Red Rack´em aka Hot Coins: "Vzal jsem tátu do Berghainu a on si to tam zamiloval..."

Před časem jsi jako valná většina producentů elektronické muziky vyměnil svůj rodný Nottingham za Berlín... Chtěl jsi být jednoduše v centru dění a mít to blíž do okolních států, nebo jaký byl ten hlavní důvod?

V Berlíně jsem hrál vůbec poprvé 30. listopadu 2010 a vzal jsem tam svou tehdejší přítelkyni. Rozešli jsme se pouhých pět dnů po návratu do Británie. Přišlo mi to jako nějaké osudové znamení. Vrátil jsem se tam v lednu 2011 a narazil na samé milé a přátelské lidi, znovu jsme se viděli s Danielem Bestem, Sassem, Normanem Methnerem a dalšími, které stále považuji za mé dobré přátele, a všichni mě bez výjimky přesvědčovali o tom, abych se do Berlína přesunul. Uvědomoval jsem si, o jak zásadní krok se jedná, ale nahrál tomu fakt, že v té době jsem byl v Nottinghamu opravdu nešťasný. Nechtěl jsem se ani stěhovat do Londýna, nějak mě život v Británii nenaplňoval a tak byl nakonec Berlín jasná volba...



Nottingham a deep house, to šlo vždycky dobře dohromady. Už sis zvykl na pověstný berlínský sound a dají se vlastně tyhle dvě scény ještě dneska nějak rozumně srovnávat?

Přiznám se, že mi Berlín z hlediska estetiky přijde opravdu úžasný, ale rozhodně nemohu říct, že jeho hudební scéna je tou nejvíc inspirativní... Ta stylová rozmanitost a oduševnělá hudba, kterou jsem dobře znal z Británie, mi zde poněkud chybí. Přesto jsem ale moc vděčný za život tady, zažil jsem tu opravdu parádní akce a jsem moc rád, že mě lidi na tyto párty zvou, ačkoliv jsem zde vlastně pořád ještě nováčkem. Život v Nottinghamu byl naprosto úžasný, parádní muzikou jsi tam obklopen na každém kroku a hraje tam spousta skvělých DJs a nejenom house! Od konce 90. let jsem tam v klubech slýchával opravdu unikátní DJ sety, ať už se jednalo o disco, techno, drum´n´bass, hip-hop, elektronickou muziku, dubstep, funk, soul nebo broken beat! Jasně, tuhle hudbu můžeš samozřejmě hrát i v Berlíně, ale není to rozhodně muzika pro velké kluby, kde přeci jen publikum od Tebe něco očekává... Berlín nemá problém s návštěvností v klubech, protože elektronická scéna zde patří mezi finančně stabilní. Dalším důvodem, proč nemůžeš tahle dvě města adekvátně srovnávat, je fakt, že tu úplně chybí ten podstatný vliv černé muziky, který byl u nás v Nottinghamu patrný všude. Přesto i dnes hrávají ti samí DJs jak v Berlíně, tak v Nottinghamu na úspěšných akcích a v zásadě se tedy liší jen publikum a prostředí...



Pro svou tvorbu používáš dva zásadní převleky, tedy Red Rack´em a Hot Coins. Můžeš nám říci, proč ses pojmenoval právě takto a na čem záleží, zda nový track vydáš pod jedním, nebo pod druhým z nich?

Red Rack´em je mnohem víc otevřený různým stylům, takže pod tímhle nickem dělám house, techno, garage, bass i hip-hop. Hot Coins je můj disco převlek a tam je to stylově přesně dané. Ovlivnily ho a stále ovlivňují new wave, punk, funk a raná nu disco scéna kolem roku 2000, tedy producenti jako Lindstrom, Daniel Wang, Metro Area a další. To rozhodnutí je pak poměrně snadné - pokud by se ta nová skladba stále ještě dala označit jako nu disco, pak vyjde pod pseudonymem Hot Coins, všechno ostatní pak jako tvorba Red Rack´em. Na světě je pár opravdu "HOT" věcí, které bych rád v příštích letech vydal. Ke každému tomu nicku se vážou dneska už poměrně hloupé příběhy. :) Před časem jsem začal dělat hip-hop bootlegy v žánru, který byl pojmenován jako "pirate soul" z důvodu různých nepřiznaných samplů Pharrela nebo Missy. Vynikali tu hlavně Yam Who, Red Astaire, Blackbeard a já jsem zvolil pseudonym Red Rack´em, což byla menší úprava jména piráta z Tintina Red Rackhama. :) Takto jsem vydal pět dílů série The Smugglers Inn, v rozmezí let 2004 - 2006 jsem udělal pár disco editů jako Hot Coins, k nimž se ještě pořád můžeš dostat přes Discogs. Mimochodem "racking up" je v britském slangu výraz pro dělání lajn koksu, což mi taky hrálo trochu do noty a přišlo mi to vtipné... Ale to mi bylo 25, dneska už jsem o poznání serioznější. :) Pro Hot Coins jsem se rozhodl po návštěvě festivalu Sziget v Maďarsku v roce 2004. Tolik krásných žen tam bylo - Slovinky, Slovenky, Ukrajinky, Maďarky, samozřejmě nesmím zapomenout ani na Češky, vlastně to bylo úplně poprvé, co jsem viděl ženy z východu Evropy a totálně mě okouzlily... Navíc bylo tehdy parné léto, takže na sobě ty dívky neměly skoro nic, bylo to k zbláznění! Strávili jsme tam s kamarádem Mike W úžasný čas, pádlovali jsme po Dunaji a jemu na břehu z kapsy vypadlo pár drobných. Když je vzal po čase do ruky, byly tak rozpálená, že zařval na celou Budapešť: "Oh, hot coooins!" :) Okamžitě nás to sejmulo a od té chvíle se točilo všechno jen kolem mincí, zejména pokud šlo o sex s nějakou přitažlivou ženou tam. Každá holka, se kterou by sis to rád rozdal, byla najednou "Hot Coin" a postupně jsme to dotáhli k úplné dokonalosti - "Gold Coins" byl najednou název pro močení, "Chocolate Coins" pro anál a vlastně celý pobyt jsme tam strávili vymýšlením dalších a dalších zajímavých mincí. Taky nás bavilo s typickým evropským akcentem procítěně říkat: "for chreeestmas my wife gave me chocolate coins". :) Nebo jsme šli za holkama a v hrsti jsme chrastili drobnými. Asi to bylo z jejich pohledu dost nechutné, ale nám to bylo jedno - pořád jsme se váleli na zemi smíchy a v jednom kuse vykřikovali: "Hot Coins". Na druhou stranu to mělo takový úspěch, že za námi neustále někdo chodil, ptal se, co to vlastně znamená a také na oficiálních stránkách festivalu se objevilo jedno fórum, kde se řešilo, co to vlastně je... :) Bohužel nás po návratu do Anglie čekal docela strmý pád ekonomiky. Tedy "No more coins!" :(

Před časem jsem zaregistroval Tebou komentované podcasty The Smuggler´s Inn plné zasvěcených komentářů a horkých promo nosičů a dlouho jsem tam čerpal inspiraci. Teď mi hodně chybí. :( Co přesně se stalo a dočkáme se někdy v budoucnu návratu do éteru?

Děkuju moc za Tvá milá slova - opravdu jsem hodně překvapený, jak moc populárním se tenhle podcast stal... Všude po světě za mnou chodí lidi a říkají mi, jak moc se těší na další díl a jak jim stále pomáhám, aby se dostali k zajímavé muzice. Podcasty jsem odstartoval před osmi lety a do dnešního dne jich je přes stovku. Vždycky jsem si dával záležet na obsahu a aby se v nich nacházela hudba z celého světa... Rok 2013 byl pro mě opravdu náročný. Jednak jsem vydal debutové album Hot Coins u Sonar Kollektiv, založil jsem kapelu, s níž jsme desku museli nazkoušet pro živé vystupování, vydával dál novou muziku jako Hot Coins i Red Rack´em, staral se o chod dvou labelů Bergerac a Smugglers Inn a k tomu všemu jsem hodně hrál jako DJ. Můj osobní život nebyl zrovna jednoduchý - trávil jsem spoustu času v klubech, z nich pokračoval na after party, byla to normální destrukce sebe sama. Takže rok 2014 se stal takovým rokem "WTF?". Potřeboval jsem se vzchopit a najít novou energii. Když nad tím tak přemýšlím, v roce 2012 to bylo podobné, loni taky a pořád jsem ještě nenabral tolik sil, kolik bych si představoval... Loni jsem se tedy soustředil jen na DJing a tvorbu nové muziky, což znamenalo v praxi: žádné další radio show, žádné další weby, žádné další newslettery, žádné další labely. Rozhodl jsem se, že novou muziku budu mezi lidi šířit prostřednictvím cizích vydavatelství, takže jsem se nemusel stresovat s chodem těch mých dvou. Poslední The Smuggler´s Inn podcast jsem udělal v červnu 2014. Nejprve jsem si chtěl dát jen malou pauzu, ale nakonec mi chyběla motivace do dalších dílů. Unavovalo mě, abych každé dva týdny dával lidem vědět o tom, že je nová show, do toho mi chodila opravdu příšerná proma, nechtěl jsem zkrátka už tolik tlačit na pilu... Nicméně mám pro Tebe dobrou zprávu. Moji přátelé v Leedsu  z Butter Side Up založili nové rádio - www.kmah-radio.com -  a The Smuggler´s Inn tam najde každý třetí čtvrtek v měsíci svůj nový domov!



Výborně! Po dlouhých pěti letech od alba "The Early Years" bychom se měli letos dočkat Tvé druhé desky. Vždycky si říkám, že pokud bych muziku skládal, album je opravdu výzva. Chtěl bych tam mít intro, outro, tracky spolu propojené, nějaké mezihry, není to totéž jako EP nebo singly... Jak se k takovému konceptu stavíš Ty a na co se můžeme těšit? Bude také stylově různorodé s odkazem na staré dobré hudební časy?

Na novém albu Red Rack´em pracuju opravdu hoooodně dlouho a už se to všechno konečně chýlí ke konci... Snažím se, aby ta deska držela pohromadě na nějaké kostře a vypovídala smysluplný příběh. Na harddisku mám aktuálně 21 rozpracovaných věcí, s nimiž jsem maximálně spokojen a teď jde jen o to, abych vybral ty opravdu NEJ. Není to zrovna jednoduché, protože každá ta skladba je něčím výjimečná, od těch druhých se poměrně liší a já bych byl rád, kdyby ta deska měla nějaký koncept. Už teď mohu prorozradit, že se bude jednat o tracky do klubů, ale zároveň ty poslechové kdekoliv jinde. Snažil jsem se o hodně oduševnělý materiál, chybět nebudou samply z dob minulých, takže nálada bude podobná jako v předchozím případě, ale s mnohem mnohem lepším zvukem. Takže kdybych to měl k něčemu připodobnit, tak to bude zvukově jako stará muzika na steroidech. :) Čekejte tedy jenom lehce zaprášené skladby, nebude chybět jazz, wonky, snivá nálada, snad jen techno tam zcela určitě nenajdete... Už teď jsem z té desky nadšený a viděl bych ji spíše jako sbírku těch nejlepších skladeb ode mě, než nějaký zásadní a dlouho očekávaný počin. Fakt to není zrovna jednoduché, když máš oproti 3 trackům pro EP najednou vybrat z 21 skladeb ty NEJ, obdařit je ještě lepším a lepším zvukem, aby fungovaly úplně na každého, a i kdybys posunul deadline, nemá to už na výsledek vůbec žádný vliv...

Label Bergerac jsi odstartoval také před pěti lety, ale už dlouho jsem o žádný vinyl s touto nálepkou nezavadil... Může za to velký rozmach digitálních nosičů, nebo na něj momentálně nemáš čas?

Došlo mi, jak moc je vydávání desek a všechno to jednání s gramofirmou a následně s distributorem nudné, vysilující a kolik energie tě to ve finále stojí. Jasně, že je fajn jít kolem obchodu s muzikou, vidět ve výloze moji desku a mít ten úžasný pocit "dokázal jsem to!", a těch lidí, kteří si nechají udělat razítko a ručně vyrábí unikátní nosiče pro sběratele, je přitom stále víc a víc... Ale na rovinu přiznávám, že se musím věnovat i dalším věcem, než se den co den starat o to, aby mé labely byly ještě a ještě lepší. Přesto mám pocit, že jsem ve finále odvedl dobrou práci a mrzí mě snad jen fakt, že doba je dnes taková, že se hodnotí jen počet prodaných kusů a mediální zájem o interpreta. Je to dnes opravdu jen o tom marketingu, tedy jak umíš daný výrobek co nejlépe prodat. Také jsem přišel na to, že být DJ a zároveň producent je v mém případě v dnešní komplikované době opravdu náročné. Každý namítne, že jedna činnost posiluje tu druhou, ale já to cítím přesně naopak - obstojně to vysává energii. Rád bych dál vydával u Bergerac, užíval si tu obrovskou svobodu, kontrolu nad vším včetně grafiky u party Silke Eiselt, ale teď mám plné ruce práce s tím albem, takže to bude muset všechno počkat...

S předělávkou slavné "Stand On The Word" od The Joubert Singers jsi u mě opravdu zabodoval! Co pro Tebe tahle stará muzika let 70. a 80. vlastně znamená? Poctivá hudba od opravdových muzikantů? A jak se k ní dostáváš? Klasicky sbírka starých desek u rodičů? :)

Děkuju moc, vážím si toho... Tenhle track pro mě opravdu hodně znamená a moc si cením i podpory od takových lidí, jako jsou Gilles Peterson nebo Greg Wilson - to oni dostali tuhle úžasnou skladbu mezi lidi a udělali ji tolik populární! Pokud tě zajímá příběh tohoto remixu, pak se mrkni sem, tam jsem to popsal opravdu do hloubky. :) Vždycky jsem žil hudbou, jako teenager jsem hrál na basovku a bicí a byl doslova posedlý černou muzikou ve všech jejích podobách... Miloval jsem hip-hop a postupně přicházel na to, jak moc takové velikány typu De La Soul nebo Tribe Called Quest ovlivnily styly jako funk, soul, jazz a disco. Mám tedy pocit, že také mě musela následně ta černá, oduševnělá muzika v mé tvorbě hodně inspirovat. Brzy jsem sám začal dělat hip-hop, hodně do něj používal samply ze všech těch skvělých starých věcí. Byl jsem tím doslova posedlý a neustále objevoval nové a nové elementy z té doby. Ano, moji rodiče mají obrovskou sbírku muziky, hlavně absolutní špičku rockové hudby 60. a 70. let. Patřili mezi hippies a tak jsem vyrostl mezi obrovskými repráky v obýváku s hodně různorodou hudební kulisou. Milovali a stále milují Neil Younga, Grateful Dead, Talking Heads, The Beatles, Television, King Crimson a další, ale ujížděli si i na reggae a jazzu. Ještě dneska vzpomínám na to, jak jsem byl jako dítě vystrašený z obalu desky "In A Silent Way" od Miles Davise a pak také jak mé přátele pokaždé zaručeně pobavil obal desky "Natty Cultural Dread" od Big Youth, který tam hulí obrovskýho jointa... Se všemi těmito deskami jsem vyrůstal, moc pro mě znamenaly a teď s odstupem mohu říci, že mě opravdu hodně ovlivnily.


Zaregistroval jsem, že by měl projekt Hot Coins fungovat i jako živá kapela a třeba Crazy P mají s tímhle modelem opravdový úspěch! Jak jsi daleko s výběrem muzikantů a kdy to konečně rozjedete live?

Hot Coins už jako živý projekt funguje! Když jsem v roce 2013 vydal album u Sonar Kollektiv, vytvořil jsem kapelu s opravdu skvělými muzikanty z Berlína a u příležitosti vydání desky jsme tam uspořádali album launch party. Mrkni schválně na video, jaká nálada na ní panovala... Také jsme se takto střídali na jednom pódiu populárního Garden Festivalu s mými starými oblíbenci Metro Area, kteří při této příležitosti prohodili: "you guys are the real deal", protože jsme veškerý náš materiál zahráli komplet live. Strašně moc to pro mě znamenalo, zvlášť, když jsem si kupoval jejich desky a oni mě ke vzniku Hot Coins vlastně přivedli... Rád bych měl s Hot Coins spoustu dalších koncertů, ale bez šikovného manažera a pravidelného vystupování je to v dnešní době opravdu těžké. Všichni ti kluci jsou profesionální muzikanti, mají ještě spoustu dalších projektů a já se v roce 2014 soustředil hlavně na fungování Red Rack´em, protože to byl můj hlavní úkol. Nemůžeš jako nováček dostávat tolik peněz, kolik by sis zasloužil, a z honorářů adekvátně platit po každém koncertu tři muzikanty. Už v roce 2013 jsme začali pracovat na druhé desce a je z toho i pár zajímavých demo nahrávek, ale řeknu ti, že ten tlak, když jsi v roli lídra kapely, není vůbec příjemný. Ke všemu nebyl můj osobní život zrovna nic moc a je něco jiného, když se staráš sám o sebe, než když jsi zodpovědný za celou kapelu. O to víc si moc vážím Crazy P, kteří se pouze skrze svou tvrdou práci dostali tam, kam se dostali. Mám v tom celkem jasno - hned jak dodělám album Red Rack´em, budu se opět soustředit na Hot Coins, aby o nás lidi věděli víc a víc...

Jak vypadá v tvém případě samotný proces nahrávání ve studiu? Jsi fanouškem analogů, nebo už jde dneska vážně všechno obejít přes šikovné počítačové programy?

Je to velká pohoda, když můžeš používat analogové nástroje, ale tím hlavním studiovým vybavením je pro mě dneska program Logic a hromada samplů. Na druhou stranu třeba skladby "How I Program" nebo "Chirpsin" v sobě mají jen mou vlastní muziku, i ty scratche jsou ode mě, a na žádné samply nedošlo... Zato teď mě samplování opět chytlo, takže vede opět Logic a všechna ta tvrdá, ale i zábavná práce s každým tím zajímavým útržkem. Je celkem vtipné, kolik lidí si myslí, že dělám muziku jen na počítači... Vždycky jsem používal Logic a stříhal a vkládal jednotlivé elementy do časové osy. Když mi bylo 21, pracoval jsem jako editor v televizi, používal program Avid, kde se edituje obdobným způsobem v reálném čase a to mě určitě v mé další tvorbě ovlivnilo. Ten proces skládání je tedy poměrně jednoduchý... Vymyslíš nějaký zajímavý beat, skladbu postavíš na samplu, který tě opravdu baví, celé to hodíš do smyčky a pak si začneš hrát s jednotlivými díly toho loopu. Pro zpestření k tomu využíváš třeba metodu "pitch shifting" nebo efekty typu Reverb, Delay a další... A je tu ještě jedna důležitá věc! Naučil jsem se, že zejména v muzice platí, že méně je někdy více. Lidi mají většinou pocit, že musí do té skladby dostat ještě tohle a tamto, pak to vypilovat k úplné dokonalosti a ono to je přesně naopak - nakonec z toho vznikne úplně něco jiného, než byl autorův původní záměr. Snažte se tedy obsah toho tracku co nejvíce minimalizovat, zredukovat, aby se to dalo ještě poslouchat!

Patříš i mezi uznávané remixéry a za svou kariéru jsi přemíchal třeba taková jména jako: Jazzanova, Ron Basejam, The Revenge a další... Co je vlastně těžší? Začít s "prázdným listem papíru" na skladbě vlastní, nebo si šikovně pohrát s materiálem už hotovým a být při tom citlivý?

Děkuju. Těch remixů zase nebylo tolik, ale jsem s každým z nich spokojený a myslím si, že je to ideální způsob, jak dostat mou muziku k publiku, které by se s ní s největší pravděpodobností nesetkalo. Snažím se dělat tak dva nebo tři remixy za rok a právě teď, koncem března, vychází moje verze skladby "When I´m Seeing You", kterou napsal v originále Lay-Far. Objeví se na labelu Inbeatween, takže si to určitě ohlídejte! Vždycky se snažím vycházet z originální verze a využít co nejvíc částí původní skladby, ale občas to prostě nevyjde... Třeba právě ve skladbě "I Human" od Jazzanova jsem si s originálem nějak nedokázal poradit a tak jsem v závěru jen využil útržky hlasu Paula Randolpha, který jsem hodně zkreslil a naefektoval, takže z toho ve finále vznikl úplně jiný track. "Spiritual War" od Ibex je v mé úpravě přesným opakem - tam je toho z originálu zachováno co nejvíce, jen jsem to prostě jinak uchopil a poskládal. Opravdu to není zrovna jednoduchá činnost - nerad bych se totiž dočkal toho, že si člověk poslechne můj remix a má pocit, že ho podvádím, protože jsem svou práci remixéra poněkud odflákl...

Tvou neskutečnou skladbu "In Love Again" jsem si musel na desce koupit jak z labelu Untracked, tak i tu rychlejší verzi z vydavatelství Wolf. Je tolik něžná... Jaký se k ní váže příběh? Je to podle pravdy? :)

Ano, když jsem v roce 2009 tuhle skladbu psal, byl jsem skutečně zamilovaný... A pro mě je láska vážná věc, když jsem zamilovaný, opravdu tu lásku cítím. Dělal jsem si tedy tak trochu legraci sám ze sebe, něco jako: "jo jen tak mimochodem, už jsem zase zamilovaný". Jako když si jdeš jen tak ledabyle něco koupit do obchodu, než když prožíváš ten úžasný transcendentální stav, který máme všichni tolik rádi. Zajímavé je, že když jsem dělal začátkem roku 2013 na nové verzi pro Wolf, byl jsem zamilovaný do někoho jiného a když na konci roku konečně vyšla, byl v tom zase někdo jiný. Že by to tedy nakonec bylo tak, že právě tahle skladba tu lásku sama vytváří?!

Neumím si představit, že bych vzal své rodiče na párty... Nejspíš by nadávali hlavně na ten hluk a tu hloupou muziku, ale Tobě se to povedlo. Vzal jsi tátu rovnou do Berghainu. Tak jaké byly reakce? Povídej, přeháněj. :)

Je to tak, vzal jsem tátu do Berghainu a on si to tam zamiloval... Máma už byla zpátky ve Skotsku, on slavil narozeniny a tak jsem mu to dal jako dárek. Vzali jsme i mou přítelkyni a vyrazili se mrknout na kluky z labelu Local Talk. Měl jsem trochu strach, aby nás vyhazovači pustili dál, když jsme tak zajímavě generačně namícháni, ale dostali jsme se bez potíží dovnitř. Tátovi je přes šedesát, obléká se pořád moderně, takže vůbec nepůsobil, že je tam mimo mísu... Vysvětlil jsem mu, že tam frčí hlavně vodka + Club Mate a že mu tenhle koktejl dodá dostatek energie pro tancování v neděli ráno. Většinu času jsme byli nahoře v Panorama Baru, kde nám hráli Mad Mats a Tooli a táta si to opravdu užíval. Tancoval s vervou, lidi ho uctivě zdravili, třásli si s ním rukou a tancovali spolu s ním. Bylo to pro mě vážně k neuvěření vidět mého tátu pařit právě tam. Strávil jsem tam spoustu nedělí v letech 2011 a 2012, ale ani náhodou nepředpokládal, že bych tam byl jednou se svým tátou. :) Ještě víc absurdní to bylo, když jsme spolu sešli dolů a užili si Borise v hlavním sále. Tak tvrdý beat a on tancoval, jako by se nechumelilo. Moc si ho vážím za to, že je tak otevřený všemu a nic neřeší. Tolik tvrdého bouchání a on byl tam uvnitř viditelně spokojen...

Samozřejmě před ním taky smekám klobouk, ale když jsme u toho... Jak sis vlastně v Německu zvykl na tzv. "door police" před kluby? Setkal jsem se se zastánci i odpůrci. Já sám se řadím do té druhé kategorie.

Něco ti poradím... Zkus se prostě smířit s tím, že nemůžeš dostat v životě vždycky všechno to, co si přeješ. A pro kluby v Německu to holt platí taky. Ona politika selekce u dveří má také pozitivní vliv na to, že jsou ta místa opravdu bezpečná. Také se mi několikrát stalo, že mě do Berghainu nepustili, ale nakonec jsem odcházel s úsměvem a bral to pozitivně - třeba to pro mě tentokrát bude lepší, než být 20 hodin uvnitř a další čtyři pracovní dny zcela nepužitelný... Často tam vídám spoustu lidí, kteří se nedostali dovnitř, ale kolik z nich tam ve skutečnosti bylo jen kvůli té konkrétní párty? Vždycky si při této příležitosti kladu otázku, jaké by to asi bylo, kdyby se tam dovnitř dostal úplně každý...

Ptal se myclick v březnu 2015.

foto: archiv

překlad: Šárka Pekařová

Daniel Berman se historicky poprvé a hned dvakrát představí v České republice a to v pátek 3. dubna jako Hot Coins na akci House 4 Adults v klubovně 2. patro a v sobotu 4. dubna jako Red Rack´em na akci Prima Klima Neustadt v Café Neustadt.