Lucky Lucaso: "Furt děsnej prdelákov"

Foto: Thonyk

Tohle povídání začnu malou historkou, aby bylo jasné jak jsem tě vlastně poznal a proč si myslím, že právě ty máš v téhle sérii, i přes schopnost vyvolávat dost kontroverzní emoce, také svoje místo. Kdysi jsem navštívil galerii v Radosti FX a tam byla mimo dost pošahaných obrazů také projekce jakéhosi videozáznamu. Na něm byla skupina potrhlých maniaků, co zvracela po lidech, čůrala po kapotách automobilů a vůbec dělala věci, které mě přesvědčily o tom, že bych se měl poradit s psychiatrem o hranicích normality jako takové. Každopádně, když jsem se ptal servírky zopakovala několikrát jméno Lucky Lucaso – "ten co všude chlastá zadarmo." Uběhlo pár let a teď tady spolu děláme rozhovor. Takže, co ty jsi to vlastně za zjev?

Hele bráško, jsem úplně normální kluk, co se vrátil v roce devadesát dva zpět do Čech. Narodil jsem se v roce sedmdesát tři v Praze a někdy ve třech letech se moje matka zamilovala na romantické pláži do španělského herce. Ona sama totiž hrála černé divadlo a hodně díky tomu cestovala. Vzali se a za pár měsíců už jsem byl v místní školce. Do nějakých devatenácti let jsem tam vyrůstal, absolvoval kompletní školy a byl vůbec v porovnání s dneškem hodný kluk - sportovec. Španělská kultura je nějakých deset let napřed a moje první diskotéky, kam jsem chodil, byly dnes legendární kluby jako Pacha, Space či Amnesia. To bylo někdy ve čtrnácti letech.

Kdes vlastně přesně bydlel? Někde ve vnitrozemí?

Kdepak. Byla to Valenzia v Alicante. Konkrétně městečko poblíž, které se jmenuje Benidorm. Je to nějakých šest set kilometrů jižně od Barcelony a vzdušnou čarou přímo naproti Ibize. To byl možná také důvod, proč tam hodně jela taneční scéna a vinylová kultura mě tak oslovila velice brzo. Hned jsem si na to zvyknul, super světla, dobrej zvuk a hlavně hodně kvalitní DJs. Ono vůbec, co se týče dětství, byla to děsná pohoda. Ve Španělsku je snad největší počet svátků v roce a kromě toho, že je tam každý den od tří do pěti siesta a nechodí se makat, děti jsou v té zemi svaté.

Vzpomeneš si jakou muziku poslouchali tvoje rodiče? Přeci jen se jí dneska s větší části věnuješ…

Táta neposlouchal vůbec nic. To je člověk sám pro sebe. Takový trochu bohém, co má rád starožitnosti. Má sídlo v Krumlově a celá jeho denní náplň je sbírat šutry na provensálskou podlahu, kterou si staví. No a máti je hyperaktivní a zvládá úplně všechno. Milovala takovou oranžovou kazetu Maxwell na které byla šansoniérka Edith Piaf. Ta mi vyloženě "piaf" krev. Vzpomínám si, že jsem ji nenáviděl a tu kazetu jí stále někam schovával. A ona jí pouštěla znova a znova a já myslel, že se zblázním. Dneska už mi ten nosovej zpěv ani tolik nevadí.

Vystudoval jsi tedy střední školu ve Španělsku…

No jo vystudoval, ale trochu dost zvláštně. Ono když bydlíš na pláži, kde ti furt svítí sluníčko a v okolí máš nejlepší kluby, který na světě jsou, tak se dost dobře ani studovat nedá. A Španělé prostě žijou v noci takže škola pro mě byla až někde na čtvrtém místě. Takže kluby, tenis a motorka. To byly naše priority. V té době jsem ještě dával windsurfing, když foukalo. Matka mě totiž v šestnácti vyhodila z baráku. Já to vzal vážně a koupil si karavan bez papírů a postavil ho na náš veliký pozemek. Bydlel jsem tam skoro tři roky. Na obědy a snídaně jsem ale chodil domů. Jinak si ten život asi umíš představit. Motorka před karavanem, píchání roštěnek, sjíždění moře…

Než se šoupneme dál, můžeš mi popsat jaká byla atmosféra ve Španělských klubech? To bylo přece období boomu taneční muziky na západě a Ibiza byla zatraceně blízko!

Bylo to super. Moje období byly začátky acid houseu, kterej se v tý době pořádně rozjel. Valenzia, kde jsem bydlel vlastně stála u začátku houseu vůbec. Ta atmosféra tam byla vždycky výborná. Holky se skvěle oblékaly a vůbec neměly strach, kdo jim na to co řekne. Žádná taková ta česká zaprděnost, jak ji známe tady. Klidně ses mohl převlíct za šaška a nikdo ti na to nic neřekl. Lidi se tam nebojí tančit ani zpívat, prostě když jdu pařit tak jdu pařit a polibte mně všichni prdel. Po Acidu přišel hardcore, takový naddimenzovaný techno, kdy to mlátilo hlava nehlava. Hrozně mě baví, že nejsem odkojenej depešákama nebo československejma hitovkama. Nic takového ve Španělsku vůbec nebylo. Žádný zásadní rozdíly jako jsi viděl mezi pankáčema a skinheadma tady.

Teď mě napadá, byl ses tady někdy během totality po svém odjezdu podívat?

To jsme měli zakázané. Prostě to nešlo. Měl jsem španělské občanství a československé dostal až někdy těsně před revolucí. Takže v osmdesátém devátém jsem tady byl vlastně poprvé na dovolený. Pak jsem přijel ještě o tři roky později a už tady zůstal. Jinak pamatuji si, že mě vzali do nějaké diskotéky Golem, kde hrál Viktořík. Já tam přišel a vůbec nechápal co se děje. Byla tam tři světla, která blikala stále stejně, naprosto příšerný zvuk a DJ….no co si budeme povídat. Pro mě to byl prostě naprostý šok. Seznámil jsem se s pár lidmi a udělal si z nich kámoše. Ti mě hodně tahali po pivnicích – byl to najednou úplně jinej svět: startky a pivo. Mě to ale přestalo brzo bavit. Naštěstí mě pak někdo zatáhl poprvé na Letnou do klubu MišMaš,kam jezdili DJs jako Geert z Belgie. Tam to byly normální party a v šest hodin ráno se pouštěl filmík, takže všichni vyjetý koukali na projekci a pak se pokračovalo někde na privátě. To byla doba, kdy jsem trošku ztratil kontakt s realitou. Dál bych to asi nerozebíral. Všichni vědí, co se tam v té době dělo..:)

Okej. Takže jestli správně chápu, jednoduše ses tady zasekl, co? Čemu ses teda začal věnovat, nebo jak si řešil takové ty existenční otázky?

Nabral jsem pocit, že moje přítomnost v Praze má nějaký smysl a význam. Lidi mě brali a začalo mi to tu být sympatické. Byl jsem ulítlej, rád jsem se převlíkal a nebál se něco říct nahlas. Takovej trochu cikán s jižanskou náturou. Během krátké chvilky všichni věděli, že tady nějaký Lucaso existuje. Co si budeme malovat, sláva člověka baví a mě začali poznávat lidi na ulici. Navíc se rozšířil okruh kamarádů, takže pohoda.

Angažoval ses v té době už jako DJ nebo k tomu bylo ještě daleko?

V té době ještě ne. Byl jsem prostě týpek, co chodil převážně kalit. Po MišMaši přišlo Repre, pak Slováč, Alfa, TamTam a podobně. Na těchhle místech jsem se stal taková ta barová postavička. Byl to svým způsobem hodně underground. Bavily mě ještě stále motorky a tak jsem po Praze jezdil s takovou černou - chopperem bez zadního pérování. To byla na těch pražskejch silnicích opravdová lahůdka. Jinak co se týče živobytí, ovládám sedm jazyků takže jsem se neztratil. Začal jsem pochopitelně v cestovním ruchu u Prago Touru, kde jsem prodával stravenky a ubytování lidí do privátů. To byl tehdy velký hit a vydělávali jsme hodně solidní peníze. Já je hned utrácel, protože česká koruna pro mě nic neznamenala. Stávalo se tak, že jsem rozházel třeba čtyřicet tisíc korun měsíčně za úplný voloviny.
Potom jsem se přesunul do jiné firmy – Martin Tour a nabízel turistům okružní jízdy po městě. Seděl jsem v budce nebo před budkou a měl zelený vlasy, vousy i obočí. Každýho jsem dokázal ukecat a ten zjev celkem dost pomáhal. No a skončil jsem v hotelu Forum u Kongresového paláce. Vydržel jsem tam 4 roky na recepci. Přijel jsem vždycky na skateu, převlékl se do kvádra a začal hákovat. Byl jsem úplně jinej než ostatní, ale myslím, že si mě celkem vážili. Takovej dvojživot to byl – vypneš a zapneš. Ještě si vzpomínám, že jsem dělal v Mysticu a prodával prkna nebo v Joshuovi. A rok jsme měl dokonce hospodu v Českém Krumlově kam sem vozil DJs. Nechal jsem toho, protože je to furt děsnej prdelákov. A pak mě začalo trápit co dál. Rozhodl jsem se, že si ještě užiju nějakým způsobem - v devadesátém sedmém mi ale najednou přišel povolávací rozkaz ze španělské armády.

Tohle já znám velice dobře. Když se to stalo mně, byl jsem blízko duševního kolapsu, ale nakonec jsem to úspěšně zvládnul…

No já jsem dostal v Čechách modrou ačkoliv jsem na vojnu nastoupit chtěl. Nevěděl jsem, co je tahle země zač a hodně mě to lákalo.  Všichni kolem si mysleli, že jsem magor. Ale chápeš.
Každopádně jsem si řekl, že teda nastoupím do Španělska a těch devět měsíců v pohodě zvládnu. Nechal jsem to teda na náhodě a dostal se na sever země, kde byla zima a vůbec nic se nedělalo. Žádný běhání, žádný cvičení, vůbec žádný sport. Chodil jsem tam jak idiot v zeleném a měl pivo k obědu i k večeři. To byla prostě jasná ztráta času. Jinak hned první den mě zavřeli do basy, protože jsem na posádku přišel o několik hodin pozdě. Byl jsem v base a najednou přišli legionáři na branou. Měli s sebou film s muzikou, která nás měla oblbnout. No a protože to byl jediný způsob jak se odsud dostat ven, řekl jsem - "pánové, kde to mám podepsat" a za pár dní už seděl ve vlaku směrem do Almérie v Andalusii, kde je taková mikropoušť. Tam se točilo a točí hafo westernů. Vidíš tam občas škorpiona, hada nebo takový ty lítající chuchvalce pouštní růže. Prostě hukot. První den, kdy se za mnou zavřela brána legie jsem vůbec netušil do čeho jsem to vlastně dobrovolně šel. Díky bohu si ale nemůžu stěžovat. První den mi dali pušku a poslali nás do pouště. Kryl jsem se zrovna za nějakým keřem a najednou přede mnou pobíhá indián a cowboy. Nebyl jsem zhulenej, zrovna se tam totiž točil film. Jinak pohoda, byl jsem tři dny na ponorce, pár dní na protiletadlové lodi. Tam mě pokřtili po mém kapitánovi a od té doby jsem Lucas Eduardo. Po tátovi Penz a mámě Kodajová. Takže když jsem se jim snažil vysvětlit, že to "ová" tam nemůže být, oni na to, že je to nezajímá, že to má matka v pase a tím pádem budu Kodajová. Takže já mám v dokladu Lucas Eduardo Penz Kodajová. Vojna mazec, ušel jsem sto kilometrů za dvacet čtyři hodin, devět dní přežití v poušti, ve sněhu, skákání padákem a tak. Já si to prostě užil.

Před časem jsi se zmiňoval také o další službě. Tentokrát, ale už civilní na záoceánském parníku, viď?

Jasně. Obcestoval jsem skoro celý svět. Dělal jsem hodně věcí, ale finálně pingla v restauraci a později u bazénu. Potom jsem šel do entertainment teamu, který měl za úkol bavit cestující. Takže jsem začal pouštět CDčka zaměstnancům lodi. A právě to byl první kontakt s hraním jako takovým. I když jsem je tedy nenáviděl.

To, ale trošku předbíháme. Já si tě pamatuji i v mnoha jiných souvislostech a to jsi DJ ještě nebyl!

No, jak víš, už před tím jsem byl taková postavička a dělal performace na různá témata. Třeba si vzpomeneš na starý dobrý Shake. Začal jsem dělat i vlastní mejdany v Radosti… Privat Party - jedna až deset. Tam to byl vždycky maglajz – takový kabaret a teátr. Takže produkční práce, plus mě napadlo stát se režisérem. Natočil jsem si dva filmy. Jeden skejtovej s názvem  Corpus Delicti. Hodně se mi líbil Jack Ass a na jeho motivy jsem v létě úplně rozbil čtyři svoje kamarády. Jeden má dodnes poškozené oko, další má jizvy, třetí měl problémy s epilepsií protože sjížděl na snowboardu eskalátory v metru a praštil se do hlavy. Bylo toho prostě hodně. Bylo šest set kopií po celé zemi a dodnes nám lidi říkaj, že jsme úplný blázni. Hech nejlepší je záběr jak Stanley chčije z mostu na německý turisty. Hrajou na harmoniku, pijou piváky a tenhle týpek za křiku "já jsem free" kropí celou tu delegaci dole, která nemá kam utéct. Do posledního je zlil. No a ještě jeden dobrej, jak Karlíček šňupe pavouka do jedné díry a můru do druhé. Tyhle dva jsou prostě asi fakt nejhustější.  Pak to koupily západní televizní společnosti, takže to dalo i nějaký drobný peníze.

Co třeba televizní reklamy, Lucaso?

Se ví. Točil jsem reklamy na hromady nesmyslů, třeba na máslo nebo maso a podobně. Měl jsem vedlejší hlavní role v amerických reklamách a později si mě všiml i český režisér David Ondříček, který mi dal malou roli v Samotářích. Pozor, to už jsem byl i v titulkách! Je jasné, že je to vlastně úplně nejdůležitější role v celém filmu:) "Hej kámo, dyť už jednu holku máš, ty ani woe nevíš s kým chodíš, ty už to nehul!" Pamatuješ? Druhá role byla ve filmu Děvčátko, ale tím, že se rozbila kamera ve chvíli, kdy já jsem nastupoval na scénu, celé ty dva dny, co jsem natáčel normálně vystřihli. V titulkách jméno mám, zaplaceno jsem dostal, ale prostě paradoxně když jsem tam byl já, začal technickej problém. Tohle mě provází celej život. Kdo mě zná, ví, že jsem technický antitalent a na co šáhnu to se hned rozbije. Nevím jestli mám v sobě nějaký magnet, ale je to prostě tak. No a potom mě ještě zaregistroval režisér Milan Štaindler, který točil Perníkovou věž a dal mi tam roličku feťáka. Tu sem pochopitelně ani nemusel hrát. Šňupal jsem tam Dr. Oetker vanilkovej pudink a byla to teda celkem šlupka do hlavy.

Přesuňme se pomalu k tvému hraní a konkrétním současným projektům, kterým se věnuješ. Jak to tedy bylo s těmi vinylovými deskami?

Začínal jsem v Le Clanu, Chapeu nebo Ultramarinu. Prostě spíš malý hospody. Vrhnul jsem se na to hned a šel přímo mezi lidi. Absolutně jsem neměl takový ty tendence trénovat doma a zkoušet si to. I když se mi to ze začátku kopalo, doháněl jsem to něčím jiným. Měl jsem blikající kabát, prskavky, display a hrál latino house. A na to jsem to ze začátku prostě utáhnul a lidi se vždycky dobře bavili. Když se to třísklo, dokázali to odpustit.

Klasické dilema. Je podle tebe DJ primárně bavič nebo umělec?

Určitě by si měl hrát co chce. DJ je jako dobrej tenista. Totiž není to jen o kvalitních deskách. Ty má dneska úplně každej. Je to taky o psychologii, osobnosti a tak dál. Není to jen to si stoupnout a hrát. Paradoxní je, že většina DJs se jakoby vysloveně stydí vystupovat před lidma. Určitě víš, že lidi zvláště na menších městech a vesnicích mají občas ve zvyku chodit objednávat písničky. Někteří se nechají stáhnout a bum! Začnou hrát sračky.

Hele, vzpomeneš si jak ses vůbec potkal se svým nynějším kolegou a dvojkou DJem Uwou?

Počkej. Jo, bylo to nějak v roce dva tisíce jedna, když já už jsem rok hrál sólo. Zatáhli mě na diskotéku do Demínky, kde Uwa měl svoje středy. Říkali, že je to ulítlej týpek a že by stálo za to se s ním seznámit. V Demínce v té době hráli všichni z cédéček a jediný Uwa tam měl gramofony. On to ustál a vozil si prostě svoje. Pokud se nepletu, Uwa začínal jako DJ v roce osmdesát devět a prošel si tady úplné začátky. Už jsme o tom mluvili, zatímco já jsem byl odkojený na houseu, on si právě prošel těmi Depešáky, Brosáky a tak. Hrál ploužáky, maxáče. Dali jsme si pak kafíčko, padli si do oka a už v pátek jsme spolu hráli v začátcích klubu Naif u Staroměstkého náměstí. Tím se to vypilovalo a dostali jsme jako dýdžejská dvojka a performátoři svoje pravidelné čtvrtky. Začali jsme vymýšlet svoje ujetý mejdany jako Miss GoGo, Miss Strip, Miss kozy, Miss pinďour… Těma goučkama to začalo a pak jsme si řekli proč nepřitvrdit?. Ve finále jsem to dohnali až do Miss frnda, kde holky ukazovaly svoje ohanbí. Vždycky se téma sexu snažíme trošku spojit s uměním, takže třeba brácha Bohuše Matuše jim udělal kvalitní bodypainting. Bylo to něco šokujícího. Je zvláštní, že to všichni odsuzujou, ale pak je v klubu totálně natřískáno a na internetu jsou fotky z tohoto mejdanu bezkonkurenčně nejnavštěvovanější. Lidi nadávaj, ale ve finále se jdou kouknout.  Party je pro mě zábava a tohle lidi prostě baví.

Byl bys schopen nějakým způsobem popsat typickéhp návštěvníka vašich akcí? Víš, charakterizovat pro vás klíčového "spotřebitele…"

Mmm… Je to hlavně taková ta pražská "zlatá mládež." Choděj ale i lidi, kterým je šedesát, maj prachy a chovaj se na třicet. Navíc jsme zjistili, že mezi -náctiletými nám vyrůstá úplně nové publikum, které nás velice oceňuje. Děláme si prostě samolepky a snažíme se zviditelnit, jak jen to jde.

No vidíš. Tohle je super téma! Můžeš mi prosím tě povědět, kdo přišel s nápadem té guerillové reklamy formou sprejových nápisů všude po stěnách v celé zemi propagující vaše internetové stránky?

No my, pochopitelně! Máme ten názor, že když máš stránky tak jsou od toho, aby se propagovaly. A na autopropagaci já osobně nic špatnýho nevidím. Hodně lidí to odsuzuje a naopak dost schvaluje, každopádně svůj účel to plní na jedničku. Pokud nemáš dobrého manažera, musíš to dělat sám. Nám pomáhá Jája, ale má toho teď moc, takže částečně jedem na vlastní pěst. Jinak k těm nápisům. Stříkáme na prázdné billboardy a betonové šedivé zdi. Potěšilo mě, že to začaly kopírovat i jiné firmy. Už se vyznáme i v tryskách ke sprejům, a někdy prostě stojí Uwa na zádech mně, jindy je to zase naopak. Je to celkem sranda. Beru to trochu jako street art. Stejně tak ty samolepky.

Tak půjdeme pomalu do finále, co říkáš? Máš nějaké rozjeté projekty nebo perspektivy obecně?

Se ví kámo:) Nějaký určitě máme! Připravujeme teď docela zajímavý párty obecně. Třeba pro TV Prima k reality show VyVolení. Akce bude v Duplexu, kde už to jednou proběhlo a byl to fakt hustej úlet. Následně se pojede tour po celé republice. Jinak na naše rezidentní čtvrtky v Duplexu chystáme jména jako David Guetta…můžu prásknout datumy?

Fakt s tím nemám jedinej problém, mně taky můžeš klidně napráskat:)

Hech, takže David Guetta (22.9.), Portia Surreal (13.10.), Green Velvet (8.12.) a 20.10. warm-up k TDK Time Warp s některou z hlavních hvězd. V neposlední řadě 20.11. si s námi zahraje v Duplexu Tiesto! S Dieslem chystáme velkou fashion show 5.11, která bude ve stylu té minulé, která se konala v T-Mobile Aréně. V zimě budeme mít rezidentní večery ve Špindlerově Mlýně v klubu Silver Rock, kde přes den budeme pořádat úletový akce na sněhu.
Kromě toho jsme minulý týden u Duplexu vydali CD s videoklipem Summer Set 2005.
A tento týden nás znovu oslovila TV Prima s žádostí o remix znělky VyVolených. Dál jsme dostali jsme roli ve filmu Experti od producentů filmu Snowborďáci. Na konec roku chystáme kalendář s fotografiemi Petra Krupičky. Na začátek roku připravujeme DVD, které režírujeme. Bude to o Duplexu, o kámoších a hlavně o nás ;) Ve spolupráci s Black Light Theatro Image sídlící v Pařížské ulici připravujeme unikátní audiovizuální projekt – ale to už se nechejte překvapit…