Karin Park: "Občas dokážu být na sebe opravdu tvrdá..."

Hej Karin, hur mår du? (a pár dalších otřepaných frází ve švédštině)

(smích) Att jag är bra. (mám se skvěle, pozn. aut.)

Mimochodem, viděla jsem nějakou fotku na facebooku, jak tam provozuješ jógu. Je tvým běžným zvykem se takto protahovat před koncertem?

Myslíš tu fotku z auta? (smích) Ano, miluju jógu a snažím se ji dělat co nejčastěji, jak to jenom jde... I v autě. Jenom si to představ - jeli jsme osm hodin v autě z Bruselu, takže nějaký ten pohyb byl určitě na místě.

Já myslím, že pro představení Karin Park je švédština na místě...

Ano, jsem sice Švédka, ale tak před čtrnácti lety jsem se přestěhovala do Norska, od té doby zde žiju a vlastně teprve tady jsem začala více pronikat do hudební scény.

Řekla bys, že je hodně velký rozdíl mezi Švédskem a Norskem?

Určitě jsou tam zásadní rozdíly, tedy aspoň pro mě... První album jsem natočila v roce 2003 a to byla doba, kdy se v Norsku celá elektronická scéna točila okolo projektů jako Röyksopp nebo Kings Of Convenience, takže jsem i já tak trochu cítila potřebu udělat album v podobném duchu. Ve srovnání s mým novým albem je to opravdu velký rozdíl.

Kdy ses vlastně rozhodla, že se z tebe stane muzikantka?

Zhruba ve čtyřech letech. To jsem měla své první dětské vystoupení a pamatuji si ho doteď. Zpěv byl pro mě vždycky důležitý a snažila jsem se zpívat za každých okolností...

Takže i ve sprše...

Ano, já zpívám úplně všude! (smích) Ale už ani ne tak ve sprše, jako s mou babičkou u piána - dokážeme takto trávit celé večery!

Ještě zpátky k tvým kořenům - vím totiž, že jsi nějakou dobu žila v Japonsku... Měl i pobyt tam nějaký vliv na tvou tvorbu?

Myslím si, že mě to ovlivnilo především jako člověka, který měl šanci poznat novou kulturu, lidi a taky nové zážitky. Když jsem tam chodila do školy, neexistovaly žádné časopisy a připadala jsem si, že žiju v nějaké uzavřené komunitě uprostřed džungle. Díky tomu jsem si uvědomila, co já sama v životě chci a ani teď se nenechávám strhávat pomíjivými trendy společnosti.

Muselo to být ale těžké vracet se zpátky do Švédska. Do konzumní společnosti západní Evropy...

To rozhodně bylo! Vůbec jsem neměla ponětí, co se za tu dobu tady stalo a zajíždět zpátky do starých kolejí, se málokomu chce...

Je to docela zajímavé, ale ještě stále dokážu rozeznat švédské zpěvačky jako třeba Lykke Li, Fever Ray, Robyn a další od těch ostatních. Vždycky je tam kus něčeho zvláštního, co vás lehce vytlačí od ostatních popových zpěvaček, ať už je to móda nebo hlas. Jak je to možné?

Myslím si, že to bude v rámci určité kompenzace ke skandinávskému podnebí. Chtě nechtě nás to hodně ovlivňuje a máme svůj osobitý skandinávský postoj k hudbě. Přeci jen to počasí u nás není žádná sláva, pořad je zataženo, oblačno a prší. A co se týče té módy, tak pro Švédky je hodně důležité cítit se pohodlně a zároveň používat minimální počet kusů oblečení. Proto se hodně značek zaměří vždy na jeden design, který se stává u nás oblíbeným. Ale pro mě, jako pro Švédku, je opravdu těžké soudit náš postoj k módě...

Kde se v tobě vzala ta vášeň pro originální módu? Tuším, že jsi vyrůstala na farmě…

Ano, a možná i díky tomu mám odměřený vztah k módě. Chci říct, že se ráda hezky oblíkám, ráda si zkouším originální věci, ale že by pro mě byla móda nezbytnou součástí, to bych neřekla...

To hrozné švédské počasí jsem měla taky tu čest poznat a musím říct, že takové množství sladkostí jsem snad nikde jinde nejedla. Řekla bych, že se tam z toho stal takový národní kult, ne?

(smích) Já ti naprosto rozumím a mám to úplně stejně... To je přesně ona kompenzace s počasím, jak jsem ti říkala. Víš o tom, že ve Švédsku se sní nejvíce sladkostí na osobu?

To si děláš srandu! (smích)

Já myslím, že celkem oprávněně, asi to holt k životu potřebujeme...

Slyšela jsem, že žiješ v nějakém tajemném kostele... Je to pravda? Jak to tedy u tebe doma vypadá?

Ano, žiju, ten kostel se nachází v malé vesničce a už jako malá jsem tam chodila s rodiči, takže časem jsme se tam přestěhovali a teď se pyšním pokojem v bývalé kanceláři zdejšího kněze. (smích)

Hodně lidí tě srovnává s Karin Dreijer Andersson, zpěvačkou skupiny The Knife a projektu Fever Ray. Stavíš se k tomu pohodově, nebo už ti to začíná lézt na nervy?

Vím o tom, ale zatím mě to vůbec neštve, ještě častěji mi lidé říkají, že zpívám jako Björk. Nebudu si nic nalhávat - přirovnání k takovým legendám je pro mě opravdu ctí. Horší by bylo, kdyby mě někdo přirovnával například k Bonnie Tyler. (smích)

To by mě asi taky docela mrzelo. Co si mimochodem myslíš o posledním albu "Shaking The Habitual" od The Knife? Zdá se, že hodně lidí je zklamáno…

To jsem zrovna poslouchala teď cestou z Bruselu a hodně mě zaujalo. Přijde mi opravdu jiné, něčím zvláštní, ale na druhou stranu jsou to pořád ti výjimeční The Knife. Předešlé album bylo na mě až moc atmosférické a toto je naopak nabité beaty, což se mi líbí víc.

A co tvoje poslední deska "Highwire Poetry? Kde jsi k tomu názvu vůbec přišla?

Pochází to z názvu filmu Man On Wire. Je to film o francouzském chlápkovi, který chodil po laně mezi dvěma mrakodrapy. Viděla jsem ho asi miliónkrát a líbilo se mi to přirovnání k samotné cestě životem, protože někteří lidé stojí na bezpečné straně mrakodrapu a nikdy se nepřiblíží k lanu, a někteří zase riskují život a vydávají se na nevyzpytatelnou cestu po laně, aby poznali ten druhý mrakodrap, ačkoliv sami nevědí, co je tam vlastně čeká...

A kým se cítíš být ty? Ta, co stojí na bezpečném místě, nebo ta, co se nebojí jít vpřed?

Hodně o tom přemýšlím a snažím se, abych neuvízla na jednom bodě. Posouvám se stále vpřed a občas dokážu být na sebe opravdu tvrdá, protože chci ze sebe dostat co nejvíce...

Čteš poezii?

Mám ráda díla Anaïs Nin - představuje pro mě opravdu zajímavou a hlavně jedinečnou osobnost francouzské erotické poezie. Je to vůbec jedna z mála žen, která píše poezie s erotickým nádechem...

Jak vidíš svou budoucnost, ať už za dva roky nebo za dvacet let?

Chci celý život dělat hudbu a myslím, že se svým nasazením se tomu nevyhnu (smích) a taky poznávat svět, hodně cestovat a potkávat zajímavé lidi. Zní to možná jako klišé, ale co jiného byste chtěli dělat, když je tolik možností?

Tak dobře, celoživotní cíl máme... A co třeba nové album už tenhle rok?

Příští! Už na něm pomalu pracujeme, ale až příští rok by mělo být hotové a možná už ke konci roku uslyšíte první vlaštovky... Nicméně bych ale chtěla dodat, že příští měsíc máme v plánu vydat nový singl, na němž je kromě mě podepsána i Maya Jane Coles z Anglie...

Už teď se těším! Díky moc za příjemný rozhovor.

Ptala se mamba 13. dubna 2013.

foto a video: MHD