Roman Řezníček: "Diskotéky byly moje hobby."

Nechci být podbízivý ani tvoje jméno zbytečně zveličovat, ale ať lidé říkají cokoliv, já ho mám zafixované jako určité synonymum kariérního úspěchu. Tvůj příběh mi připomíná takové ty americké filmy o chudých chlapcích, kteří díky své nátuře a chceš-li i velké hromadě štěstí vstupují do dospělosti už v drahém, dobře padnoucím smokingu. Chápu, možná to teď trochu přeháním, ale nakonec času máme dost a myslím, že se k tomu určitě dostaneš i sám. Proto neotálejme a pusťme se do toho. Restauratér a gastronom Roman Řezníček.

Hehe, to je dobrý teda. No co k tomu říct? Generačně jsem „Husákovo dítě“ a je mi čtyřiatřicet let. Narodil jsem se ve znamení blížence v malé beskydské vísce – Kunčicích  v naprosto úžasné rodině takzvaného kulaka, který se staral o rodinné zemědělství. Měl jsem staršího bratra i sestru a byl takový ten nejmladší mazánek. Musím říct, že když se mě někdo zeptá, jak to bylo hrozné vyrůstat v komunismu a takovém tom brainwashingovém prostředí, tak já vždy odpovídám, že jsem měl dětství naprosto perfektní. Mně prostě na té vesnici přišlo, že neexistuje nic, co nemůžu. Prostě jsem si nepřipadal, že žiji ve světě, který mě nějak diskriminuje. Navíc jsem měl velké štěstí na učitele, kteří mě vždy respektovali.

Vzpomeneš si na atmosféru, která panovala ve školce a později na základní škole?

Jasně! Na první lásky přece nemůžu zapomenout. Co se týče základky, tak jsem pendlovali ze školy na školu, jelikož v Kunčicích se v rámci akce Z postavila nová moderní škola se sochou Gagarina bez tíže:) Později si pamatuji vrchní stupeň, kde jsem měl vždycky nějakou funkci. Tam se to trochu bilo, protože jsem nechápal proč nemůžu chodit do Pionýra, když chodíme do kostela a naopak. To mi jaksi nešlo na rozum.

Chápu-li správně, prošel jsi teda tradiční katolickou výchovou, že?

Přesně tak, jsem katolicky vychovaný človíček. No, zpátky k té škole. Vždycky jsem měl nějakou funkci a díky té jsme si vymýšleli různé akce, které jsme zdůvodnili a udělali. Třeba čistění potoka a podobně. Pochopitelně se tak našel prostor, aby to skončilo nějakou flaškou vína. Pořádali jsme i diskotéky a tak. Tam se už asi objevil můj organizační duch, protože jsem vymýšlel, kdo co udělá, zařídí… No. Později přišla střední škola a já se přes různé tlačenky a známé vyškrábal na zemědělku. Celá má rodina pracovala v oboru, takže to byl úplně logický krok. (Roman se omlouvá a přerušuje rozhovor kvůli pracovnímu telefonátu. Znenáhla spouští čistou slovenštinou…)

Ty kokso, kde si sa naučil tak pekne po slovensky?

Mama je zo Slovenska! Z Nižnej u Piešťan:) Jako děti jsme tam jezdívali vždycky k babičce na prázdniny a cpali se plody, které na severní Moravě nerostly.

Okej, vystudoval si tedy hnojárnu. Co bylo dál? Pokračoval si na vysoké škole?

Na tu jsem se bohužel nedostal. Nastoupil jsem tedy do Slušovic, kde jsem stříhal větvě a sbíral jablka v ovocném sadu. To mi bylo nějakých osmnáct. Bylo to přesně v období revoluce. Každopádně to byla neskutečná škola, kde jsem se hrozně moc naučil super věci a triky jak rychle a efektivně organizovat. Po revoluci se celé družstvo začalo rozpadat.

Já tě teď s dovolením trochu zastavím. Na střední škole jsi už určitě aktivně poslouchal hudbu a měl nějaké oblíbené interprety…

Když se bavíme o muzice - ne že na střední škole, ale už na základce byly mojí oblibou přednášky o hudbě. To bylo vostrý! Vůbec dneska nechápu, jak mi to mohlo projít. Normálně jsem tam povídal třeba o britských punkových kapelách a jezdil do Ostravy na černou burzu, kde jsem ty desky kupoval a nosil je do školy. Ty písničky jsem pak v hodině pouštěl. Šel jsem do hodně hlubokého undergroundu. Dokonce jsem se ostříhal a normálně nosil číro. Chápeš to? Na vesnici. Nevím proč, ale tenhle můj mega excentrismus mi tam vždycky nějak procházel. Kdybych takhle byl ve městě, tak by to asi bylo o něčem jiném. Jinak mimo to, moje babička byla krejčová, takže jsem jí vždycky donesl Bravíčko a řekl: „tak tohle chci mít,“ a ona to pro mě udělala.

Jaká hudba se vůbec objevovala v tvojí rodině?

Pilarová, Chladil a pak různé taneční záležitosti padesátých let. Rodiče byli hrozně společenští a rádi chodili na zábavy a do divadelních spolků, družby a tak. Mělo to své výhody, protože pouze pasivně jen nekonzumovali, ale museli si to všechno sami připravit.

Rozumím, byl to prostě takový old school DIY. Kam jsi chodíval ty a co tě hudebně kromě podzemního britpunku tankovalo?

Měl jsem výhodu, že jsem vždy vypadal starší a proto jsem se po diskotékách coural vesměs už od čtrnácti. Vždycky byly moje naprosto neskutečné hobby. Hlavně v té době tahle země zažívala velký boom Depeche Mode a všichni tak chodili v černých kabátech a malovali si černé linky pod oči. Já měl mimo to moc rád Mariku Gombitovou – měla neskutečný texty a hudbu. Prostě nádherný kousky, miloval jsem to.

Okej. Zpátky k tématu Romane, po maturitě jsi chodil na brigády a po práci ve Slušovicích přišla další změna, že? Nebo ne změna, spíše souhra náhod..

To jo. Ve Slušovicích byl takový systém, že jednou za čas jsme museli všichni jít na nějakou dobu pracovat úplně jinam. Do jiného závodu a jiného oboru. No a mně se stalo to, že jsem třikrát za sebou byl v nějakém restauračním zařízení. Později jsem se vrátil do Kunčic, kde jsem pracoval v rekreačním středisku jako obyčejný pingl na place. Ve dvaceti letech mi Morava začala být těsná a proto jsem vlezl do vlaku a odjel do Prahy. Šel jsem na pracovní úřad, kde mi nabídli práci v Motorletu a k tomu služební byt. Slibovali mi ale malou výplatu a já si spočítal, že bych jí celou vrazil do cestování taxíkem. Tak jsem si prostě u prvního novinového stánku koupil Annonci a tam byl inzerát, že italská restaurace přijme číšníka. Šel jsem na pohovor, kde byl majitel jenž se mě zeptal na pět z desíti anglických slov, které jsem v té době znal. Štěstí - ono to prošlo a dovolil mi nastoupit. Druhý den mě dali za bar a tam to celé začalo. Amaretto, sambucca, dvakrát capuccino…to všechno byly pojmy, které jsem slyšel poprvé v životě. Takže jsem plaval jako ryba velryba. Kolegové mě ale zaučili, výborně jsem si se všemi rozuměl a zahájil tak de facto svou kariéru. Měl jsem štěstí, byla to možná jediná opravdu na úrovni italská restaurace.

Na chvíli tě zastavím, protože jak tě znám, tak ve slovním spojení “na úrovni“ si velice často libuješ. Co to v tvém pojetí slova smyslu vlastně znamená?

To znamená, že když přijede člověk z Paříže a sedne si k tobě, musí se opravdu cítit jako host. Především bezpečně, bez pocitu, že ho chce personál od pohledu okrást. Je to pro mě prostě pocit, že když otevřeš dveře od podniku a dýchne na tebe jeho atmosféra, máš hned jasno, že jdeš správně a to prostředí ti nabídne srovnatelný standard jako kdekoliv jinde v Evropě. To je taková ta příčka, když já říkám na úrovni. A neznamená to, že musíš mít na sobě oblek a jídlo na stříbře.

Nalézáme se ve věku, kdy je ti kolem dvaadvaceti let – kam ses v té době v Praze chodíval bavit?

No to je přeci úplně jasné! Do Radosti FX! Každý, kdo chtěl ve městě něco znamenat, nebo byl někde v nějakém společenském chomoutu, musel chodit do Radosti:)). Myslím to v dobrém samozřejmě.

Radost neradost, začal si cestovat, je tak?

Odjel jsem do Izraele na čtrnáctidenní dovolenou. Když jsem ale viděl tu nádhernou krajinu a teplo, došlo mi, že tam chci zůstat trochu déle. No a jedna z možností jak toho dosáhnout bylo umístění do Kybucu. Byli jsme s kamarádkou první Češi, kteří se do něj dostali. Bylo to skoro jako návrat do komunismu, který vlastně je v Kybucu ve své podstatě na vrcholu. Tam jsme pracovali do úmoru a abychom vyžili, našli jsme si ještě práci v restauraci, kde jsme myli nádobí. No, po čase mě tenhle život omrzel, protože práce byla velice náročná a výše odměn mě celkem demotivovala. Přestěhoval jsem se teda do Tel Avivu a po třech měsících jsem se sbalil a jel na cestu kolem Synajského poloostrova a Egypta. To byla ta nejúžasnější dovolená, kterou jsem ve svém životě podniknul. Spaní po širákem, neustále noví známí. Takovou svobodu, kterou jsem tam měl jsem už nikdy později nepocítil. Byl jsem i na hoře, kde Mojžíš dostal deset přikázání a později v Carnacu u pyramid, byl to prostě neskutečný zážitek. Časem jsem si ještě koupil permanentky na vlak, ušetřil si pár marek a projel celou Evropu od Skotska až po Maroko. Hech, tam mi jinak ukradli boty, když jsem zaspal. Každopádně jsme mysleli, že se dostaneme lodí na Kanárské ostrovy, což byl bohužel omyl a my tak utratili úplně poslední peníze za letenku. Pochopitelně v domnění, že si tam najdeme práci. Měli jsme smůlu, v té době byla zrovna ve Španělsku největší nezaměstnanost a my tam proto dva měsíce žili o sušenkách a vodě. Nezbylo nám tedy nic jiného, než jít do Fichera a rozplakat se, že se nemáme jak dostat domů. Oni nám nakonec na debet ty letenky půjčili. Byl jsem vyhublý, bez peněz a bez práce.

Jsme zpátky v Praze. Nyní jsme se vlastně dostali na další hodně důležitou křižovatku, co?

Byl jsem zpátky a přemýšlel, co budu dělat. Shodou okolností byla v rodných Kunčicích na prodej hospoda a rodiče mi nabídli, že ji koupí a já jí budu provozovat. Znělo to jako super nápad, ale chtěl jsem jí ještě konzultovat s kamarádem. No a právě on mi říká, že otevírat na Moravě na vesnici hospodu je nesmysl a proč to nezkusím v Praze. „Já, kluk z venkova v Praze,?“ divil jsem se. No, náhodou kamarád jeho kamaráda se chtěl zbavit nájemní smlouvy na kantýnu v konzervatoři. Šli jsme se tam teda podívat a druhý den jsem podepsal smlouvu na Pálffyho palác. Dnes je to prestižní restaurace, která mi dovolila otevřít další kavárnu, restaurace a nakonec i klub Mecca.

Myslím, že jsem se tam byl kdysi dávno podívat a zajímá mě proto jedna věc. Co tě inspirovalo k tomu, abys interiér restaurace stylizoval do té formy, ve které jí dnes vidíme?

Představ si, že k tomu mě motivovali všichni ti hosté, kteří mě znali z té Italské restaurace a Obecního domu. Celá ta cizinecká banda, která tenkrát žila v Praze mě vlastně svými nápady a připomínkami dotlačila tam, kde jsem teď. Později teda přišlo na řadu založení kavárny Érra, protože Pálffyho palác pro mé kamarády začal být trošku drahý.

Romane pojďme se posunout. Jak došlo k založení klubu Mecca v Holešovicích?

Hodně jsem za zábavou cestoval po světě a v jednom momentě si říkám, no kurnik, nebudu přeci furt platit letenky a založím pro sebe a pro své přátele klub. Všude ve světě byl trend stavět kluby na periferiích ve starých fabrikách.  No a jednou jsem byl na Libeňském ostrově nakupovat nějaký nábytek do Pálffyho paláce a šel pěšky na Nádraží Holešovice na metro. Najednou vidím velká okna a super prostor. Tak jsem zazvonil a sehnal si majitele. Pan Páv byl spokojený, protože se mu zrovna uvolnila jedna hala. V lednu jsem podepsal smlouvu a za půl roku jsme už dělali první párty. Potom jsme otevřeli Meccu a to ještě dole nebyl zatuhlý beton, tak mi lidé říkali, že mi  pošlou účty za boty. Původní záměr byl takový, že Mecca měla být restaurace, která se později změní v klub. Lidé, kteří sem chodili to nepochopili a začali řvát, že chtějí mít klidnou večeři. Přesunuli jsme tedy stoly do přední části a z té zadní udělali taneční sál. No a od té doby měla Mecca několikrát svoje existenční “nahoru a dolů.“

Dostáváme se k tématu, které mě zajímá asi nejvíc. V kuloárech jsem zaslechl, že jednáš o prodeji Meccy. Je to pravda?

Je to pravda. Jednám o prodeji Meccy – prožil jsem si tu úžasný čas a klubová scéna mě stále baví a miluju ji. Ale každopádně se chci trochu stáhnout z nočního života a věnovat se restauracím. Mimo to vyrostla úplně nová generace a je na čase, aby se objevil nový lídr, který se o ní bude starat.

Je problém prodat takovýhle prostor?

Byl to strašný problém. O Mecce se povídá, že ji prodávám rok a je pravda, že typům lidí, kteří přišli a chtěli jí koupit bych jí nedal ani kdyby zaplatili trojnásobnou cenu. Byly to různé zahraniční skupiny  z východu, které z toho chtěly udělat trošku něco jiného než klub na němž jsem pracoval osm dlouhých let. Našel jsem tedy kupce, který doufám bude pokračovat v trendu, kterým jsme začali…

Můžeš být konkrétní prosím?

Je to firma, která se jmenuje New Mecca a raději nechám na nich, aby se vašim čtenářům  sama představila po novém roce…

To je zajímavé. Hele, a neplánuješ otevřít třeba něco jiného – nového? Jak tě znám…

Hech, součástí smlouvy je, že další tři roky si nesmím otevřít žádný noční klub ani diskotéku. To znamená, že na nějakou dobu se coby podnikatel z téhle branže stáhnu a budu se věnovat stávajícím podnikům a hlavně soukromému životu.

Rozumím. Dostáváme se do závěru našeho povídání, každopádně mi vrtá hlavou jak moc tě peníze vlastně ovlivňují – stáváš se někdy snobem?

Já mám obrovskou výhodu toho, že vím, že si na sebe vždy dokážu vydělat. A od svých osmnácti jsem vydělával dvakrát tolik než oba dva mí rodiče dohromady. Jsem sám sebou tak rozmazlený, že se nebojím práce a dokážu si vydělat na co chci. A když jsem ty peníze neměl, dokázal jsem si vždy poradit. I v Mecce byly chvíle, kdy jsem měl peníze na letenky do Londýna, stejně tak jako chvíle, kdy jsem neměl ani na benzín abych navštívil svoje rodiče.

A co lidé v tvém okolí? Pohybuje se tam hodně „análních alpinistů“? Jak moc pro některé lidi, jež potkáváš znamenají tvoje peníze?

Je úžasné, že teď to začínám pociťovat velice tvrdě, kdy se veřejně ví, že prodávám Meccu. Já pozoruji, jak se začíná chování některých lidí měnit. A to je prdel. Je šílené, že mám kolem sebe velký okruh lidí, kteří se přátelí jenom proto, že jsem majitel klubu, aby mohli zavolat před víkendem o VIP vstupenky. Naštěstí mám kolem sebe opravdové přátele ještě z dob, kdy jsem neměl vůbec nic. Mám v nich a i ve své rodině úžasné zázemí a myslím si, že s prodejem Meccy odpadnou ty tuny “kamarádů,“ kteří si vzpomenou v pátek nebo v sobotu večer.

Dobrá. Úplné finále. Shrneš mi prosím, jaké podniky to nyní tedy v Praze vlastníš?

Rád. Pálffyho palác teď oslaví dvanáct let existence. Potom mám Zlatou Studnu, kde letos v únoru začneme čtvrtý rok a Sovovy mlýny taktéž.

Výtečně. Romane, já ti za sebe i za naši redakci přeji veselé Vánoce a nashledanou někdy v příštím roce…

Foto: Bion@techno.cz