My Name Is Ann!:"Tvrdě makám na tom, abych žila život, o jakém sním."

Vyšlo ti nové EP, které je čistě tvoje práce až na finální mix a master... To dělal kdo?

Slíbila jsem, že tuhle informaci nebudu šířit. Jedno jméno ale prozradit můžu a tím je kamarád Nic Coolidge z New Yorku, který má se sestrou kapelu The Knox. Právě vydávají EP u Bpitch Control, ji letos vybrali na Red Bull Music Academy. Na "Shelter EP" mixoval skladbu "When You Wake Up" a právě dělá i nový mix singlu "The Forest" kvůli klipu. Spolupracuju s ním už delší dobu, skladby mu posílám přes internet a pak řešíme finální verze. Na předchozí desce "The World Is My Oyster" dělal kompletně celý mix i master.

Máš na své nové desce nějakou skladbu vysloveně oblíbenou?

Tady bych asi zmínila dvě skladby. První bude "If You Wanna Come", která pro mě má takový hypnotický hudební motiv, poprvé jsem použila text, který opakuje pouze jednu větu: "If You Wanna Come I Give You A Ride". Vzpomínám, že mě to napadlo při koncertě Einstürzende Neubauten na akci Primavera Sound. Zároveň mi zněla jako The Doors, cítím, jak jsou neustále ve mně hluboko usazení, hodně jsem je poslouchala v pubertě. Vlastně v době, kdy jsem na téhle skladbě pracovala, jsem chodila s katalánským klukem, který poslouchal jejich alba a já se díky tomu dívala do minulosti, možná se to pak na hudbě nepatrně odrazilo. Před pár měsíci, když zemřel Ray Manzarek, jsem zveřejnila tuhle skladbu na SoundCloudu jako takovou malou soukromou poctu kapele The Doors. Druhou skladbou je pak "The Forest", u které mám pocit, že je ukázkou toho, jakým směrem se budu ubírat dál. Je to vlastně normální písničková struktura, která vznikla na kytaru. Často chodím někde s kytarou, rodiče o víkendech sedí někde s kytarou nebo jsme v Barceloně jamovali s kamarádama a občas taky někdo hecuje: "Tak něco zahraj a zazpívej, když jsi ta hudebnice!" Jelikož jsem nikdy neuměla takové ty klasické odrhovačky, tak jsem si začala skládat na kytaru. Takže "When You Wake Up" a "The Forest" vznikaly tímto způsobem - kytara + hlas a až později jsem k nim přidala elektroniku. Myslím, že tady se mi podařilo udělat to, čemu se říká "hezká písnička". :) A záměrně. Dříve jsem věci vytvářela hodně intuitivně a vznikaly nabalováním jednoho motivu na druhý, šla jsem po stopách - tohle byla písnička od začátku do konce s refrénem a slokou. Ten popový mustr v hudbě, udržení klasické struktury s použitím nějakých experimentálních prvků, pořádných sub basů a syntezátorů mě teď hrozně baví. Mám pocit, že to mám trochu víc pod kontrolou...

Jaký příběh se vlastně váže ke skladbě "The Forest"?

Jeden z mně hodně blízkých lidí mi vyprávěl své historky z období puberty, kdy trpěl těžkými depresemi. Je to hodně citlivý člověk, dost uzavřený sám do sebe, nedokázal ty pocity ventilovat a obrátil je proti sobě, tak se začal řezal žiletkama. Mě to hrozně fascinovalo, přišlo mi to jako nádherný obrazy. Neustále jsem se ptala, jak se to vlastně prakticky dělá, co při tom cítí... Vždycky, když jsme se sešli, tak jsem na to znovu a znovu narážela, zjištovala, kam se chodil řezat, jak to v tom lese vypadalo, jestli to za ním nezanechávalo nějakou krvavou trasu/stopu, jak to schovával před rodiči, kteří si dodnes ničeho nevšimli... Ta absurdita situace, že se ti doma děje pod nosem něco takhle extrémního a přitom nikdo nic netuší a on jen v tichosti a slušnosti trpí, mi přišla jako strašně srdcerváčský téma.

K tracku "The Forest" se chystáte natočit v dohledné době videoklip, na který jste získali i nějaký sponzoring. Ty jsi psala, že to bude slušnej "emomasakr"... Řekni mi k tomu víc.

Chtěla bych to tentokrát pojmout víc vážně. Některý naše klipy nebo trailery jsou spíš vtípky, ale tady bych skutečně chtěla, aby člověk po zhlídnutí zůstal ještě chvilku sedět na zadku a beze slov civěl do zdi. Nějaké představy už mám, ale nejradši bych celou dobu nabíhala na nějakou stěnu. Ale uvidíme. Nechci víc prozrazovat, dokud nemáme všechno potvrzený.

Máš za sebou náročnou koncertní tour. Je nějaké místo, které tě fakt dostalo? Případně zážitek, na který ještě dlouho nezapomeneš?

U nás publikum většinou reaguje míň než v cizině. Když jsem třeba hrála ve Španělsku, tak tam jsou lidi fakt vysloveně nadržení na novou hudbu. Občas jsou až nekritičtí, protože někdy jsem přišla a říkala jsem si: "Vážně se vám i tohle líbí?". Myslím, že co se nezapomenutelnosti týče, tak rozhodně vede vystoupení u nás na Malé Skále. Tam byla v první řadě parta kluků, kteří z toho byli hrozně nadšení a hrozně opilí, různě na nás napadali a reagovali na naše pokřiky... Chvílema možná až moc, protože pak jsem se otočila a jeden z nich už si svlíkal kalhoty a nastupoval na mě. Já během vystoupení nemám ani vteřinu nazbyt někomu v něčem zabránit, takže jsem jenom hodila zoufalý oči na našeho manažera, aby tam udělal zeď. Šárka měla to samý v bledě modrém, takže jsme to pak řešily tím, že jak přišel nějaký agresivní výpad v hudbě, začaly jsme ječet přímo na ně, čehož se hrozně lekli. Celkově se tohle vystoupení dost vydařilo, lidi byli fakt odvařený, to jsem u nás na vsi nečekala. Párádní bylo i vystoupení na Colours of Ostrava nebo na festivalu Yanderov v Chrudimi s perfektními světly, dýmem a lidi řvali už od první skladby. Měli jsme z toho fakt husí kůži a já si říkala: "aha, tak takhle to teda vypadá..."

Ty bys měla od podzimu začít studovat na prestižní univerzitě UCLA v Los Angeles... Co to znamená pro projekt My Name Is Ann!?

Myslím, že nic extra zásadního. My jsme zvyklé, že to se mnou takhle běžně chodí. Věčně někam odjíždím, pořád jsem vlastně jednou nohou někde jinde a Čechy mám jako přestupní stanici. Jelikož teď už plánujeme celkem dost dopředu, tak věřím, že se nám to povede zorganizovat tak, abychom zase příští jaro, léto mohli dát koncerty tady. Je pravda, že třeba na podzim nepojedeme koncerty, kterých už pár bylo domluvených dopředu, a tak nebudeme například předkapelou francouzských DDamage, kteří nám to nabídli. Nebo jsem musela odmítnout hudební a hereckou spolupráci na divadelním zpracování Sedmikrásek od Chytilový, to mě dost mrzelo. Každopádně teď bych chtěla dát dohromady videoklip a výhledově třeba posunout naše působení právě do LA, protože tamější elektronická scéna mě zajímá nejvíc z celého světa. Neskutečně se těším, hodlám se tam trochu infiltrovat, zlepšit se produkčně a technicky, najít nové kontakty, zkusit spolupráci s jinými lidmi, ale zároveň propagovat My Name Is Ann!, aktivně hrát a zkusit nám tam zorganizovat koncerty... Zatím to vidím jako zemi zaslíbenou.

Jak ty osobně vnímáš vaše vystoupení? Co je na nich pro tebe důležité a bez čeho by nemohla fungovat?

Takovou věcí, bez které by to nešlo, je pro mě rozhodně vzájemná chemie a komunikace na pódiu. Když vystupujeme někde, kde se nám úplně nelíbí nebo něco nefunguje, jak jsme si představovali, i přes to se snažíme si z toho udělat show alespoň pro nás, jako karaoke v obýváku... Jinak si během vystoupení nahodím tak trochu autopilota, jelikož musím hlídat milion věcí, o kterých ani Šárka, ani bubeník nevědí, že se můžou v jednu chvíli pos*at... Nevím, jestli se toho technologickýho stresu někdy v životě nezbavím. Další věcí je pak určitě komunikace s publikem, kdy se snažíme lidi zatáhnout do té show. Chci, abychom byli kontaktní kapela na pódiu i mimo něj. Třeba vyprávím krátké historky k jednotlivým skladbám, protože jsem zjistila, že to lidem pomáhá nás pochopit, párkrát jsem nechala kolovat mikrofon. Hlavně se ale ráda bavím s lidma po koncertě.

Jaké používáš při své tvorbě nástroje a jaký máš vlastně vztah k živým hudebním nástrojům?

Při živých vystoupeních používáme dvoje dětské klávesy, Mac, troje midi klávesy, looper, synth efekty, saxofon, vokální efekt, Nintendo, Kaossilator a megafon. Na bicí hraje Filip Tománek, občas hostuje kytarista Josef Luňák. Bicí všechny ty skladby mnohem víc nakopávají, sjednocují a dělají zvuk celkově tanečnější. Takhle jsem si to už delší dobu představovala, ale nemohla jsem tehdy v Čechách najít bubeníka, tak jsem odjela do Španělska, kde jsem objevila Santího Serratosu.

Pověz mi, jak jsi se k takovému člověku dostala a jak k vaší spolupráci došlo...

Byla to neuvěřitelná náhoda! Před dvěma lety v létě jsem odjela na jednu uměleckou residenci v podhůří katalánských Pyrenejí, protože v Barceloně už se prostě nedalo dýchat. Shodou okolností tam zrovna probíhal čtrnáctidenní festiválek plný hudebních workshopů a všichni pořád mluvili o nějakém úžasném bubeníkovi, který tam má workshop Body percussion. Šla jsem se na něj podívat a musím říct, že to bylo perfektní. Večer pak hrál na nějakém hiphopovém jamu a když jsem ho uslyšela, tak jsem věděla, že to je ON! Sehnala jsem si na něj číslo, poslala jsem mu svoje skladby, ty se mu líbily, takže jsme se domluvili a začali spolupracovat. Po dvou zkouškách jsme jeli hrát do Prahy na United Islands a proběhlo to skvěle - ten pocit síly a jistoty na pódiu jsem tehdy poznala poprvé - do té doby jsem se neustále na pódiu cítila nekompletní. Nikdy jsem nepracovala s takovým profíkem a s někým starším než jsem sama. Navíc je to hrozný kliďas, což je můj přesný opak, takže jsme působili jako docela vtipná dvojice. Na druhou stranu mě jeho osobnost uklidňovala. Věděla jsem, že pokud se na něčem domluvíme, tak to platí. Jistota toho, že se nemůže stát, že mi pár dní před koncertem zavolá, že se mu nechce letět do ČR, je k nezaplacení. Ve finále naše spolupráce fungovala tak, že jsem měla přístup do jeho kalendáře přes Gmail, a s nabídkou koncertu jsem koukla, jestli má ten den volno a pokud tam neměl napsanou žádnou ze svých dalších kapel, dala jsem mu tam "My Name Is Ann!" a bez zavolání s tím prostě počítal...

Z čeho vychází tvá tvorba? Co je pro tebe motivující?

Neustále mě zajímají různé vztahové historie a emocionální záležitosti, které si pak vizualizuju a promítám do hudby. Určitě taky příroda, dobrodružný výlety na hranících zvládnutelnosti po horách, večírky, filmy, knihy, všechno se to na mě podepisuje... Záleží taky na tom, co mám k dispozici za nástroje. Ono to pak z toho všeho vyplyne nějak samo. Něco mě zajímá, věnuju tomu pozornost a ani nepřemýšlím, že bych z toho měla udělat skladbu, ale samovolně se mi to promítne pod ruku a já to v tom výsledku najednou poznávám. A pak se mi rozsvítí: "No jo, vždyť to je vlastně písnička o tom opuštěným chlápkovi, co miloval svou ženu, ta mu ale umřela, tak chodí do erotickejch klubů a vzrušujou ho bradavky..."

Na vašem facebooku máte uvedeno, že hudební škatulka, ve které by vás posluchači měli hledat je: "synth pop visionary a hedonistic terorism". Co by si pod tím měl méně znalý fanoušek představit?

Myslím, že "synthpop" je asi celkem jasný - je to nějaký syntetický zvuk, který má ale nějaký klasičtější popový rámec... Popu jako slova a zařazení jsem se už nějak přestala bát. "Visionary" by potom mělo znázorňovat mou snahu dělat věci jinak, nově - klidně úplně naruby. Mám totiž šílenou zálibu v nových věcech a hrozně mě baví, když se všechno vyvíjí a nestagnuje na jednom místě. Jako hudba Philipa Glasse. No a "hedonistic terorism"? "Hedonistic" proto, že mě fakt baví být na světě, užívat si ho, snažit se udělat ho takový, jaký by si člověk přál, aby jeho svět byl, a nenechat se semlít tím, že kolem tebe hučej: "No joo, taky jsem měl představy o svým životě, ale pak poznáš, že prostě ne všechno jde a musíš se smířit s blablaa..." Tak s tím se nesmiřuju. Tvrdě makám na tom, abych žila život, o jakém sním. A zbytek je o štěstí. No a ten "terorism"? Jsme celkem agresivní a intenzivní, ječíme, křičíme, skáčeme a jsme dost živé.

Ve výpisu vlivů na tvoji tvorbu na zmiňovaném profilu mě zaujaly tyto položky: Neználek, Arthur Rimbaud, Černobyl a Hlavní nádraží. Zkus mi přiblížit, jak přesně vás tato místa a postavy/osoby ovlivnily?

To tam je tisíc let, ani nevim kde... Ale Arthur Rimbaud býval můj vzor. V pubertě jsem si dokonce myslela, že jsem jeho reinkarnace. :) Společně s Jimem Morrisonem jsou pro mě takové dvě ikony, které mám zaryté pod kůží. Neználek je tam z toho důvodu, že když mi bylo asi 19 let, tak mi můj tehdejší přítel, výtvarník Pavel Karous, vyrobil tričko, na kterém bylo napsáno: "Knof - Lenka" a obrázek Knoflenky z Neználka na měsíci,  jak hraje na saxofon. A Černobyl? Jó, už vím... Na jedné skvělé výstavě v Barceloně byly hodně drastické záběry lidí z Černobylu, kteří to přežili - fotografie, jak vypadají dnes, což mě prostě vizuálně fascinovalo.

Na závěr by mě zajímalo, jak se vám vystupovalo v Roxy s Bruno Ferrarim?

Ha ha! To byla dost obskurní párty! Ještě nikdy jsem neviděla, že by se frontman během první půl hodiny na pódiu dvakrát pozvracel, protože si dal špatnej fet. Klobouk dolů, máme co dohánět. Měl s sebou dost zajímavou suitu postaviček, u kterých jsi nevěděla, jestli to jsou pouliční fetky, přestárlá zlatá mládež nebo celebrity. Byla s nima fakt zábava a vzpomínám si, že jsme s Brunem handlovali o Šárčiny kozy. :)

Ptala se a fotila terezi v červnu 2013.