udělat něco jinak a přitom to celé zajímá čím dál méně lidí. Jestli tohle není krize, čemu pak sakra chceš říkat krize? Jistě, sem tam se objeví někdo, kdo zaujme a vyčnívá. Teď jsem měl na Dance Awards příležitost slyšet poprvé dost dlouho set Štěpána Dlouhého aka Texxe a rozbilo mě to teda slušně.

Jo, pracujeme spolu, je to šikovnej player o tom žádná :)

To je talent jako kráva! Já jsem tam na něj koukal s otevřenou pusou:) Fakt je ale ten, že se o něm můžeme bavit až něco vydá. V tuhle chvíli je to jen excelentní DJ a bavič a třeba zůstane jen u toho a bude druhej Loutka :) Ale zpět k tématu, třeba krize v Anglii s sebou přinesla hodně změn. Zaprvé se celá scéna rozdrobila do hromady různých stylů, a za druhé došlo ke generačnímu rozpadu. Když jsme to začali poslouchat, všichni jsme byli přibližně stejně staří. A teď najednou je mi jedenatřicet a chci poslouchat taneční hudbu. Ale kam mám jít? Do Roxy na Zen? Nebo do Karlovek?
Právě starší lidi, kteří nechtějí tuhle scénu opustit, budou muset najít něco nového. Na to budou reagovat vydavatelé vymýšlením nových zvuků a stylů. Což se děje už teď a co si budeme povídat, polovina těch věcí je čistý marketing. Když chceš prodat něco starého, co už nikdo nechce, prostě to nově pojmenuj. To jsou všechny ty tech house a progressivy a podobný píčoviny, na který lidi skáčou jako stádo blbejch lumíků, opakujou je a tváří se u toho chytře, byť nikdo neví přesně, co to znamená.
Mark Reeder byl skvělej s vymyšlením termínu wet'n'hard, což je tak megagalakticky drzá a do nebe volající debilita, že jsem vůbec nevěřil, že to lidi zbaští. A fakt že jo! Sebral jednoho talentovanýho Maďara, vymyslel mu příběh a styl, hodil do toho trochu sexu, pár nablblých keců o Východní Evropě a lidi se po tom mohli umlátit. Takhle dneska funguje taneční scéna.  A mezi spoustou tohohle balastu se občas objeví něco, co stojí za to poslouchat. Je toho čím dál míň a stojí stále víc úsilí to najít. A pak se mi div, že poslouchám Franz Ferdinand. Samozřejmě, stále je na taneční scéně dost lidí, jejichž talentu, nebo osobnosti si vážím: Orbith je talentovanej a navíc hrozně v pohodě kluk, se kterým je radost mluvit, je tu Aleš Bleha, ke kterému mám respekt za to, co dokázal, stejně jako třeba k Danovi Kafkovi. Mluvit s Pavlem Bidlem je vždycky hrozně fajn, zase kluk, co to má naprosto srovnaný a tak dál. Ale jako celek mě taneční scéna zoufale, ale zoufale nudí.

Okej, přibližme se pomalu finále. Kde teď vlastně pracuješ? Hodně lidí tě má zafixovaného jako novináře v Reflexu a na Radiu 1. Ale to není jediné tvé působiště, že ne?

Mám to celkem různě. Oficiálně jsem mediální konzultant, pracující na živnostenský list. Jinak vedu časopisy a teď jsem pomáhal rozjíždět jeden deník, což mne upřímně řečeno málem zabilo.

Jaký časopis?

Esquire a F1 Racing.

Jsi šéfredaktor?

Vedu redakci. Jinak věci na taneční scéně už nechám raději mladším, protože to jsou lidé, kteří by to teď měli dělat. Různí Štěpáni Dlouzí a Ajchmani mají drajv a stále ještě je to baví. Mne už daleko víc zajímá, jak hrál minulý týden Arsenal, než jak hrál minulý týden Loutka.

Jinak všiml jsem si, že se v rubrice BPM v Reflexu už nevyskytuješ. Čím to?

Přestali jsme. Prostě jsem se neshodili s Petrem Holcem na tom jak by ta rubrika měla vypadat. Byl to prostě komunikační problém a oni asi ani sami pořádně nevědí co od toho chtějí.

Tak. Úplný závěr. Společně s Janou Kománkovou pracuješ také na Radiu 1 jako moderátor pořadu Unzipped. Hodně se mluví o různých kontroverzích, ale já dost dobře nevím, co si o vás dvou myslet. Na jednu stranu mi ten váš způsob moderování imponuje, na stranu druhou mě uráží.

Je to o tom, že hodně lidí si myslí, že budeš psát a mluvit pravdu a nic než pravdu. Ale to je blbost. Taková věc neexistuje. Když napíšu, že Creamfields stály za hovno a byl to totální podvod, je to pravda. Ale na druhou stranu, Pokorného pravda bude, že se opravdu snažil. Já ale píšu a mluvím o své pravdě, kterou, pokud budu chtít být profesionální a korektní, a forma tomu bude odpovídat, doplním o pravdu Pokorného.
Problém je, že lidi jsou většinou tak vyděšení z toho, že si někdo dovolí mít nějaký svůj názor, že na to reagují buď uraženě, nebo podrážděně. Nejsou si zvyklí hájit si svůj názor jinak než tím, že tě začnou urážet a nadávat ti, co si to vůbec dovoluješ něco si o něčem myslet. Občas přemýšlím, zda je to proto, že oni raději nemyslí vůbec.

No hele a myslíš si, že novinář má psát svůj názor nebo se snažit věci podat "objektivně?" Ačkoliv objektivita jak jsi naznačil v reálu vlastně neexistuje…

O tom se samozřejmě vedou hluboké úvahy a diskuse. Nicméně moje formulace je naprosto jednoduchá. Objektivní novináři píšou třeba do agentur, kde nejsou pod články podepsaní. To ale zvládne při troše snahy i šimpanz. Chci říct, je to náročná, stresující, ale v podstatě strojová práce. Já své články podepisuju svým jménem. Jestli někdo považuje mé texty za stoprocentní pravdu, je úplné hovado. Píšu jen svůj názor a to, jak věci vidím já a jinak to prostě neumím.