Aleš Bleha: "Dýdžejský m*dky mě v tom nechaly..."

Skoro dvě dekády jsi v Česku působil jako špičkový promotér tanečních akcí a legendárního festivalu Summer of Love. Potom se ale po tobě doslova slehla zem a nebýt pár kamarádů a článku z místního oběžníku, těžko bych tě vůbec našel. Ačkoliv jsi toho nacestoval už spoustu, tentokrát jsi Českou republiku opustil nadobro a zapustil kořen ve Španělsku. Čtenáři už určitě slyšeli nějaké drby, že ne zrovna na úplně tradičním místě. Je fajn, že jsi přerušil dlouholeté mlčení a pár slov mi řekneš. Kdy jsi vzal čáru za kopečky poprvé a jak žiješ, Aleši?

Hele žiju, ačkoliv jsem vlastně už mrtvej. Poprvé jsem měl možnost odjet za hranice se skupinou Oceán v roce 89´, nicméně to jsem zmeškal, protože mi přišlo důležitější být doma. Dal jsem přednost revoluci a tak jsem s nimi raději nejel. Nicméně vynahradil jsem si to chvíli poté, co se otevřely hranice, to znamená o rok později, v devadesátém. Liverpool, Leeds, Manchester, navíc se světoznámou kapelou Erasure. Vince Clarke, zakladatel a vůdčí osobnost téhle partičky, mi tehdy dal dvanáct desek. Orbital, Prodigy a podobně. Tady bacha, Vince Clarke se mě tehdy zeptal, jestli jsem já, jako mladý kluk, někdy slyšel hudební styl acid. Byli jsme zrovna v Liverpoolu, někdy v půlce ledna roku devadesát. Nebyl jsem si jistý, já se ho na to hodně ptal, protože jsem jako mládenec svého typu z východního bloku samozřejmě nějaký informace měl a i když jsem byl z komunistický země, tak časopisy jsem četl.



Takže tě sbalil na časopis...

Ne. Vzal mě na párty asi osmdesát kilometrů od Liverpoolu do hlubokého lesa, kde bylo asi sto tisíc lidí a dostal jsem pásku VIP. Tam jsem pak blbnul s Martinem Gorem z Depeche Mode a Sinéad O ́Connor. Vlastně bylo to docela zásadní, tenkrát jsem poprvé pokecal s dobrými muzikanty z celého světa. Dal jsem si s nimi první dvě extáze a začalo mě to bavit. O deset let dřív než vy, kluci!

Tak naše generace tu vlnu ještě chytla a nesmírně nás to baví dodnes.

Prodigy tam tehdy hráli jako hrozně mladí týpci na malém pódiu a Chemical Brothers ještě vůbec neexistovali, ale jmenovali se The Dust Brothers. Tady přišel ten zlom, proč jsem se do toho pustil jako pionýr doma v Čechách. A taky musím připomenout, že ta párty neměla jméno a jednalo se o ilegální rave. A bylo to super! Každopádně, než vám budu odpovídat na další otázky, chci říct jedno: mě to v jednu chvíli fakt přestalo bavit a vrátil jsem se k lidem jako Frank Sinatra, Elvis Presley, kapele Beatles, prostě k těm, kteří fakt něco umí. Protože jsem zjistil, že všechny tyhle dýdžejský m*dky neumí vůbec nic. Jediný, co umí, je žebrat o prachy. To jim jde velmi dobře...

Co tě inspirovalo k tomu úplně převrátit svůj život vzhůru nohama? Vím, že jsi měl na konci své kariéry nějaké problémy...

Já tomu říkám, že jsem ukřižoval svoje ego na kříži své pýchy. Celej svůj život jsem nebral drogy. Nikdy. Chlastal jsem jako doga, to jo. A taky jsem nikdy neudělal takovou pí*ovinu, že bych se nechal natlačit do věcí typu Sun Festival či podobně. Až na konci. Takže přiznávám, na konci své kariéry, po dvaceti pěti letech jsem to dal poslední rok jako legendární fotky na tom tanku. Akorát, že ten tank přemohl mě. (Aleš se v rámci promotion neúspěšného festivalu Sun v Hradci Králové nechal fotit novináři na vyřazeném policejním pancéřovaném vodním děle s bleděmodrou barvou. Ačkoliv byl festival pro party people zdarma a pro mnoho návštěvníků vlastně i docela slušný mejdan, výsledek zanechal nesplněnými sliby a neuhrazenými honoráři hořkou pachuť, pozn. aut.).

Dobře, to se dá brát jako nějaká tvoje inspirace, ale otázka jde spíš tím směrem, jak ses dostal sem na Ibizu? Jasně, je to ráj dýdžejů, to chápeme...

Ježíš ne, to vůbec ne! Mám tady spoustu kamarádů, od Martina Hlocha po lidi, kteří tady hrajou, žijou a bydlej.



Ale rozhodně jsi sem na pláž Punto Galera nepřišel těsně po příletu, neviděl jeskyni a neřekl sis: "pane jo, tady budu žít". Něco tomu přece muselo předcházet, ne?

Jestli chceš říct vtip, tak já jsem tady byl úplně poprvé v roce 2010 s Daft Punk a Tiestem. Daft Punk měli koncert v klubu Pacha a Tiesto vystoupení v klubu Privilege (bývalý původní KU Club na Ibize, pozn. aut.). Byl jsem tu tenkrát se svým přítelem a všichni kolem příšerně smažili. Každopádně jsem pak asi tři hodiny tancoval nahatej před Tiestem. Jestli vám to nestačí, tak jsem pak velice rychle musel najít svůj hotel, akorát jsem si nepamatoval, kde je, jak se jmenuje a ani, jak se tam dostanu. Ale heč, našel jsem ho díky bílému květu ibišku. Jediný hotel, který má u sebe bílý květ ibišku! Ostatní květy ibišku jsou červené. Úžasnej zážitek! (Aleš operativně taví návštěvu v kontinentální snídani: rod proskurník a rod mračňák s vyvinutým kalíškem je již nepoužívaný logotyp globální tříhvězdy s polopenzí).

Přeskočme tohle téma...

Dobře. V roce 2014 jsem přiletěl na Ibizu, protože jsem měl až po uši České republiky, toho sobectví, toho zla, tý nenávisti mezi lidmi, toho všeho zlýho! Prostě jsem se rozhodl odejít. A Martin Hloch s Tomášem Tomečkem mi nabídli, ať přijedu sem. Ještě lépe řečeno, já jsem dlouho před tím chodil po Čechách a hledal jsem "východ". Escape. A byl jsem na svatém vršku v Příbrami, viděl tam zelenou ještěrku na svatém kříži a to mi jenom potvrdilo, že kluci jsou správná volba. A tak jsem prostě přijel na Ibizu. 21. května 2014.



Počkej, ale to nemohlo být tak jednoduché, ne?

To nebylo a hodně lidí mi opravdu pomohlo a musím jim poděkovat! Asi je blbý jmenovat, protože na někoho zapomenu. Každopádně bez nich bych tady nebyl...

Tak nadhoď pár jmen, ať máme my mimo tenhle vesmír alespoň řádově představu.

Micronic, Pavel Kloupar, Jája, Mára, Vilém, kluci z Yesu... Těch lidí je dost a já to nechám takhle, mám je rád a oni vědí. A všechny, na který jsem zapomněl, tak mi to prosím nezazlívejte! Děkuju vám všem.

Zajímá nás, jak zhruba vypadal exulant Aleš Bleha s taškou v ruce těsně po příjezdu. Jak se dá v tomhle lunaparku začít žít?

Přiletěl jsem sem v domnění, že tu najdu nějakou práci. Ale zkus, když je ti padesát, prodávat lístky na boat párty - to je tak jediný, co se ti tu nabízí (obvyklá práce pro brigádníky nebo čerstvé imigranty - prodej vstupenek turistům, pozn. aut.). Nicméně problém je v tom, že mně v tý době hodně lidí dlužilo docela dost peněz. Respektive dluží mi je dodnes. A už jsem se smířil sám se sebou, že je nikdy nedostanu. Chris Liebing 2.500,- euro, Technasia 1.000,- euro. Northern Lite 1.000,- euro a to se nebavíme o těch v Čechách. To dobrovolně vynechám.



Myslíš?

To jsou peníze, za které bys vydržel žít rok, rok a půl! Já jsem do poslední chvíle doufal, že mi zaplatí alespoň něco! Nestalo se to dodnes. Proto jsem poděkoval těm kamarádům před tím, protože mně dali alespoň pár set euro, abych bankrot mohl v začátku nějak důstojně přežít. Když jsem tu začal, měl jsem pár euro v kapse a hledal drobáky po plážích. Našel jsem teda spíš víc drog než peněz, užil si to jako nikdy v životě a šel se vrátit zpátky, že takhle to teda nepůjde. Nejvíc, co jsem našel, to bylo 240 gramů MDMA.

A pak jsi našel jeskyni v Punta Galera?

Trošku jinak... Našel jsem to právě tady před jeskyní. :)

Abychom se dostali k jádru pudla, kdo neví, tak Punta Galera na tomhle ostrově je jeskyně těsně u moře. Tady žiješ, máš tady kuchyň a dejme tomu vybavený poutní místo či zajímavý atrakce pro kolemjdoucí. Jak vypadá tvůj běžný den v tomhle prostředí?

Kdysi jsem v Česku řekl v jednom rozhovoru, zhruba před patnácti lety, že život je jako květ růže. Jednoho dne kveteš a druhý den odkveteš. Tehdy jsem se poprvé setkal s problémem, že lidi na internetu - tehdy startujícím internetu - mě začali nazývat bláznem. Tak jsem opáčil, že jsem jako růže, stejně jako ona se nestará, tak já se nestarám, a to bylo skoro před dvaceti lety! A zůstalo to ve mně pevně zakořeněno a hluboce jsem si to pamatoval. Přiznám se, že to, jak dneska žiju, je pro drtivou většinu lidí naprosto nepochopitelná věc.



Podle čeho soudíš?

Protože žiju jako Bůh!

Není to rouhání?

Není, protože já jsem Bůh! Vy všichni jste taky bohové a patří vám vyšší moc, ale zapomněli jste na to. Víš, kdo to první řekl? Ježíšek na kříži, když dostal do dlaně první železo. A pak dostal druhé a řekl: "tatínku, proč jsi na mě zapomněl?!" A pak dostal třetí a řekl: "děkuju!" Někdy si lidi musí uvědomit, že život nabízí více variant. Můžeš být tím, čím nechceš být i tím, čím chceš být. Můžeš být třeba i budha, nebrání ti nic.

Jistou logiku to dává, na tom se, myslím, všichni shodneme. Dá se tady v jeskyni žít? Netrpíš tím průvanem?

Tohle jméno mi dal Imhotep! Před šesti tisíci lety! (Aleš intenzivně a velmi nahlas vrní v hlase, pozn. aut.).

Tak ještě jednou... Je ti tady v noci chladno, nebo není?

Když je mi zima, tak si skočím do moře.




Moře je tady v noci teplý jako kafíčko, to je pravda. My jsme si naivně mysleli, že na sebe třeba hodíš deku...

27. ledna 2008 jsem si skočil pod hradem Lichnice do řeky Chrudimky a bylo minimálně mínus dvacet. Co vy na to?

Mě spíš zajímá, jestli třeba chodíš ještě na párty. Chodíš ještě vůbec za elektronickou muzikou? Přeci jen Ibiza svého času platila za populární centrum letního dění.

Ibiza pro mě byla vždycky symbolem s*ačky a to se nezměnilo. Na nějaký komerční akci tohoto typu jsem byl za skoro sedm let, co jsem tady, dvakrát, respektive třikrát. Dělal jsem ale karneval pro děti a párkrát byl na španělských kytarách. Paco Fernandéz, to je žák světové hvězdy v žánru flamenco, Paca de Lucii. Tam někde člověk pochopí, proč stupidní DJs musí propnout ty prsty a udělat srdíčko ve vzduchu, protože jinak by tam byla jenom nenávist. Prachy prachy, naval prachy! Ale talent žádnej. Pacův syn je DJ, takže to podbíjí beatem. Je tam i krásná ženská v rudých šatech, která hraje s holemi a k tomu jede nejlepší hispánskej tanec. To jsou normální a dobří muzikanti a to český DJové, až na ty srdcaře, prostě nejsou.


Je to tu už docela mystické místo a jestli tedy chápeme správně, návštěvy přijímáš, že? Kdyby někdo letěl na výlet a měl náladu tě vidět, co ti tady nejvíc chybí? Třeba pardubický perníček?

No ty vole českou hořčici, českej chleba a dobrej čaj! A dobrý pivo! Ale ne to komerční, ale odněkud z hor, prostě čistý dobrý pivo! Hlavně chleba, tenhle tady je strašná s*ačka! Chleba, hořčice a český pivo! A samozřejmě spousta dalších věcí (třeba Alpa Lesana a Ibáč, pozn. red.).

Máš nějakej operativní plán, nebo plánuješ ještě alespoň jednu větší akci ve svém životě? Přeci jen jsi vždycky byl srdcař a to jen tak nevymizí! Nebo alespoň my tě tak v kolektivu insiderů stále vnímáme a myslíme to hezky.

Poté, co byl ukřižován Ježíš Kristus, je to úplně stejný. Něco víc? Ukřižovali jste mě, takže co po mně ještě chcete?! Vy svině český, co po mně ještě chcete? Všichni, kterým jsem dal jejich dnešní sílu, Orbitům, Elektrabelům a podobným, tak ve chvíli, kdy jsem já potřeboval alespoň trošku pomoct, mě doslova pochcali! A ty se mě ještě zeptáš na tohle?! To jste fakt tak drzí?!

Domluvili jsme se, že na sebe nebudeme útočit, protože to by pak byl, Aleši, úplně jinej rozhovor. Jdeme dál... Máš i pozitivní věci, co říct.

Byl tady teď nedávno za mnou Sven Väth a dělal tu promo fotky pro klub Pacha. Zeptal se mě v numerologii na věci, o kterých vám samozřejmě nemůžu nic říct. To není vaše věc! Ale výsledek toho, co jsem mu řekl, byl vidět hned, Sven Väth se stal nejlepším dýdžejem na téhle planetě. Ne proto, že mává ve vzduchu rukama, ne proto, že je hezkej kluk, dělá ve vzduchu prstama srdíčka a nastavuje svoje kozy, nebo ptáky, co má zrovna k dispozici. Čistě proto, že to dokázal svojí prací! Popravdě, jestli něco letos z těch komerčních věcí na Ibize stálo za to, tak to byly jeho Cocoon sessions. Začal s Underworld, pak šel sám s Villalobosem, Hawtinem, Bayerem...

Kraftwerk!

Jo a skončil s Kraftwerk. A můžu vám říct, moje děti český, a budete jediné, které tomu porozumí, protože jste byly na Summer of Love v roce 2005, kde jsem zastavil déšť, protože šly bouřky ze tří stran a všichni jste přijížděli mokří a od bláta, a jen na Summer of Love tehdy nepršelo! Po pár festivalech v Německu jsem, jako zasvěcený kabalista, s hraním si s počasím, přestal. Až loni. Šel jsem z města z nákupu a viděl plakát Sven Väth - Love Kraftwerk. Přiznám se, že jsem po šesti letech zatoužil jít zase na párty. Každopádně celý den pršelo a hodně a víc a víc. A když jsem věděl, že budou hrát Kraftwerk, sednul jsem si tady na kámen, vstoupil do nejhlubší meditace a udělal totéž, co v roce 2005 v Pardubicích.



Pomalu padá noc, tak to nevzdávej... Jaká dobrá vzpomínka tě napadne ještě?

Jak jsem se poprvé porval s DJ Rushem. On vylez z těch vysokejch bot a já ho mlátil slunečnicema. Musíš to chápat, my jsme spolu žili tři měsíce a on je stejně jako já gay. A protože máme oba rádi kluky, respektive Rush je na mladý zajíčky a já na starší mužský, tak jsme jako dobrej tandem absolvovali 37 párty. To jsem naposledy udělal s Oceánem, ale bez tolika dobrýho šukání. Super!

Závěrem domů. Chybí ti kamarádi? Nejsi tu sám s teplým pivem?

Studená ženská je horší.

Sleduješ alespoň trošku dění ve světě a doma? Myslím teď politiku...

Počkej, tohle rozvedu. První půlka otázky, dění doma. V roce 2005 zaútočili na Czechtek, potom na nás, protože jsme byli ti pitomci, co platili daně, potom zaútočili na média. Kdo vydržel, je možná Suki a jeho Let it Roll. Sukiho mám rád, ale je to "government way" se šmírovacími kamerami ve stanech a podobně. Já jsem spíš pankáč. Podobnej kluk je myšlením třeba Petr Hošek z Plexis, jestli ještě vůbec žije?! Musíš pochopit, kde se ve mně vzala ta síla vytvořit před dvaceti lety to, co jsem vytvořil. Byl jsem u zrodu toho všeho a prožíval období těsně po totalitě, to byla obrovská euforie, která se těžko popisuje. Máš první pozici a úspěch ve svém životě a možnost být sám sebou. Sabinka z Pardubic, Pláňas, kluci z Digitálního světa a všichni tihle lidi mi rozumí. Problém je, že ten zbytek asi moc ne...

Naše staromódní Techno.cz okénko na závěr a vlastně možná i tvoje grande finale...

Děkuju vám všem, že jste mě dovedli až sem. Protože znovu dovedu ovlivnit svět a to bych z Česka už nikdy nedokázal. Jsem tu rád a nabyl jsem tu vnitřní pohody. Šťastný jsem takhle v Čechách nebyl. Takže co závěrem? S ohledem na skutečnost, že jsem vstoupil do duchovního světa a tenhle svět pro mě brzy skončí: mám vás moc rád a děkuji vám za všechno!

Ptal se Martin Juki Jyrkinen v říjnu 2019.

foto: Norbert Goldstar, archiv