David "Vectif" Fořt: "Všichni máme vzteklinu... "

Tento rozhovor by měl patřit do sbírky profilů lidí, kteří se už nějaký ten pátek pohybují na taneční scéně a věnují mu většinu svého pracovního i soukromého času. Ty mezi ně nesporně patříš a proto jsem rád, že se nám v krásném prostředí kavárny a klubu Radost FX o který se staráš, podařilo konečně zasednout. Pravidla znáš, nuže s chutí do toho…

Narodil jsem v Náchodě v roce 1974  a dětství jsem strávil v Hronově, kde žila moje maminka s tátou. Tam jsem také poprvé přičichl k rybařině, která mi vlastně zůstala dodnes. Jsem totiž fanatický rybář. Absolvoval jsem tam základní školu a později šel na gymnázium v Broumově. Náchod byl sice okresní město, ale ta broumovská škola patřila mezi několik nejlepších v republice. Bylo tam hodně starých profesorů a poměrně slušný dohled nad studenty. Otec ze mě chtěl mít právníka a tak mi ještě navrch zařídil zostřenou kontrolu například v dějepisu. Jinak střední škola patřila mezi moje nejlepší léta…

K tomu se za chvíli určitě dostaneme. Teď mě spíš zajímá tvoje ranné dětství. Jak u tebe vypadalo? Vzpomeneš si?

Hrozně rád jsem si hrál na Vinnetoua. Nechával jsem se kamarádem přivazovat a pak řešil, jak se z toho co nejdřív vyvlíknout. Ono, já měl vůbec celkem debilní hry. Střílel jsem třeba do plastelínových postaviček. Rozvěšel jsem je po zahradě a trefoval se do nich vzduchovkou. Hrál jsem ještě závodně tenis a fotbal. Pak už to byly jen ty ryby.

Myslím, že rybařením jsi na taneční scéně celkem pověstný. Co tě k tomuhle hobby dovedlo?

Můj otec. Běhal jsem po Hronově za rybářema, kteří mi dovolovali úlovky pouštět zpátky do vody. Abych svoje dětství nějak shrnul. Bylo to prostě hodně o sportu a ano – o rybách.

Jasný, pojďme k muzice. Poslouchala se v rodině nějaká?

Moji rodiče nikdy nebyli moc hudebně zapálení. Máma měla něco od Elvise Presleyho, staré  Beatles, Chrise Christofersona a pár státních umělců typu Marika Gombitová či Eva Pilarová. Já osobně jsem s hudbou začal ve čtvrté třídě na základce a měl jsem to hlavně o rocku. Byl jsem z toho úplně šílený, šlo to na úkor všeho ostatního a rodiče mi to proto dokonce zakazovali. Znal jsem všechny sestavy kytarových kapel. Začalo to asi na Judas Priest, Iron Maiden, AC/DC, Metallica a podobně. Pak už jsem jenom přitvrzoval a šel do black metalu, trash metalu a skončil na hardcoru. Poslouchal jsem Napalm Death a podobný ukrutný věci.

Když tu sedíš jako houseový DJ, zní mi to dost neuvěřitelně – jak dlouho ti tohle vydrželo?

Dost dlouho. Ve dvanácti jsem začal hrát na kytaru a ve čtrnácti zakládal první kapelu. Hráli jsem punk a koketovalo to trošku i s nějakým Oi! Moc jsme o tom tehdy ještě nevěděli. Od patnácti jsme už normálně koncertovali a časem jeli šňůry. Hráli jsme třeba s Mňágou a Žďorp, Třemi Sestrami….

Jak jste si říkali?

Původně Plove Vor a pak Národ sobě.

Hehe, to teda muselo být hodně Oi!

Byli jsme označení za nejnadějnější východočeskou kapelu a lidi na nás celkem dost chodili. Hráli jsme několikrát na Trutnovském festivalu a tak. Byla to divoká léta a projeli jsme toho fakt strašně moc. Pamatuji si na hodně dobré story, třeba jak jsme úplně vykalený našli při cestě z koncertu na silnici ve sněhu srnku, která se nechala normálně hladit, pak jsme byli vyklepaný, že máme všichni vzteklinu. Mám za sebou také několik opileckých pádů do aparatury, rozbité šatny  a nakonec mě také zbytek kapely zapoměl usnutýho na vlakovém přestupu a pokračoval dál.

Kdy ses poprvé ocitl v Praze, kde dneska žiješ?

Já jsem do Prahy jezdil vlastně už od patnácti let, protože naši blízcí známí se sem přestěhovali. Měli syna, který byl můj vrstevník. V osmnácti letech jsem tu nastoupil na vysokou školu a už de facto zůstal.

Tou dobou se v Praze už objevovala celkem výrazně elektronická hudba. Dostal jsi se k ní někdy v tomto období, nebo to bylo až později?

Znal jsem třeba Prodigy a věci, které znala asi většina lidí. Pochopitelně s tím, že jsem hodně privilegoval hudbu, která má živej element a elektronice jsem se snažil vyhýbat dokud to jen šlo. Pak se stalo to, že jsem odjel do Švédska a později na tři roky do Anglie…
Tam došlo k celkem zásadním změnám. Nehledě na to, že ta naše kapela byla tvořena lidmi, kteří se znali od malinka. Když jsem se vrátil domů, už se mi nepodařilo dát je znova dohromady a nebylo to prostě ono..
..k té Anglii: hrál jsem tam po pubech s černochama blues a rock n roll. Šlo to, protože kromě angličtiny jsem tam studoval i hru na kytaru. Dělal jsem tam aupair, taxikáře a dokonce maloval i pokoje, abych si vydělal nějaké peníze. To se mi povedlo a koupil jsem si super aparaturu…

To má, ale od gramců stejně stále dost daleko… Kde tedy proběhl tvůj první kontakt s djingem?

Pracoval jsem za barem v klubíku Sorbonna, který byl na Vypichu. Hrál tam DJ z Radia1   Vráťa Jandák. Tam jsem měl poprvé možnost si zahrát i jako DJ. Mydlil jsem tam všechno od Prodigy až po Smashing Pumpkins. Pamatuju si taky už na funkční Radost FX, Sluníčko, Misch Masch a nějaké akce na Ládví. První akce, třeba U Zoufalců jsem nestihl, protože to z mé strany bylo opravdu hlavně o rockovějších věcech a vymetal jsem tak spíš Rock café a podobná místa. S taneční hudbou jsem reálně začínal kolem roku devadesát sedm a hrozně jsem si přál hrát trance. Tranceový desky tady ale v té době moc bohužel nebyly. Hodně jsem hrál tedy techno a chodíval na akce, které dělali třeba lidi od Cirkus Alien. Díky cestování jsem se v tom však ještě moc neorientoval.

Postupem času se to ale začalo měnit, ne?

Jasně! V devadesátém čtvrtém se začali dávat dohromady Underworld a vydali pro taneční scénu svojí zásadní první desku. Takže přes kytary jsem začal postupně chytat i taneční hudbu. Jinak hlavní důvod proč jsem šel do gramofonů, byla ikona DJe a hlavně znechucení ze shánění lidí do kapely. S gramcema jsem nepotřeboval vůbec nikoho. Abych to ale uvedl na pravou míru. O DJích si dodnes nemyslím nic světoborného. DJ je pro mě jen pouštěč desek a bavič lidí. Je tu pár DJs, u nichž to ocením, ale když se podívám jak je to speciálně u nás – neexistuje nikdo, kdo by hrál house ze tří gramofonů. Když chceme někomu pochlebovat, tak tohle je základ. Ostatní fakt jen pouští desky a nic jiného. Je to furt to samé a hodně DJs do hraní nepřináší nic originálního.

Kde jsi ve svých začátcích nakupoval desky?

Shopík Maximum Underground a později celkem dlouho u Aiffela. Než jsem se dostal k počítačům a síle internetu, nakupoval jsem všude různě. Dneska nenakupuji jinak než přes síť. Jsem sice zastánce vynilů, ale v budoucnu už to asi opravdu už převálcují empétrojky. A to ve všech směrech.

V posledních letech jsi se vyprofiloval jako produkční a dramaturg populárního klubu Radost FX. Od tvého začátku to bude asi necelých pět let. Měl jsi už podobné organizační aktivity před tím?

Tohle celý vzniklo tak trochu jako joke. První akce kterou jsem dělal, byla na Václavském náměstí. V prodejně, kde bývala prodejna Likvidace. Dělali jsme tam Silvestra a celkem se nám to povedlo. To bylo v roce 1998. Vydělali jsme nějaké peníze a na základě toho jsem se rozhodl se tomu věnovat dál. Studoval jsem ještě vejšku a měl už dokonce napsanou i diplomovou práci. Nechci se k tomu moc vracet, ale trpěl jsem v té době nějakými problémy a tu školu úplně nenáviděl. Už jen při vstupu do ní jsem se úplně rozklepal. Její původní téma bylo “obhajoba Sokratova před kritikou Friedricha Nietzsche.“ Po návratu z Anglie jsem ho změnil na taneční scénu a house. Než mi to vůbec dovolili psát, musel jsem vytvořit několik různých prací o kolektivním vnímání, antropologických a sociologických vztazích. Tu diplomku jsem tam nakonec nedonesl a mám jí dodnes schovanou doma. Ta škola mi nedávala perspektivu a časem jsem přišel o ideály, kterým jsem jako mladý kluk věřil. Začaly ze mě mluvit našprtané knížky a vůbec i v mém okolí spolužáků bylo dost „filosofické povrchnosti.“ Jakmile jsem začal chodit na párty, došlo mi, že lidi tam jsou mnohem otevřenější a neřeší... Prostě a jednoduše zvítězila hudba.

To je celkem zajímavý příběh. Vraťme se, ale zpět  k těm akcím, které jsi začal pořádat…

OK. V té době se to tedy začalo nějak lámat a já už dělal nějaké akce tady v Radosti. Přidal se k tomu Chris Sadler a společně jsme přivezli mého prvního zahraničního umělce – Phila Perryho. Později tu byl i Corvin Dalek nebo Nana z Ministry of Sound. Dobře jsem vycházel s tehdejším produkčním Petrem Vančurou a udělal několik poměrně úspěšných akcí, i když jsem dostával ty nehorší termíny. Pak už přišly akce v Benešově a náš pořad Vinyl Vibrations na zaniklém rádiu Vox. Byl hodně poslouchaný, ale později stanice přišla o licenci a my museli skončit.

Můžeme se na chvíli zastavit u toho Benešova? Osobně bych akce na KC Karlov přiřadil k těm nejpodařenějším, které jsem v životě navštívil.

První mejdan tam myslím udělali Roxydust. Bidlo s Loutkou tam snad hráli na čtyři gramce. Tenkrát jsem se také potkal s DJem Beaxem, s nímž jsme se rozhodli zorganizovat něco podobného. Pozvali jsme si Jaydeeho. Beax ale asi ještě potřeboval trochu čas a dopadlo to tak, že jsme to udělali s Jirkou Pokorným sami.

Jak jste se s Jirkou seznámili?

Několikrát jsme mu hráli v Červeném drakovi. Později jsme tedy udělali úspěšné akce Plastic Dreams a rozhodli se v tom pokračovat. Osud ale chtěl něco jiného a tak jsem se po pár dílech s Jirkou rozešli. Moje vize byla dělat velké houseové akce, jakousi protiváhu masových  techno párty na Moravě. Jirka se od toho odchýlil, přivezl s Ladidou Marco Carolu, později i Space DJz. Jednoduše se o toho mého kurzu odchýlil, navíc mi jeho způsob práce moc nevoní a  nemám na to žaludek. Ať je ale jaký je, respektuji ho a faktem je, že sem přivezl umělce, které bychom bez něj možná vůbec neviděli nebo by to trvalo dalších x let.

Nemyslíš si, že to například v případě Creamfields trošku předimenzoval?

Myslím si, že ne. Ti DJs tu mohli být už dávno před tím, ale místo toho se sem navozilo spousta shitu. Díky bohu jsou dávno pryč doby, kdy stačilo na plakát napsat do závorky UK a lidi byli schopní přijít. Stejně tak, že v každém PRku byl každý DJ legendární a bůhví co ještě. Prostě si myslím, že Jirka nasadil laťku a je s čím soutěžit.

Byl ses teď podívat na MXTronice nebo na Vibrations?

Na Tronice jsem dokonce hrál. Akce byla vizuálně a technicky skvěle připravena. Co mě trochu zklamalo byl line up. Domnívám se, že tady byly prostředky na to přivézt něco neotřelého a zajímavého. Line up tvořili umělci, které tady vídáme 3x do roka a to by se nemělo stát. Opravdu je spousta skvělé hudby a kdo jiný by si měl dovolit ten risk a osvětu, než společnosti, které na to mají vyčleněny takové prostředky. Doufejme, že se příště polepší. Vibrations na tom z hlediska hostů byly o něco lépe, ale stejně bych ještě přidal. Jinak obě akce hodnotím kladně, MXTronica byla určena staršímu publiku a ukázala, že i na akci masového typu se lze cítit klubově.

Určitá část českých promotéru si myslí, že podobné dotované akce taneční scéně spíš škodí. Co ty na to? Není to jen jejich naštvanost, že na nějakou dobu přišli o klubery, kteří by za normálních okolností museli zaplatit plné vstupné?

Z toho cítím jen nějakou českou závist, či něco podobného. Tyhle akce ničemu neškodí, stejně je ve finále produkčně řeší agentury, které pořádají většinu ostatních velkých akcí, takže není o čem. Jak jsem již zmiňoval, to pozitivum se z těchto akcí dá získat ve chvíli, kdy se kromě své značky začnou starat také o hudbu, která stále není na prvním místě. Pak by to mohlo být zajímavé. Osobně již tyhle velké akce nepořádám. Jedním z důvodů je, že se na nich sám necítím, ten druhý je ten, že jsem v Praze nenašel vhodný prostor. Měl jsme několikrát party připravenou, ale nakonec jsem to vzdal z různých důvodů. Abaton se mi prostorově líbí, dá se s ním pracovat, ale problém je tam se zvukem. Jinak parametricky je ideální, kapacita okolo 1500 je pro mě ideální. Nicméně, jak člověk stárne, chtěl by to mít všechno nějak úplně v pohodě a mě konkrétně ten zvuk hodně hlodá.

Jak to v současné chvíli vypadá s Radostí FX?

Funguje na jedničku, ale je fakt, že v určitých okolnostech za ostatními pražskými kluby trochu zaostáváme. Radost byla vždy výrazná tím, že se tu v určité periodě měnil design, což se v současné chvíli neděje, nicméně do konce roku konečně proběhne i rekonstrukce tanečního parketu, na kterou čekáme již dlouho a je nevyhnutelná. Je to dáno tím, ze majitelé jsou už trošku starší a mají jiné priority. Co se týče programu, tak se snažím jít trošku jinou cestou než například Duplex nebo Mecca, kde mi přijde dramaturgie v poslední době velmi podobná. Je to relativně složité, protože mám omezený budget, ale i přesto se sem chystají velice zajímavá jména.

Cítíš mezi produkcí klubu a tvými dřívějšími aktivitami nějaký významný rozdíl?

To nesporně! Dělat klub a velký akce je obrovský rozdíl. Dříve jsem si myslel, že ne, ale je tomu skutečně tak. Jak říká Petr Vančura, klub je o partičkách a ty musíš v rámci PR targetovat. Trošku se ale zapomnělo vychovávat novou generaci kluberů. Hodně lidí má stále Radost spojenou s tím, že sem chodí hodně turistů a je to velká snobárna. Já osobně si myslím, že už dávno není. Turisti, kteří sem přijdou, se tu objeví spíše na jistotu a obvykle vědí na co jdou. Lidem, kteří mají předsudky bych doporučil, ať se nejdříve přijdou podívat.

Davide, omlouvám se, ale vrátím se o několik kroků zpět. Jak vypadaly tvoje začátky tady?

Radost jsem přebíral v docela nezáviděníhodné situaci, protože moc nefungovala. Já jsem sem před tím také moc nechodil a vždy mi to tu přišlo z různých důvodů nedostupné. Seznámil jsem se s majiteli, kteří jsou dnes moje druhá rodina. No. Přeházel jsem celý program a vlastně trvalo tři roky, než to začalo šlapat jak má. O víkendu míváme rnb a v týdnu i hip hop.

Na ten asi chodí o dost mladší lidi než je tu zvykem, ne?

Ano. Je to takový refresh. Myslím si, že v téhle chvíli má Radost určitou tvář. Je tady Mixér, máme gay night Lollypop, Plastique, Solid steel a myslím, že mají svojí celkem vysokou hodnotu. Vlastně je to rozdělené i tak, že každý rezident tu má svoje místo. Musím říct, že se mi to takhle celkem líbí.

Co všechno v tomhle klubu zastáváš? Pokud se nepletu, to není jen otázka produkce, že?

Přesně. Je to tu trochu jako one man show. I když jsem sem přišel jako produkční, tak tahle funkce vzala brzy za své. Měl jsem velké plány, ale omezené prostředky. Takže teď mám na starosti reklamu jako takovou, od zadání výroby vizuálů, booking DJů, marketing a péče o peníze, které sem tečou, komunikace s novináři s níž mi pomáhá kolegyně Martina. Vlastně všechno si musím hlídat, kontrolovat a oběhat. No a to nejdůležitější je shánění peněz na akce. Přesně jak řekl Jirka Pokorný: produkci jako takovou zvládne každá cvičená opice, ale sehnat na ní peníze je mnohem složitější. Lidem, kteří uvažují o tom, že budou dělat akci doporučuju, aby ji nedělali bez peněz. Pak se stává, že zabookují DJe a ve finále zjistí, že si je ani nemůžou dovolit…

Otázka sponzorů. Je v téhle chvíli náročnější sehnat peníze na párty?

To je složitější. Firmy si začaly vybírat. V minulosti se do taneční scény cpaly neuveřitelné částky. Já sám si vzpomínám, jak jsme dostali půl milionu na jednu jedinou party v klubu.
Neřekl bych, že je to složitější, ale každý si to své hlídá. Jsem rád, že klub má několik stálých partnerů, se kterými pracujeme k velké spokojenosti a jejichž spolupráce si velmi vážíme.
Bylo nutné zde seřadit jednotlivé produkty a portfolia firem, na tomto základě jsme pak mohli spekulovat o nějakých finančních injekcích.
Ty doby, kdy firmy rozhazovaly peníze ve velkém, jsou pryč. Samozřejmě se vše odvíjí od filosofie dané společnosti, ale většina z těch známých se na trhu již etablovala a podle své pozice získává také dotace, které pak může uvolňovat mezi jednotlivé podniky. Další věcí je pak systém spolupráce. Musíš odvádět různé výstupy a sám se snažit vymýšlet možnosti další propagace partnera. V dnešní době za ně platí třeba obrovská síla internetu nebo mobilních komunikací. Tyhle možnosti dříve nebyly.

Teď jsem si uvědomil jednu zajímavou otázku. Dokáží na sebe akce vydělat ze vstupného?

U nás ne. To je veliký problém Radosti. Klub jako takový je tu nejdéle a každý má nějaké známé. Takže na guest listu je pravidelně půlka klubu.

Já myslím, že ti lidé to stejně rozhází na baru…

Ano. Žijeme hlavně z tržeb na barech. Osobně jsem raději, když je plný klub lidí a rádi se vrátí.

Která z oblastí PR je podle tebe nejúčinnější?

Pravděpodobně direct mailing a oslovení každého konkrétního klubera. To znamená pozvánky, smsky a podobně. Takhle si to postavili i Lucky Lucaso a Uwa a jak vidíš, jsou velice úspěšní. I když na ně hodně lidí nadává.

O tom jsem s nimi mnohokrát mluvil. Umíš ty sám vysvětlit proč?

Protože jim závidí. Osobně  proti nim nic nemám a když se podíváš, na svoje akce vozí fakt veliká a dobrá jména. To si každý nemůže dovolit a já jim opravdu fandím.

Jak se ti komunikuje s tanečními médii? Máš s nimi dobré zkušenosti?

Osobně s nimi ty nejlepší zkušenosti nemám, ale opět je to způsobeno nějakou interní situací tady. Chybí nám fotografie z akcí, které by se na webech měly objevovat. Je jich minimum, přitom těch skvělých akcí je tu mnoho. Je to jedna z věcí, na kterých musím zapracovat.

Pojďme pomalu do finále. Čeká náš oblíbený life style. Jak odpočíváš?

Na odpočinek není čas. Když už, tak přítelkyně, psi a ryby. Jinak hrozně rád chodívám do kina, ale bohužel hrozně málo.

Tak. Úplný závěr. Stejně jako Standy Zímy se tě zeptám na poměrně aktuální téma: Volby 2006.

Politika je pro mě špína. Tatínek byl novinář a měl jsem tu možnost dostat se k nějakým zajímavým kauzám. Otec sám několik z těch hodně známých odstartoval. Ty nitky většinou vedly právě do politiky. Dnes se o tom již píše a mluví ve sdělovacích prostředcích, dokonce se na ty svinstva díváme i v televizi. Osobně mám s nepoctivostí a přetvářkou velký problém, tudíž je pro mne naprosto kosmický, když se na to musím koukat ještě u lidí, kteří mají mě i naši zemi reprezentovat, rozhodují o mé budoucnosti atd. Česká politika je totální průser a nedovedu si v dnešní situaci představit, že by to mohlo být lepší. Východisko nevidím. Obě vládnoucí strany jsou prolezlé a zkorumpované skrz naskrz, zbývá tedy volit to menší zlo, ale sám nevím jaké, dokonce ani nevím, jak ho rozšlišit. Pro mě jsou to naprosto obludné záležitosti a to je potřeba si uvědomit, že ty největší prasárny se k nám ještě nedonesou.

MOTTO : Pro ty, kteří to nikdy nezkusili, doporučuji lov trofejních kaprů jako nejlepší formu relaxace a zároveň adrenalinu. Případné dotazy a rady udělím všem zájemcům, o zkušenosti se podělím. Peace!