Matěj Ruppert: "..byl jsem docela rváč"

Úvodem díky, že sis na čtenáře Techno.cz udělal čas a společně s námi jim tak nabídneš další zajímavý rozhovor týdne. Začátek povídání obvykle míříme do ranného dětství, abychom hosta alespoň trošku představili. Takže s tebou to nebude jiné.

Tak jak asi víš, jmenuju se Matěj Ruppert, což je jméno, které si každý hned splete. Stává se mi to naprosto běžně, takže třeba v pasu mám napsáno RÍPPERT, nebo hodně lidí mi říká Ruprechte. Jako malý kluk jsem svoje jméno strašně nenáviděl a byl jsem schopný se za něj rvát. Děcka si ze mě dělala srandu, takže z mé strany okamžitě přilétla facka. To podporoval i fakt, že jsem byl docela rváč.

Kolik ti vlastně teď je? Nebo jinak Matěji, zkus to úplně od začátku. Kde jsi se narodil?

Teď je mi dvacet osm a původem jsem z Prahy. Do devatenácti let jsem bydlel v úplném centru. Jsem tedy typicky městské dítě se všemi alergiemi. Základku jsem vyšel v Resslově ulici a jak jsem už naznačil, byl jsem poměrně problémové dítě. Trpěl jsem totiž určitou poruchou, která se jmenuje lehká mozková dysfunkce. Ta u mě zapříčinila nadměrnou zlobivost. Doktoři se dělili na dva tábory – jeden mi předpovídal budoucnost naprostého sígra, co skončí na ulici, nebo naopak normálního kluka, kterému se musí učitelé více věnovat. To se mi vůbec nelíbilo, protože mluvíme o osmdesátých letech a tehdy se moc nenosilo, aby někdo vybočoval z davu. I když jsem byl bitkař, dělali si ze mě tak spolužáci celkem otloukánka.

To s tebou bylo tak zlé?

Zas tak moc ne. Dost jsem vyváděl a už někdy v první či druhé třídě řekl učitelce, že je kráva. To pak byl obrovský problém. Ačkoliv ta paní učitelka měla spoustu chyb a nepatřila k nejlepším, rodiče se mnou pochopitelně moc nesouhlasili. Takových problémů bylo strašně moc, naši museli často chodit školy na kobereček k hysterickým záchvatům mých pedagogů. Stačilo fakt málo. Na druhou stranu, co si budeme povídat, malé děti jsou strašně kruté. Někdy i s prominutím, pěkné svině.

OK. Jsme primárně hudební server a proto pojďme k muzice. Často se našich hostů ptám na hudební vlivy v rodině. Jak to bylo u tebe? Co se doma poslouchalo?

Zásadní vlivy jsem měl tři. Táta byl velký bigbíťák a navíc byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve Spojených státech. Přivezl si spousty desek, které tu nebyly vůbec k sehnání.

Počkej, jak se do USA v té době dostal?

Dostal se tam na pozvání svého bratra, který tam emigroval v roce šedesát sedm. Bylo to těsně před normalizací. Jel tam vlastně na výlet, ale dopustil se naprosto absurdního trestného činu – svévolné opuštění republiky. Dneska to zní fakt jako science fiction, protože to totálně odporuje základním právům člověka jako takového. Vízum tedy měl na dva měsíce a když uplynulo, přišel na českou ambasádu, že se hodlá ještě nějakou dobu zdržet. Zeptali se ho, jestli emigruje a on jim odvětil, že ne, že zůstává jen o trochu déle. Hned jak se vrátil, začali ho tahat po soudech a jen díky známostem odešel s podmínkou. Dvacet let pak neměl pas, vzali mu řidičák a práci. Normální šikana režimu. Kontrolovali mu banku, poštu. Jen pro ilustraci, brácha mu poslal v dopise sto dolarů, oni jí na poště rozlepili a dali mu místo nich bony. Takhle by to prý nešlo.

To zní dost děsivě. Hele, zpátky k té hudbě.

Jasný. No, maminka poslouchala muziku trochu romantičtější. Její nejzamilovanější písnička byla You are my destiny od Paula Anky či House of a rising sun od Animals.. Táta byl spíš takový “stounista.“ Na co bych neměl zapomenout, od něj jsem také podědil lásku k Pražskému výběru. Třeba před dvěma týdny jsem se aktivně podílel na natáčení nové desky Michala Kocába, tak jsem zvědavý co z toho ve finále vyleze. Ještě zpátky k mámě s níž souvisí moje vůbec první muzicírování. Měla strašně ráda folklór, takže jsem vystupoval v souboru Rosenka, kde jsem začal poprvé vystupovat jako sólista. To bylo na prvním stupni základní školy.

A ten třetí vliv?

To byl můj o osm let starší bráška. Ten poslouchal v té době populární punk jako Sex Pistols, Dead Kennedys či PIL. Měli jsem doma tape deck Aiwa, který táta koupil v Tuzexu a stál stejně jako automobil Simka. Zesilovač a bedny vyrobili naši známí. Byly z toho celkem mejdany, protože táta hrál navíc ochotnické divadlo. Takže se doma stále něco dělo.

Ještě než se pustíme do současnosti, čemu se mamka s taťkou profesně věnovali?

Táta se po návratu nějakým zázrakem dostal do Československé televize, kde dělal rekvizitáře. To bylo jedna z mála relativně svobodných zaměstnání. Připravoval třeba rekvizity pro seriál Nemocnice na kraji města, kde například vidíš dítě Josefa Abrháma, jak si hraje s obrázky, které maloval můj brácha. Nebo na stole v jakože západní kavárně vidíš popelník, který otec přinesl z domova. On vůbec miloval sbírání starých věcí. No a máma byla kostymérka tamtéž. Tak se vlastně seznámili.

Fajn. Vzpomeneš si, kam jsi chodíval v ranném mládí kalit?

Byl jsem spíš kavárenský typ a chodil tak posedět přes den. Měl jsem rád kavárnu UMPRUM a tam jsem se začal stýkat a kamarádit s lidmi z konzervatoře. Tam jsem i mimochodem poprvé potkal Ondru Brouska, který je o dva roky mladší než já. Kamarádka se mě mnohem později zeptala, jak se mi podařilo udělat kapelu. Měla už na mysli Monkey Business a já ji musel vysvětlit, že tohle nikdo neudělá a že to vzniká spontánně a samo. Tím, že chodíš mezi lidi a poznáváš je. Vlastně je to ohromný štěstí, že je v nějaký moment potkáš a klapne to.

Takže jak ses do Monkey Business vlastně dostal?

Úplnou náhodou. Přes basistu Pavla Mrázka, kterého jsem potkal na brigádě při škole. Dali jsme se do řeči a já v té době už pomalu tíhnul funkové hudbě. To byl zhruba roka devadesát osm. On měl v té době kapelu DOROTA BB a že neví, jak to s ní vlastně bude. Zároveň chtěl společně s Romanem Holým založit novou skupinu. Já v té době už skupinu měl, jmenovala se LEGUAR GR. Pokoušeli jsme se o něco jako funky a poslouchali kapely, které máme rádi dodnes. S Pavlem jsme si celkem padli do oka a asi po roce, roce a půl se přišli s Romanem Holým a Martinem Houdkem podívat na můj koncert. Pozvali si mě do zkušebny a tam mě rovnou vzali.

Jak to na tebe působilo? Roman je přece jen hodně charismatický člověk…

Víš co? Vypadal hodně přísně, což bylo jen zdání. Každopádně těch lidí tam měli asi víc a bral mě jako jednoho z mnoha. Měl jsem trošku trému a Pavel mě uklidňoval, že o nic nejde. Poradil mi, ale jednu děsně důležitou věc. Totiž to, že před tím tam měli zpěváka, který začal hned hodně zpívat a sketovat. A že oni mají raději takový ten funk založený na věcných sloganech než na exhibicích. Pamatuji si, jak jsem si zapojil mikrofon a oni začali hrát figuru písničky, která se později jmenovala SUPERGUY Já jsem třeba minutu či dvě vůbec nezpíval a jen pozoroval. Byl jsem nezkušenej hudebník a najednou jsem vedle sebe měl muzikanty, kteří spolu hráli už dvacet let. Setkal jsem se s hudebníky, co hráli zvláštní tempo, ale způsobem, že mě polil pot. Mrázek už pro mě nebyl jen ten chlapík s nímž chodím na pivo, ale snad nejlepší basák v republice. Později jsem pochopil, že mému naturelu sedí sto dvacet bpm maximálně. Prostě Paul Van Dyk by mě asi moc nebral:)) No nic. Začal jsem zpívat a po třech minutách mi vypnul mikrofon. Zkolaboval systém, Roman se strašně nasral a řekl: „bereme tě.“

To je zajímavé, jak ti taková čtvrthodinka změnila život, co?

Z ničeho nic se mi v pozitivním slova smyslu obrátil život vzhůru nohama. Za týden už jsme s Romanem seděli u počítače a dělali první demáče. První vznikla Now I'm here. Paradoxně je až na třetí desce.

Čím to?

Některým věcem musí holt dozrát čas. Dost často se stává, že máme hotovou desku a najednou se ve studiu objeví věc, která nás rozseká a my hned píšeme nové texty.

Ve své době mělo hodně lidí ve zvyku škatulkovat Monkey Business čistě a jen do funku. O něm i sami vy dost často mluvíte, ale pokud vím, tak sám máš trošku jiný názor. Totiž, že jde o fůzi několika různých stylů…

Funk nás každopádně například skrze George Clintona velice silně ovlivnil. Každopádně pro mě je určující, že se okamžitě objevilo pár hnidopichů, kteří okamžitě začali mluvit o vykrádání. Tyhle věci jsou přece naprosto bezpředmětné:) V dnešní době je většina západní hudby založena jenom na vykrádání! A to dokonce tak bezostyšném, ze se vezme super písnička z osmdesátých let, totálně se zkazí a mladí lidé, kteří si jí poslechnou, jsou nadšení.

Kdyby z osmdesátých let, ale já třeba nedávno seděl na žižkovské Základně, kde jeden úplně vyhulený týpek za barem pouštěl remakey a hned potom původní verze. Když jsem slyšel svojí oblíbenou pecku od Oasis a v zápětí nachlup stejnou jazzovou věc od Franka Sinatry, půlka piva mi málem skončila na kalhotech…

No vidíš! O tom třeba nic nevím. Ale například Talk Talk (It's my life) a kapela No Doubt je totéž. Písnička, kterou málokdo zná je úplně špičková, ale No Doubt z toho udělali úspěšný průjem. Hehe, a pak ti někdo tvrdí, že osmdesátky stojí za hovno. A na remakeu si ulítnou. A s tím myslím hodně souvisí i přerod Monkey Business. Na druhé desce je to znát, na té třetí trošku míň, protože se vracíme k funku, ale třeba na poslední desce už jsou docela hodně velký vlny osmdesátých let.

Hele Matěji, když to shrneme, můžeš říct, že jste teda dobrá popová kapela?

Myslím, že určitě. Ačkoliv na koncertech se to může leckdy zdát trochu ostřejší. Většina písniček je na koncertech dost přísně zahraná. Nejen jako otisk Romana, který má rád rockovější hudbu. Vzhledem k tomu, že Roman je devadesátiprocentní autor veškeré naší hudby, tak málo lidí ví, že on nad ní přemýšlí tak strašně moc, že i my s tím strašně zápasíme.

Proč?

To hned vysvětlím, Juki. Protože nikdo nevidí, že my uděláme nádhernou písničku s hezkou melodií, která jen kouskem, sledem tří tónů připomíná něco jiného a hned to kvůli tomu jde rovnou do prdele. My si prostě nechceme připadat blbě. Takže i když někdo i po téhle brutální selekci přijde s tím, že vykrádáme, musím se smát. Roman a my s ním nad tím trávíme dlouhé hodiny a chceme prostě mít pocit vlastní originality.

Víš co? To je i pro zkušené muzikanty strašně náročná věc…

Víš ty co? Mně v tomhle hrozně pomohl Fred Wesley, který s námi hostoval. My jsme se s ním o tom bavili a on řekl jednoduchou, ale pravdivou věc. Těch stylů je jen pár a stupnice jen jedna. To je pouze osm tónů, buď durových nebo molových. A taky se koukni, co na lidi působí jako rytmus. Polka? To je atavismus, všichni už od pravěku do něčeho plácali. A dnešní umělci mají tu výhodu, že můžou křížit různé styly do jednoho. A další věcí jsou texty, které ti dávají důležitou nadstavbu. Takže my jsme se několikrát vydali cestou…

Třeba My Friends?

Haha! Jo! Původně měla být nazpívaná úplně normálním způsobem. Tím pádem by to byla krásná popová písnička, ale hrozný klišé. Říkali jsme si, že je to hezký, ale trošku nudný. Tak jsme to zkusili jinak. Prostě a jednoduše jsme zapnuli nahrávání a já si z toho začal dělat prdel. A vznikla z toho parodie na přistěhovalce z Afriky. Najednou ta věc dostala zcela jiný rozměr – i přesto, že nálada je pořád stejná. Nebo Piece of my life. Museli jsme text udělat chytře, tak aby to nebyl stadionový hit od George Michaela.

Co se týče textů, děláš si je alespoň někdy sám?

To je jedna z věcí, proč jsem na sebe naštvanej. Já to prostě dost dobře neumím. Snažím se tedy vymýšlet alespoň ty idee. Doufám, že se na tom společně s Romanem a Pavlem podílím nejvíc. Rozhodně největší podíl má náš dvorní textař Vráťa Šlapák, který ty naše nápady stráví a zbásní. I když teda napíše deset textů a my vezmeme jen jeden. Je to hodně složitý mechanismus a musím říct, že nám jde spíš ta hudba.

Tak. A teď ti vrazím ještě jednu kudlu do zad. Texty v češtině, Matěji!

Jedna věc je, že se mi texty v angličtině zpívají mnohem lépe. Myslím si, že u nás v Česku jsou jen tři dobří textaři, jejichž věci mě oslovují. To je Ota Klempíř, Radek Pastrňák a Jarek Nohavica. Jinak mě český texty moc nebaví. Výjimku snad tvoří Lenka Dusilová a Michal Kocáb.

Každopádně se alespoň snažíte, ne?

Určitě! Ale je to dost těžký.

A nenapadlo tě někdy s lidmi, které jsi zmínil a s nimž koneckonců spolupracuješ spolupracovat?

Mnohokrát. Třeba Ota Klempíř je špičková součástka ještě špičkovějšího soukolí, které se jmenuje J.A.R. Tam to funguje. Jiná věc je, že já mám z češtinou fakt problém. Co se zpívání týče.

Kolik Vás v kapele je? Myslím těch opravdu stabilních členů…

Sedm. Plus máme hostujícího člena, Imrana Zangiho který hraje na perkuse. Jinak je to Olda Krejčovec, Tonya Graves, Roman Holý, Pavel Mrázek, Ondra Brousek, Martin Houdek a já.

Fajn. Rád bych se v závěru posunul k projektu G Point Hunters, se kterým jezdíváte po různých tanečních párties. Za necelý měsíc budete například hrát na Rock for People v Global Station. O co přesně tady jde?

I když dvakrát nemusím slovo projekt, faktem je, že máme s Romanem Holým rádi taneční hudbu. Navíc já hrozně miluji improvizaci. Ne, že by Monkey Business byla kapela svázaná na nějakém drilu, ale věci mají jasný určující řád. G Point Hunters začali kdysi dávno tím, že nám zavolal Petr Vančura, jestli nechceme hrát v Radosti FX na akci Funkomat s Kubou Soulcheckem. Řekli jsme si, že to zkusíme a já zjistil, že mě to strašně baví. Je u toho solidní prostor se vyblbnout. Začali jsme tedy častěji a později nás napadla další varianta, že si toho DJe budeme dělat sami. Má to totiž docela závažný technický limitér a totiž, že když pouštíš desky, nikdy je nepustíš stejně. A nástroje mají vždycky jiné lazení. Takže se stávalo, že si Roman většinu času vůbec nezahrál. To samé kytaristi. Napadlo nás tedy, že si budeme DJovat sami s připravenými spodky, které vycházejí z toho nejlepšího co má kapela za sebou. Většinou z toho je ale improvizace a když je to připravené, já třeba z takových sedmdesáti procent nevím, co budu zpívat.

Kolikrát jste už s G Point Hunters vystupovali?

Asi tak třicetkrát. A mám z toho děsnou radost, protože to na lidi vždy fungovalo a všichni se výtečně bavili. Jedna z nejlepších akcí byl loňský Mystic Cup. Chvíli jsem si myslel, že tam dostanu od lidí lahví. Nakonec se to ale zvrhlo v šílený mejdan, lidi nás nechtěli pustit z pódia a my neměli už co hrát. To bylo celkem legrační. Jak říkám, šíleně mě na tom baví to, že se můžu zpěvácky otevřít.

Byli jste už někdy s G Point v zahraničí?

Zatím ne. Měli jsem vyrazit kamsi do Skandinávie na výletní parník, ale nakonec z toho sešlo. Každopádně, když už mluvíme o G Pointech, nemůžu zmínit ještě jednu věc. Byl jsem osloven DJem Lumiérem, který si mě několikrát pozval na svoji rezidentní noc Lolipop. Tam bývá i saxofonista Ivan Myslikovjan a to už je projekt, na kterém není připraveného vůbec nic.

Tak fajn. Pojďme pomalu do kýženého finále Matěji. Jak vypadá tvůj úplně běžný, průměrný den?

Před nějakým časem jsem měl celkem dobrý harmonogram. Vstal jsem v deset, najedl jsem se a šel hrát squash. Později mě čekaly nějaké schůzky a rozhovory. Pak spánek a přítelkyně. V den, kdy máme koncert, si nic neplánuji. Chci se mu plně věnovat a soustředit se na něj. Proto všechny věci přesouvám na týden potom. Navíc si přivydělávám jako asistent režie při natáčení reklam, protože každá kačka je dobrá. Žiji vesměs úplně normální život.

foto: bion