Kire Tomoski: "Neuvěřitelný šok v první linii"

Juki&Dancer (Techno.cz) vs. Kire Tomoski (produkční)
Text: Juki Foto: Dancer

Když si povídáte s Kirem Tomoskim, můžete na něm pozorovat znak, který je pro většinu balkánců společný: temperament. Když se rozčílí, není k zastavení a v očích se mu zrcadlí typický výraz zápalu a snad i šílenství. Pro ostré slovo nechodí daleko a smát se umí na celé kolo tak, že se sami neudržíte. Jeho minulost i příběhy, které nám vyprávěl však patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsme měli za celý rok příležitost slyšet. Po manažerce Aleně Drahotové a novinářce Janě Kománkové tak dáváme slovo zástupci lidí, které na akcích obvykle nevidíte. Pohybují se jako stíny s vysílačkou a dávají pozor, aby vše fungovalo na plných sto procent tak jak má. Naše setkání proběhlo v Radosti FX a později v blízké mexické restauraci.
Rozhovor je rozdělen na čtyři tématické části: život a válka v Makedonii, začátek pobytu v Čechách, první aktivity na taneční scéně, Creamfields a JPA. Hezké čtení!

Válka nikoho a život v Makedonii

Tohle povídání vyjde v předvánočním období a proto bychom měli spíš hovořit o tobě a tvém životě jako takovém. Některý z našich profilových rozhovorů jsi už určitě četl; první otázkou a úvodem celého setkání tě tedy asi nepřekvapím….

To určitě ne. Pocházím z Makedonského Skopje a v dětství jsem vyrůstal s pocitem blahobytu a neuvěřitelné svobody. Rodiče dětí v té době byli ekonomicky dostatečně zajištění a my jsme tak nemuseli přemýšlet nad žádnými problémy. O mnoho let později se prokázalo, že je to celé velká iluze a to je jeden z hlavních důvodů proč jsem tu zemi opustil. Hudbu jsem začal poslouchat někdy na základní škole a inklinoval spíše ke kytarovkám. V Makedonii byl v té době hrozně populární heavy metal a všichni poslouchali kapely typu Guns´n´roses a podobně. V naší partičce se k téhle muzice vytvořil odpor a nastoupili jsme tak v proti-vlně a tou byl punk. V průběhu dětství jsme tomu samozřejmě podrobili i vizáž a nosili křiváky a číra.

Jasný, takže věkově skoro jako většina třicátníků na dnešní taneční scéně, viď?

Jo. Přesně. Později jsme pochopitelně končili v takových těch inteligentnějších věcech co punk mohl nabídnout jako Clash nebo Stranglers. Pro mě a mojí generaci je právě tohle asi ta úplná koruna celého hudebního movementu. Ačkoliv teda ortodoxní punkeři tohle odvětví vůbec neuznávají. Na začátku punku to bylo tak, že lidé ani neuměli hrát. Ale chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s establishmentem a tak začali. Když jsme vyrostli a začali chodit s holkami, posunuli jsme se blíže k mainstreamu a to pro nás byla New Wave. Věci jako New Order nebo Happy Mondays.

Vnímal jsi v té době už nějaké elektronické kapely? Nevím, třeba Depeche Mode už byli na světě…

Vůči Depeche Mode jsem měl vždy zvláštní vztah a poslouchám je až v posledních pět-šesti letech. V té době pro mě byli moc depresivní a řekl bych až příliš heroinoví. Zaujali mě, ale Kraftwerk a Duran Duran, kteří přinesli první elektronické prvky. Pak samozřejmě různý Alphavilly, v té době ryze podružný záležitosti. První elektronická kapela, která mě vyšvihla do téhle muziky, byla každopádně Yello. Tu uznávám do dneška a jejich první deska je prostě antologie taneční muziky…

Dobrá. Říkal jsi mi, že jsi vystudoval střední školu v ekonomickém oboru a to i přesto, že si nerozumíš s čísly.

Začal jsem se angažovat v jiných věcech než ve škole a výsledky šly proto strmě dolů. Dokončil jsem jí, ale byl jsem úplně otrávený z protekčního systému vůči dětem mocných rodičů. U mě v rodině byl děda jeden z bossů tabákového průmyslu. To je mimochodem důvod proč jsem začal velmi brzo kouřit. Mamka je architekt a táta pracuje na ministerstvu obrany.

Jestli se nepletu, potom přišlo něco, o čem se asi velmi těžce mluví. Vypukla válka a ty ses dostal přímo na frontu…

Řeknu ti, jak jsem to celé vnímal. Ukončil jsem školu a brzo začal rok devadesát. Ten byl mimo jiné pro celou Jugoslávii naprosto zásadní. Zrovna proběhl balíček ekonomických reforem a dinár se stál konvertibilním. V tu chvíli jsme začali všichni neskutečně vydělávat. To byl naprostý rok blahobytu a všichni začali zběsile nakupovat.
No a potom se najednou začalo všechno strašně srát. Ze začátku se zvedla obrovská podpora státu, ale brzo to bylo už neudržitelný. Začalo to ve Slovinsku, který je etnicky čistý a nebylo to tam až tak krvavý. Najednou to bylo jasný, všechno končí. A iluze, že žiješ v jednotném státě, kde je dvacet pět miliónů lidí a prosperuje, se zbořila do kaluže krve. To, co nás celý život učili, najednou začali negovat. Takže devadesátý byl ještě relativně v pohodě a my dokonce s kamarádem otevřeli diskotéku. Koncem léta jsme se po revoluci vypravili do Prahy, ale nějak jsme se cestou opili a navíc nám ukradli peníze, takže z výletu sešlo. Vrátili jsme se domů s pořádnou kocovinou a úplně bez prostředků. Netušili jsme, co budeme dělat.
No a protože táta pracoval v obraně, řekl mi že má možnost dostat dva lidi na posádku vedle ve Skopje. Neměli jsme ještě odslouženo a protože nebylo do čeho píchnout, vzali jsme to. A to byl průser. Fyzický výcvik jsem odmítl hned třetí den a snažil se mu všemožně vyhnout. Nakonec jsem sbíral vajgly, odnášel smetí a vychutnával si různý tresty. Však to sám znáš, jak to funguje (smích).

Jo, znám to moc dobře. Já jsem za nejvíce výchovné považoval likvidaci latrín po dvoutýdenních manévrech (smích). Hele, ale aby tohle téma nevyznělo jak nemá: krátce na to začala na férovku zuřit regulérní válka, že?

Bohužel. V září se spustilo strašný peklo v Chorvatsku. Tam už šlo o krev a umíraly desítky lidí denně. Nám skončil výcvik a jelikož jsem byl kuchař, přesunuli mě do jiného útvaru. Po necelých dvou týdnech přišel rozkaz: kompletní přesun na první linii. To byl naprosto neuvěřitelný šok. Za prvé to nebyla moje válka – v podstatě to nebyla ničí válka, ale abych chodil do Chorvatska, zabíjel Chorvaty za Srby a být Makedoncem…..to jsem fakt nehodlal podstoupit. Navíc jsem pacifista. Mám velkou rodinu v Srbsku, ale Chorvatsko znám také a mám tam hodně kámošů. Tohle mě ani ve snu nenapadlo. Makedonská vláda, ale doporučila Makedoncům aby armádu opustili – neměli, ale jak je odsuď vytáhnout. Poslechl jsem je, vykličkoval z toho a později byl osvobozen ze zálohy pro válečná traumata.

A jak jsi z toho vůbec vykličkoval?

Hodně mých kamarádů se vzdalo protivníkovi a zažili strašný kotel. Už nikdy pak nebyli normální. Já jsem oznámil dvěma strážným, kteří by mě mohli normálně zastřelit, že odcházím a vracím se domů. Nevěděl jsem jestli to udělají. Neudělali.

Vrátil jses teda do Skopje a začal se pomalu naplno věnovat tomu, co děláš i dnes. Mám pravdu?

Jasně. Měl jsem tam ze školy výbornou bandičku kamarádů. Z intelektuálního hlediska byla většina z nich vždycky v undergroundu. Mnoho z nich ale situace kolem úplně položila a hodně z nich skončila na drogách. Celá jedna generace měla neuvěřitelně skvělý kvality, ale válka je dostala na dno. Prostě děsivá kosa. No. Další léto jsme vydělali nějaký peníze a už vůbec neváhali. Výlet nám posledně nevyšel a tak jsme nasedli do vlaku a konečně nabrali směr Praha. Devadesátého druhého, patnáctého září, ve tři čtvrtě na deset večer jsme vystoupili na Nádraží Holešovice a patří to k nejzásadnějším okamžikům mého života.
A druhá kapitola tak vlastně začala právě tam.

Praha, vysněné město

Měl jsi o Praze a Československu vůbec nějaké informace? Přeci jen si byl dost daleko…

Vůbec žádný. Ujal se nás kámoš a my se šli projít do města. Vůbec jsem netušil, co mě tu čeká. Když jsem šli od Hradu po Karlově mostě, tak mi říká: „Heleď se, otoč se a podívej.“ No a ta scenérie mi totálně vyrazila dech. Málem jsem omdlel – takovou krásu jsem před tím v životě neviděl. A od té doby jsem tady.

Jak jsi se začal živit?

Protože jsem na to, abych tu zůstal, nebyl finančně připravený, začal jsem makat v pizzerii na Synkáči. Pak jsem dělal na baru a později s Američany, které jsem tu poznal. To byl vlastně úplný začátek toho, jak mě tu lidi dnes znají. Jednoho dne totiž přišli s tím, že si vzali pod správu Obecní dům na náměstí Republiky. Nabídli mi tam práci. No a já s tím pochopitelně souhlasil. Navíc tu byl ještě jeden člověk, který tu také zůstal úplně náhodou, protože mu na Hlaváku ukradli pas. Ten tady měl časem undergroundový klub Ubiquity, kam pravidelně chodilo jen pár lidí a bylo ochotno poslouchat ten “rachot.“ A tahle situace je pro mě vlastně úplný začátek taneční scény u nás. Pak tu byl ještě MišMaš, kde perlil Curtis a podobná parta.
Tam jsem se seznámil s Muchem, Loutkou, Bidlem a všemi těmihle veterány. Kromě Trávy, protože ten ještě hrál hip hop a rockový věci v Bunkru. Nicméně banda padesáti lidí tu už byla. Navíc se tu flákala partička Belgičanů, mezi kterými byl i pověstný Geert. A jelikož měli plný kapsy všeho co tady nebylo k dostání, jelo to fakt ostře (smích). Legendární byly afterparty, který začínaly v pět a končily tak, že vlastně nekončily.To bylo fantastický. Spousta nových věcí a lidí a většina z nich na scéně stále ještě nějak figuruje.

Vraťme se teď na chvíli k tomu Obecnímu domu, Kire. Moc lidí si to nepamatuje, ale tam to nějakou dobu taky pořádně šlapalo, viď? Dneska se to zdá být neuvěřitelné a jsem zvědavý, kolik lidí tyhle storky překvapí.

Ten Amík dostal do pronájmu skoro polovičku celého Obecního domu. To bylo neuvěřitelný. Začali jsme tam provozovat asi šest podniků najednou. Byla tam skupina sto padesáti lidí, kteří pocházeli z celého světa. A od večera do rána a od rána do večera tam byly mejdany. Byli jsme tam vlastně furt a vzhledem k tomu, že nám to patřilo, tak tam ty lidi dokonce i spali a byli vlastně pořád. Třeba šest dnů v kuse. A nějakých padesát lidí tam jednoduše i bydlelo, protože nemělo nic jiného. Byl to takovej luxusní squat k nezaplacení pro obrovský množství lidí. Bylo tam úplně všecko, pití, jídlo, lidi, kalby… prostě úplně všechno na co sis vzpomněl. Vůbec jsme teda neměli potřebu chodit kamkoliv jinam. No a po třech měsících jsem tam pracovat přestal a dostal na starost taky legendární Repreklub.

Věnoval jses všemu, nebo si měl nějakou specifickou funkci?

Byl jsem generálním manažerem, takže úplně všechno. Výhoda byla, že to místo fungovalo od pondělí do neděle a každý den tam bylo něco úplně jiného. Svoje DJský začátky tam třeba prožili Strýček Míša a vůbec hodně lidí z Radia 1, kteří jsou dnes už pomalu starší pánové.
Bylo to fantastický a děly se tam velký věci. Hráli tam lidi třeba z Clash a podobně. Tehdy tady u nás ještě ne moc známí.

V klubu bylo jasný, že vzhledem k tomu, co se tam děje, to nemůže trvat věčně. Bylo to trnem v oku hodně lidem a nejenom zástupcům města. V roce devadesát čtyři se to celé utlo a vyhlásil se konec klubu a Obecního domu jako takového. Udělala se obrovská locking party a my měli k dispozici jistou veselou tekutinu a blok na kreslení, který nějaký holky pokreslily a nastříhaly na čtverečky. Ta zavíračka měla na letáku napsáno: „Locking/Closing party: nobody gets out alive from here.“ O půl noci se vyhlásilo, že kdo chce odejít - ať odejde hned. Bylo tam nějakých čtyři sta lidí a tak stovka odešla. No a pak se to celé zamklo, někdo spolknul klíč a holky chodily mezi těmi lidmi s nastříhaným politým blokem a krmili tím lidi. Oni samozřejmě vůbec nevěřili, že je to pravý (smích)! Za dvě hodiny se to, týý vóóle rozjelo! Jako k ránu někdo z těch lidí otevřel dveře. Jenže ne ty, co vedou ven, ale ty co vedou dovnitř do baráku. Takže nad ránem byli lidi všude a poslední z Obecního domu dostali asi tak dva dny po kalbě, jak totálně mimo bloudí po patrech a nevědí, která bije. Tohle je zážitek, který to důstojně ukončil. Prostě hukot, co vám budu povídat.

Než se dostaneme dál, vím že v tomhle období jsis udělal menší pauzu a vypravil ses na cesty…

Jo, vždycky jsem si přál být v roli Nicka Slautera a válet se na pláži a popíjet koktejly. No. A protože sem se dostal už po druhé v životě do stejné situace, zavřel diskotéku a neměl do čeho píchnout; navíc nám zůstaly peníze. Rozhodli jsme se vyjet někam do Thajska, nebo tak. V té době jsem se seznámil s producentem jednoho filmu a on mi doporučil ostrov Barbados. Tam je prý přesně to, co vyhledáváme. Nakonec mi poslal propagační materiály a bylo rozhodnuto, že pojedeme právě tam. V říjnu jsme se teda s kamarády sebrali, nasedli do auta a vyjeli. Jeli jsme od Itálie do každého přístavu snažili se sehnat loď, která nás vezme přes Atlantik. Všichni se nás ptali jaké máme na moři zkušenosti a my, že jen z normálního trajektu. Všude nás kvůli tomu odmítali. Trvalo nám šedesát dnů cesty a kaleb než jsme na Gibraltaru narazili na kanadského učitele, který neměl posádku a musel už vyplout.
Dopluli jsme na Kanáry a tam se tři týdny učili, co se jak dělá. Byl to člověk, co dvacet šest let stavěl vlastní loď a pak vyplul na cestu kolem světa. A my ho chytili v té závěrečné fázi.

Takže později jsi na Barbadosu nějakou dobu zůstal. A zase klasicky, že? Došly peníze.

Cesta nám trvala šestadvacet dnů! Zůstali jsme tam a měli dvě stě dolarů. Sháněli jsme práci a pomalu šlo do tuhého. Rodiče mi pak poslali zpáteční letenku a najednou mi zavolali z hotelu a pozvali mě na pohovor. Přišel jsem tam, šarm zapracoval a dali mi práci. Makal jsem na beach baru čtyři a půl měsíce. A dalších pět měsíců jsem se povaloval a užíval si život. A v závěru se mi zdálo o té scenérii Pražského hradu.

Shake It Baby!

Co se dělo, když jses vrátil zpět do Čech? Témat se tady otevírá obrovská spousta a myslím, že naše čtenáře budou zajímat asi úplně nejvíc. Naťuknu jich jenom několik pro ilustraci: Shake, Saladas, Roxydust, Mecca… To jsou všechno významné projekty v jejichž pozadí jsi stál. Nebudeme si nalhávat, že jsou bez významu. Mnoho z nich de facto určovala směr celé taneční scény a i dnes je jejich inspirace znatelná téměř všude.

Začal jsem dělat produkci U Malého Glenna a zajišťovat Jazz festival v paláci Lucerna. Později jsem potkal Jardu Krampola, který začal být hodně aktivní a dělal zase pověstné mejdany v Ládví, Belmondu a podobně. Prostě spoustu věcí na spoustě místech. Začali jsme teda spolupracovat a Balantine nám dal na naše projekty sponzorské peníze. Plán se jmenoval Shake a chtěli jsme ho zrealizovat ve velkém. Shake byla vůbec klíčová záležitost, která se týká celé téhle scény. To bylo poprvé, kdy Roxy dovolila ve své prostoru dělat taneční akce.

To už jsem zachytil i já. Bylo to v devadesátém sedmém a ta euforka se lidem, kteří ji nezažili, dá jen těžko popsat…

No vidíš. V Roxy v té době byla elektronická produkce zcela zakázaná. Jardovi se podařilo prolomit ledy a dostala se tam skupinka známých. Začal dělat akce dvakrát měsíčně, první a třetí sobotu. Ze začátku tam chodilo tak dvě stě – čtyři sta lidí a většinou známých. Vládla tam super atmosféra. Pak přišel na to, že je to moc často a že bude lepší to stmelit a dělat jen jednou za čas. A fakt to mělo efekt. Začalo tam chodit až sedm set lidí a hrát DJs jako třeba Dimitri, nebo Terry Francis, Joost van Bellen. V roce devadesát osm se Jarda rozhodl odcestovat a já se celé produkce ujal společně s Muchem. No a nám tam začalo chodit třeba až tisíc čtyři sta lidí, což bylo před tím úplně nemyslitelné. Roxy, ale najednou zjistila, že v tom leží spousta peněz, obšlehli Shake a přišli s vlastním Climaxem. Začali to dělat sami a ze začátku to nemělo žádný úspěch. Mezi tím přišel Roman Řezníček s tím, že otevřel restauraci Mecca a sám se tam také neúspěšně pokoušel dělat program. Poprosil nás a my přišli s večerem Saladas. Chodilo tak sto padesát lidí, co šli převážně za Loutkou. Nic jiného se tam nedělo. Po roce se vrátil Jarda ze svých cest, nevrátil se k nám do Roxydustu, ale otevřel vlastní firmu ZepTepi a domluvil se z Řezníčkem, že z toho udělá fakt klub. A dál už většina lidí asi ví co se dělo….

Myslím, že hodně z nich vůbec nemá tušení….

Jasný. Roxy zaměstnalo ředitelku Janu Heřmánkovou, která začala zvyšovat nájem, aby nás rychle vyhodila. A taky že nás vyhodila. Prostě věděli, že ten klub už bude vydělávat. Odešli jsme a mezi tím jsme s Jardou připravili velký projekt Chemistry on tour v malé sportovní hale. Poprvé jsme dostali velkou částku od sponzora a mohli si proto dovolit zázemí a ukázat, jak by to mělo vypadat. Faktem teda je, že jsme to o milión přepískli, ale všechno, co jsme měli, se do toho vrazilo. Bylo to jak na veletrhu. Skoro tak, že se nás dodavatelé techniky ptali k čemu jí vůbec potřebujeme. Tam prostě byly úlety. Na stagei třeba postavený bazény a tak…. Máme prostě rádi megalomanský věci. Pak přišel Silvestr s TV3 ve Veletržáku a to byla bezkonkurenčně nejúspěšnější akce, kterou jsme spolu udělali. Byl tam ryze český line-up a přišlo pět a půl tisíce lidí. A mimo to vyšla první televizní reklama na party. Časem chodilo méně a méně lidí a s Loutkou a Muchem jsme se dohodli, že celý Roxydust zamrazíme. A to jsme také udělali.

A znova ta krémová pole...

V pohodě. Další etapa tvé kariéry je spolupráce s Jirkou Pokorným a jeho agenturou JPA group. S ním si participoval na festivalu Creamfileds, který letos skončil hlubokou ztrátou i mnoha dalších zajímavých projektech. Jak k prvním kontaktu s ním vlastně došlo? Přeci jen jste takové dva protipóly – on jako ambiciózní nováček a ty už ošlehaná VIP taneční scény…

Jirka přišel za námi ještě v období Shakeů, že prý dělá nějakou akci ve Špindlerově Mlýně. Chtěl pomoci s produkcí. Ta akce dopadla úplně příšerně a pak se po něm na nějakou dobu slehla zem. Dostal se ale z toho a na podzim jsme se domluvili, že uděláme Batrave. To byl mejdan, který jel od roku devadesát tři a Jirka měl už v té době benešovský KC Karlov. Měli jsme teda místo, kde už pár akcí proběhlo. Batrave nedopadl úplně nejlíp; Roxydust prostě nebyl schopný oslovit generace přicházející po nás. Ale zpět k tématu. Jirka potřeboval někoho, kdo se na scéně vyznal a byl schopný komunikovat. Po půl roce se mi teda ozval s tím, že má velký projekt. Tím byl American Bull a JPA měla působit jako jejich reklamní agentura. Lítaly tam obrovské částky a Jiří v té době akorát podepsal smlouvu na Creamfileds.
Já jsem souhlasil; tohle bylo přesně pro mě! Začali jsme to dělat a pak se stal průser a American Bull couvnul. Rozumíš, uprostřed kampaně! Tím pádem jsme zahučeli všichni, protože to už jelo naplno.

Ve finále vám ale pomohl Semtex, ne?

Jo. Když se tohle stalo, tak hodně lidí začalo dávat ruce pryč. Od celého projektu odstupovali, protože chyběly peníze. A já jediný jsem s ním zůstal. Společně jsme se domluvili, že oslovíme Semtex. To vedl pan Krejčík a ten byl duší i myslí celé firmy. Slíbili jsme mu dobrou presentaci s tím, že je náš zachránce a on do toho šel. Jeho podmínkou bylo podepsání smlouvy na čtyři léta. Tak. Věci se pohnuly z mrtvého bodu a pokračovali jsme sami. Navíc se mi dva měsíce před akcí narodil syn – prostě totální chaos a fesťák vznikal na kolenou u Jiřího v kuchyni. Když si to tak nějak přemítám zpátky, vůbec nechápu jak jsme to dokázali.
On nevěděl ani já jsem nevěděl. Věnoval jsem se produkci – to znamená těm fyzickým věcem, když musíš na poli postavit nové město. On se věnoval jednáním a bookingům. On byl hlava, já ruce.

Těm zásadním, strategickým věcem jste se ale určitě věnovali spolu, ne?

To samozřejmě. Ale jednání se sponzory se účastnil hlavně Jirka. Já jsem měl vždycky pocit a mám ho dodnes, že si sponzoři nárokují strašně moc. Na ty peníze, co celý festival stojí …
Když si jen hypoteticky vezmeš, že jeden takový podnik stojí od desíti do dvaceti miliónů korun a oni ti dají třeba jen pět a pak nárokují třeba to, co lidi viděli letos na Creamu. Z mého hlediska to bylo nesnesitelné a kvůli tomu jsem na ta jednání nechodil a nechal to na Jiřím.

Vnímal jsi to teda spíš jako profesní věc? Postavit a udělat a šmitec?

To vůbec ne! To byla záležitost srdcem, jen mi vadily ty požadavky sponzorů. Já dělal produkci a celou organizaci. To zase vůbec nedělal Jiří. Vzal jsem k sobě ještě Cyrila Hořánka z paláce Akropolis, kterého znám ještě z dob Repreklubu. Oslovil jsem taky Davida Urbana a Karla Bezuška. Oni se k tomu postavili dost ambivalentně, protože nevěří všemu, co slyší. Udělali jsme to a přišlo dvacet pět tisíc lidí. Bohužel to kvůli pár chybám vyznělo tak, že to byl totální propadák a všechno bylo na hovno. Ale to přece vůbec není pravda!

Co se týče žetonů a ostatních problémů, které se už omílají nudně dlouho to úplně v pořádku nebylo. To říct nemůžeš.

Žetony skončily v půl osmé. Když jsme viděli co se děje, hned jsme to pustili za cash. Tady šlo jen o tři hodinky a o tom se vůbec nikde nemluví! Pak už to nikdy takhle nebylo. Hlavně nikdo tu nikdy nedělal nic pro tolik lidí a ani nedělá. Jestli si byl třeba Rolling Stones, taky si nekoupil nic k pití a když ano, tak pivo za šedesát korun v žetonech. A nikdo o tom nic nenapsal. Víš, my jsme tu od začátku takový terč pro všechny. Ať děláme co děláme. Nicméně dneska už vím v čem byl problém. Ta kampaň byla tak silná, že když přišli na místo, nic je nepřekvapilo. Oni to už očekávali. Takže pak začali hledat chybičky a kdesi cosi.

Co vůbec říkáš na letošní problémy?

Letošní Creamfields byly produkčně nejlépe zvládnutým festivalem. Nikdo si na nic nestěžoval a všechno fungovalo jak mělo. Co se týče třeba Public Enemy, tak to byla věc která se úplně nepovedla. Udělám teď malou komparaci. Objevila se ti kapela Groove Armada a byl to jenom revival. Tohle je teprve vrchol!

No dobře, ale klub Roxy a David Urban to vyřešili velmi kvalitně. Vraceli vstupné a ještě přihazovali volňásky na jiné party. To se myslím dá naprosto akceptovat.

Hele, proti tomu se žádný prach nezvedl a já ti řeknu proč. Protože jsou všichni závislí na jejich víkendových akreditacích. Kdyby něco napsali, tak je nedostanou, to vím moc dobře.

Hele, zpět. Creamfields 2004.

Kampaň byla rozjetá pozdě a vůbec nálada celého léta byla špatná. Navíc si myslím, že lidi tentokrát holdovali víc kytarovkám. A na taneční scénu se vyprdli. První festival začátkem prázdnin odpadl a oni byli zvyklí, že našlápnou tam a budou pokračovat celé léto…

No tak tuhle roli teď spíš hraje Cosmic Trip, ne?

No tak to je něco strašnýho! Já vůbec nechápu, jak se můžou firmy ztotožnit s něčím tak příšerným jako je Cosmic Trip. A to tam klidně můžeš napsat. Třeba já nechápu, jak se to vůbec někomu může líbit. Vždyť je to úplně prázdný. Dvě žárovky a pár svítítek.V době kdy to byl undergroundový fesťák možná jo, ale posledních pár let je to ryze komerční festival kde se točí velké peníze, nepřijiždí headlineři a tak. Nevím kvůli jakým zážitkům tam lidi chodí. Přijde mi to jako nesmysl a vůbec to nechápu. To, že se podaří třeba Summer of Love jsem tušil, protože to bylo udělané jako mejdan takovým těm Roxydusťáckým způsobem. No abych to nějak uzavřel. Já jsem zaměřený na underground a Jirka Pokorný spíš na velký blejskavý věci. Já jsem se k tomu nedostal, ale žil jsem s tím. Faktem, ale je že festival jako Creamfields tu předtím nikdy nebyl a zatím ani není.

Dobrá o Creamech bylo už řečeno i napsáno dost. Nicméně říkal jsi, že k tomu máš ještě něco…

Dostali jsme se do éry, kdy naše úsilí začíná být kladně hodnoceno. A konečně se nám dostává uznání. Po minulých Creamfields to začalo a vyvrcholilo letos na Tiestovi. Lidi musí pochopit, že něco jiného je přijít do Meccy a něco jiného na akci, kde je čtrnáct tisíc lidí.
Tam ti mobil klidně ukradnou, když ho necháš v bundě někde na židličce a jdeš klidně tančit.
A ještě jednu věc mám. Hodně lidí nadávalo na ceny na barech. Ale vezmi si, že vstupenka stála tři stovky. Pít pivo tě nikdo nenutí a sodovka stála pár korun. A normální koncerty třeba ve sportovní hale pod osm set korun nejdou.

Než se pustíme do závěru, byl bych rád abys čtenářům vysvětlil, co to vlastně znamená “produkce“ na tanečních akcích, tak aby ti, kteří nevědí, pochopili čemu se to vlastně věnuješ a mozaika byla kompletní…

Jasně. To nikdo moc neví, nebo si to alespoň stále pletou. Řeknu to slovníkově. Produkce rovná se organizace. Organizace rovná se vše, co se na akci fyzicky odehrává. Takže, DJ přiletí a zahraje. Jsou obstaráni sponzoři, kteří kryjí základní náklady. A moje úloha až po Tiesta byla: kompletní zajištění kampaně – výlepy, grafické práce, roznosy letáků, plánování kampaní do rádií, časopisů, organizace pobytu umělců, prostě úplně všechno co si představíš aby to fungovalo. I takové drobnosti jako specifická značka minerálky, která je zapsaná v rideru a pochopitelně technika a bezpečnost. Komplet akci řídím já a všichni jednají na můj povel.

Tak. Jsme ve finále. Seznámíš nás s nějakou svou osobní perspektivou? Co připravuješ nyní a do budoucna? Můžeš přihodit i nějaké přání čtenářům….

Kromě toho ze se snažím maximum času věnovat rodině, což moc dobře s tím co dělám nejde. Ale snažím se. Připravuji teď pro jednu významnou firmu (ne z oblasti taneční scény) vyhlašování cen na Evropské úrovni s televizním přenosem a tak. Je to velký projekt a jsem rád, že po všech těch letech můžu uplatnit své zkušenosti i jinde než je mikrokosmos taneční scény. A pak samozřejmě připravuji pár sólových projektů, třeba revitalizaci Roxydustu.
Takže mám fakt co dělat a pilně na tom pracuji. S JPA jsem skončil a rozešli jsme se v nejlepším, tj. po megaúspěchu Tiesta a to mě těší. Jiří si vybral směr, do kterého se mně momentálně nechce, ale on má takové ty přesvědčovací metody, že nemůžu vyloučit co bude někdy v budoucnu. Čtenářům přeji krásně strávené svátky, suprový nový rok a hodně zdraví a nových zážitků! Také jim chci poděkovat za přízeň kterou nám a našim akcím dali za všechna ta léta v taneční muzice. Vše co děláme, děláme pro vás. A na vás nám záleží, tancujte dál a mi se postaráme, aby vám nic u toho nechybělo.