Michael Burian: "Vždy mám hroznou trému."

foto: bion

Asi nebude nic nového, když tě označím za jednu ze stálic českého djského nebe. Návštěvníci tě mohou vídat v malých klubech po celé republice, stejně tak jako na největších mega párty na sportovních stadionech a festivalech. Jsem rád, že máme po dlouhém čase opět příležitost posedět a popovídat si o věcech, na které obvykle příliš prostoru nezbývá. Profilový rozhovor má ale svá pravidla a ta se nevyhnou ani tobě Michale. Víš jak začít?

Profiláky jsme četl skoro všechny, takže se náhodou celkem orientuju (smích)! Pocházím z Pelhřimova, ačkoliv jsem se kvůli malování v nemocnici narodil v Humpolci. Odtud mimochodem pochází také maminka a babička s dědou. Jsem prostě kluk z malého města. Vychodil jsem v něm základní i střední školu. Dělal jsem hotelové učiliště a později si v Českých Budějovicích dodělal po dvouleté nástavbě maturitu. Jsem tedy původně kuchař – číšník a v oboru díky pozdějšímu studiu i ekonom. To kdybych chtěl v budoucnu třeba řídit nějakou restauraci nebo hotel.

Máš nějaké sourozence, nebo jsi vyrůstal jako jedináček?

To určitě ne, mám dva sourozence. Staršího a mladšího bratra. Jsem takový ten prostředníček.

Vzpomeneš si na svoje dětství? Jaká nálada v rodině panovala?

Ve své náročné době poměrně dost protikomunistická. Měli jsme štěstí, že se táta živil jako muzikant a díky tomu měl hodně příležitostí cestovat. Jezdil také hodně na západ, takže jsme měli alespoň malinko přehled, jak to za hranicemi vypadá. Hrál na saxofon a několik dalších nástrojů, většinou jazzové věci. Na druhou stranu jsem si ho zase moc neužíval, protože byl půl roku pryč, aby se na pár týdnů vrátil domů a hned zase zmizel.

Můžeš říct, že tě táta hudebně nějak zásadně ovlivnil?

To říct nemůžu, ale hodně mě v muzice podporoval. Stejně jako maminka, oba mě ve všem, co se týkalo muziky vždycky vyšli maximálně vstříc. To byla oproti mým spolužákům velká výhoda, protože jejich rodiče pro tyhle věci cit neměli a spíš se snažili, aby jejich ratolesti šli studovat a dělat něco "seriózního".

Ty vlivy v rodině musely být celkem dost zajímavé, už jen kvůli dvěma bráchům, ne? Co jsi třeba v období mezi základní a střední školou nejvíce poslouchal?

Tam přesně byl ten stylový zlom, protože starší bratr patřil do generace rocku a heavy metalu a já Depeche Mode a elektroniky. Neustále jsme se proto prali o magneťák a zajímavé byly třeba cesty autem s rodičema, kdy jsme se domlouvali, kdo si co bude na cestě pouštět.

Dalo se v té době na Pelhřimovsku vyrazit někam za zábavou? Myslím, nějaká slušná diskotéka či klubík…

Na náměstí existovala diskoška, kde dělali každé středy večírky pro teenagery, kteří museli být brzo na internátě. To bylo asi jediné místo, kde to trochu žilo. Jinak sem tam nárazové akce, ale to bylo asi tak všechno.

Jasný, zpátky k té muzice…

No, v té době jsem byl blázen do synťáků a podobných hračiček, takže jsme měli s kamarádama kapelku, ve které jsme si zkoušeli hrát. Někdy v osmdesátém osmém jsem dostal šanci podívat se s tátou na západ a tam jsem se poprvé dostal do regulérního nočního klubu. To bylo něco neuvěřitelného, protože jsem tam viděl za pultem velkého černocha, jak na Technicsech mixuje hudbu z vinylových desek. To mě  úplně dostalo a klidně můžu říct, že to byl pro můj další život hrozně zásadní bod. Domů jsem se vracel s tím, že synťáky jsou sice super, ale já tyhle gramce prostě musím co nejdříve mít! Snažil jsem se je sehnat, ale u nás byl trošku problém, že tohle vůbec nikdo nedělal. Ani nebylo koho se zeptat, jak to vlastně celé funguje. Měl jsem ze začátku nějaké Tesly, ale brzo mi bylo jasné, že takhle to prostě fungovat nebude.

Začal jsi tedy hrát…

Ne hned. Chodil jsem asi půl roku do normální práce, byl zaměstnancem hotelu, který patřil k tomu učilišti, kde jsem studoval. Každopádně díky kontaktům, které jsem nasbíral v Budějovicích se mi podařilo poznat člověka, který si hned po revoluci otevřel vlastní klub. Mělo to vypadat přesně tak, jak jsem to viděl na západě – celý večer se  bude mixovat taneční hudba. Jediný problém byl, že neměl DJe a tak oslovil mě. Rychle jsem se proto do Budějic přestěhoval a začal svojí první rezidenturu.

Jak na tebe vlastně celé to období revoluce působilo?

Končil jsem školu a cítil, že se poměry výrazně uvolňují. Protože táta pracoval na západě, my jsem nemohli cestovat, jelikož komunisti měli strach, že emigrujeme. Pár let před  osmdesátým devátým to už ale bylo trošku lepší a otec mohl brát členy rodiny s sebou. Navíc tu byl silný tlak ze všech stran a bylo jasné, že dříve nebo později to padne. Dneska mi to přijde hrozně směšné a neuvěřitelné, že něco takového vůbec mohlo fungovat. Co se týče režimu, díky tátovi jsem mohl nosit frajerské džíny a tričko s nápisem, což se hrozně nelíbilo profesorům. S tím jsem měl neustálé problémy, s tím co nosím a že mám náušnice. Pamatuji si, jak si mě fyzikářka pozvala do kabinetu a chtěla, abych si před ní okamžitě náušnici sundal. Že prý si pozve rodiče na sdružení a pořádně mi to vytmaví. Já jí na to jen řekl, že mi tu náušnici píchala mamka a jí mále trefil šlak. Takových věcí bylo hodně, vlastně neustálý boj.

Dobrá. Jsme v klubu na jihu Čech. Vznikla někdy v téhle době a tady tvoje přezdívka Elektromajk, se  kterou jsi později několik let vystupoval?

Už si to moc nepamatuji, ale myslím, že ano. Byli jsme kousek od hranic a tak jsme ve volném čase podnikali výlety přes hranice. Jezdili jsme třeba na velké rave party do Mnichova, kde na starém letišti hráli Sven Veath, Marusha, WestBam a jim podobní.

Tehdy všichni mladí a plní síly…

Hehe, přesně tak. Zírali jsme na to s vyvalenýma očima a snažili se něco podobného podniknout tady, protože lidi v Čechách byli úplně někde jinde.  Pamatuji si, jak za mnou v klubu chodili, jestli jsem se nezbláznil, jestli jsem normální, že hraju nějaké šílené zvuky. Jinak ten klub o němž celou dobu mluvím se jmenoval New York a bohužel teď je z něho příšerná diskotéka. Ve své době to byl prostor úplně super. Prostě na úrovni, jak interiérově, tak vybavením. Klidně bych ho přirovnal k Radosti FX.

Když už o tom mluvíš, jezdíval jsi kalit do Prahy?

Jasně! Nejvíce asi právě do Radosti, obvykle ve čtvrtek, kdy lidi z Planet Alfa dělali mejdany, na které jezdily hvězdy jako Sasha, Carl Cox nebo Paul Van Dyk. To byl celkem úlet, ty lidi tu hráli za pár korun jen proto, že je to bavilo. A podle toho ty akce taky vypadaly, byly hrozně euforické. Lidi přišli a upřímně si tu party užili. Vůbec jsi neviděl takové to pozérství, kterého vidíš dneska.

To je zajímavé, že jsi to zmínil, hele… Cítíš dnes mezi klubery nějakou křeč?

To hrozně. Dneska je to tak padesát na padesát. Je to stejné venku i u nás. Na party  přijde polovina lidí na muziku a polovina se přijde jen ukazovat. Na druhou stranu móda a life style se s taneční muzikou naprosto spojil. Svým způsobem to taneční hudbě pomohlo, protože tím, že se na ní napojili lidi z velkého byznysu ji trochu posunuli dál. Pro spoustu lidí sice špatným směrem, ale řekněme si, co je špatné a co dobré, že ano…

Michale, pojďme se pomalu přesunout.. Vím, že jsi hodně spolupracoval s německým labelem MFS, který ti vydal dvě desky. To bylo asi také dost zásadní, ne?

To nepochybně, Juki. Majitel je asi všem dobře známý Mark Reeder, kterého jsem poznal díky tomu, že jsme sem vozili Paul Van Dyka. Mimo to, mluvíš-li o deskách, stejně důležité bylo moje CD u tehdejšího Tripmagu, které se jmenovalo Trancing  a mělo na přebalu puding. Přidání cédéček k časopisu byla poměrně revoluční věc a to moje slavilo obrovský úspěch. Tahle věc mě vlastně dostala z "regionálního" DJe k publiku po celé republice a dostala mě do podvědomí. Od té doby jsem vlastně začal hrát všude a ne jen na jihu.

Teď si tak říkám, jaké maličkosti dokáží změnit celý vývoj událostí, že?

Přesně! Já říkám, že není těžké něčeho dosáhnout ať děláš  cokoliv, ale je důležité znát těch pár základních bodů. A často to jsou taky jen náhody.

Inklinoval jsi vždy k tranceu, nebo jsi hrál i jiné styly? Myslím ty základní, jako house nebo techno…

Nikdy jsem nehrál vysloveně techno ani house. Vždy jsem to tak nějak mixoval a  nikdy to nebylo v jednom stylu. Díky tomuhle postupu také asi vznikl progressive, protože to dělalo víc DJů, kteří experimentovali.

Dalším klíčem v tvé kariéře bylo i nepochybně angažmá v Praze, že?

Klubu Roxy se líbilo, co hraju a navíc jsem zapadal do konceptu jejich párty Zen. Z těch se pak zanedlouho staly  možná nejúspěšnější akce vůbec. Dnes jsem se tam vrátil a jsem zvědavý, jakým směrem se to vyvine.

Fajn. Zpátky k vydávání. MFS ještě funguje?

MFS teď nic nevydává a Mark si řeší nějaké osobní problémy. Založil jsem, ale label svůj vlastní, který se jmenuje Bohemian recordings. Mezi tím jsem vydal několik desek u jiných vydavatelství, ale podstatné je, že s tímhle novým připravujeme moje DVDčko, které vyjde na podzim.

Prodávají ve světě tvoje placky?

Musím říct, že ano. Vlastně všechny věci, které vyšly jsou vyprodané a v podstatě se už nedají dokoupit, jelikož je nikdo nedolisovával. Teď pracujeme na podobě MP3, takže jednáme s BeatPortem a s Vonyc, což jsou vlastně inetové shopy, co prodávají empétrojky. Tohle je myslím budoucnost a vinyly se už moc dlouho dělat nebudou. Technika a digitalizace jde neuvěřitelně dopředu a nabízí tolik možností, že lidi prostě přejdou na jiná média.

Jak takové vydání desky z tvého pohledu, coby producenta vypadá?

Řekněme, že máme track, který je super a myslím si, že by měl být na desce. Buď mám label, se kterým dělám a on ho chce vydat, nebo si ho prostě musím najít. Takže ho vypálím na CD či upravím do MP3  a rozešlu několika vydavatelstvím u nichž si myslím, že hudebně zapadám. Potom čekám jestli se ozvou a bude se jim, nebo nebude líbit. Každý label má svůj release plan, takže ti řekne, že letos vydávají dvacet vinylů, deset už mají naplánovaných a ten tvůj tedy bude jedenáctý. Potom znovu čekám než ten proces proběhne. Musí se vymyslet obal, jak se bude deska prodávat a podobně. To už je ale práce toho vydavatelství. Musí domluvit distribuci, reklamu, promotion a tak dál. Je to celkem dlouhý proces a můžu to hezky ilustrovat se svým posledním singlem EP Praha, který vydal německý Circle music. Desku jsme odevzdali v lednu a vyšla až na konci srpna. Trvalo to déle než půl roku. Když to ale jde digitálně, může se to hned prodávat v MP3 na BeatPortu.

Používáš Final scratch? Loutka si v tom posledně hrozně liboval.

Používám ho v kombinaci s CDčky. U Final scratche máš dvě možnosti, buď ovládáš software klasicky gramofonama přes desky na kterých je časový kód, nebo s final scratch II, kde se to dá ovládat už přes CD. U desek byl problém, že když jsi měl špatnou techniku, třeba jen zlé přenosky, software často blbnul.

Nechme teď na chvíli muziky a pojďme si povídat o jiných věcech. Pamatuji si, že jsi velice intenzivně spolupracoval s Jirkou Pokorným, který ti se svou agenturou JPA dělal booking. Jak se to celé seběhlo?

S Jiřím jsem se seznámil v Benešově na KC Karlov díky Vectifovi. Ale abych začal nějak popořadě. Nikdy před tím jsem neměl vlastní booking, protože jsem nenašel nikoho, kdo by to dělal podle mých představ. Jirka byl čerstvý a ambiciózní nadšenec do scény a po čase a jedné schůzce jsem usoudil, že mi vlastně mluví z duše. Pro mě to bylo jasné rozhodnutí a tak jsem si řekl, proč to nezkusit? Naše spolupráce pokračovala až do roku 2004, kdy měla agentura problémy po nepodařených Creamfields. Nefungovalo to vždy tak, jak jsem si představoval, ale určitě to svůj smysl mělo.

V téhle době jsi hodně cestoval po světě. Jen namátkou Mexiko, Indie… Kdys poprvé vycestoval jako DJ do zahraničí?

První cestovaní bylo kousek. Ještě v době, kdy jsem hrál v Budějicích jsem dostal nabídku rezidentury v Linzi, kam jsem jezdil v roce 95 a 96 každý čtvrtek hrát. Možná jako jediný český DJ. Později jsem se díky spolupráci s MFS dostal na Loveparade v Mexiku nebo do anglického Turnmills.

Můžeš trošku rozvést tu návštěvu Loveparade v Mexiku? Přeci jen pro našince je to dost velká exotika…

Klidně to můžeme porovnat s LP v Berlíně. Když jsem tam byl já, byla to myslím teprve druhá akce, takže nebyla oproti Berlínu tak vychytaná. Bylo to trošku undergroundové, ale všude tančili lidi z latinsko-americkou mentalitou, takže ve finále na náměstí Revoluce, kde bylo pódium až do rána celkem mejdan. Kazdopadne hrát pro 350 000 lidi byl nezapomenutelny zazitek.

OK. Poslední část našeho povídání a life styleová témata. Hodně lidí před pár lety operovalo s termínem “krize taneční scény". Měl jsi ty jako zástupce české DJské špičky stejný pocit? Pociťoval jsi, že by se scéna dostávala do nějaké recese?

Abych ti řekl pravdu, já jsem to nikdy ani moc nepocítil. Ale jinak si myslím, že je to normální, že každá  kultura je vlnovka. Vývoj jde nahoru a pak spadne, aby se znovu zvednul. Jinak to ani nejde. Díky tomu, že se tu objevil Creamfields a hodně dalších festivalů se scéna zkomercionalizovala a díky tomu se na všechno nabalilo hrozně moc nových lidí, kteří s taneční scénou neměli nic společného. Bylo jasné, že tohle prostě musí jednou skončit. Promotéři si mysleli, že lidí bude chodit čím dál víc, ale to byla pochopitelně hloupost. Má to i druhou stranu mince. Díky tomu začali lidé zase chodit do klubů. Stejné to bylo v Německu, kde taneční hudba žije především v klubech. Nehraje se v nich už schranz, ale pomalejší a poměrně hodně inteligentní muzika.

Jak vnímáš svoje publikum v klubech? Máš na něj nějaký názor?

Je to tak půl na půl. Některé obličeje znám dlouhá léta, jsou to lidi, co vyrostli na Zenech a dneska si párty už celkem vybírají. No a pak je tam hodně mladých lidí, skoro ještě děti. A to je myslím dobře, že tyhle úplně nejmladší lidi chodí do klubů. Vždyť, kdyby všichni odrostli, pro koho bychom hráli?

Měl jsi někdy při hraní opravdu trapný pocit? Že sis říkal, pro koho to vlastně hraješ?

Někdy určitě jo. To se prostě stane a je to neovlivnitelné. Roli v tom hraje hrozně moc faktorů. Od klubu až po zvukový aparát a momentální náladu.

Míváš ještě někdy trému před hraním?

Hehe! Pokaždé! A hroznou. Teda ona to není úplně tréma, ale jistá nedočkavost. Úplně nesnáším čas čekání do chvíle než začnu hrát. A potom také, když jedu někam do ciziny poprvé, kde nevím co mám čekat.

Tak  si říkám, jaký je to pocit hrát pro několik desítek  tisíc lidí?

Je to ohromná odpovědnost. Něco od tebe očekávají, ty je musíš dostat do varu a nesmíš je zklamat. Čím víc jich je, o to je to těžší. Když se ti to, ale povede, je to obrovská euforie.

Tak jo. Úplný závěr, Michale. Jak vypadá tvůj úplně obyčejný, průměrný den?

Vstanu okolo deváté , proběhne snídaně kouknu na mail a jdu si zacvičit do fitka. To tedy každý den neklapne, ale snažím se to dodržovat. Potom mám nějaké schůzky a nebo pracuji v naší kanceláři na mailech a dalších věcech se svým týmem. Večer se potom zavírám do studia a někdy po půlnoci jdu spát.