Pierre Beneš: "..nechtěl jsem být jako žvýkačka.."

Juki&Thonyk (Techno.cz) vs. Pierre Beneš (ex-Ultramix, I´m Recorded label)
Text: Juki Foto: Thonyk

Pierra Beneše jsem nikdy ve svém životě nepotkal ve vysloveně špatné náladě. Buď se zlobit prostě neumí anebo se jeho nálada umě skrývá za nevinnou mladickou tváří. Na druhou stranu se určitě najde hodně lidí, kteří si teď klepou nad mojí větou pořádně na čelo. Nevím. Ve svých devětadvaceti letech má za sebou každopádně pořádný kus práce a ti co sledují dění na naší malé hudební scéně delší dobu mi určitě dají za pravdu. Z původně zamýšleného profilového rozhovoru se vyklubalo spíše zajímavé povídání o práci novináře a vydavatele jako takové. Obsahuje několik tématických částí. Mládí na Starém městě pražském, Radio1, Intellygent recordings, Ultramix a TV3, vznik stejnojmenného časopisu a nedávný odchod celé redakce, práce hudebního publicisty, a obecně diskutovaná témata.

Přeji vám hezké čtení…

Pokud si správně pamatuju, před časem jsi mi říkal, že pocházíš z pražského Starého Města, že? Takže to tentokrát vezmeme bez průtahů pěkně od začátku, co ty na to?

Celou dobu jsem vyrůstal přímo v centru a měl jsem to "štěstí", že moji rodiče odjeli někdy kolem devadesátého třetího do Portugalska kvůli zaměstnání. Tím pádem nás tady nechali a já jsem tu zůstal plus minus jen s bráchou a sestrou. To mi bylo nějakých šestnáct a zrovna jsem se dostával k taneční muzice a párty. Vzhledem k situaci jsem mohl chodit, kam se mi zachtělo a zkoušet věci, které by pod dohledem asi nešly. Nejvíc v té době jel samozřejmě alkohol, ale jelikož jsem s otcem uzavřel sázku, že do devatenácti nebudu pít, nemohl jsem. Ale znáš to, když tu nebyli, tak se to nakonec zvrhlo:)

Takže tys je v období dospívání vlastně skoro nevídal…

To zase jo. Vraceli se do Prahy čtyřikrát do roka. Táta tam jako farmaceut vedl výzkum léků a pravidelně dostával letenky. Když přijeli, tak jsme byli vždycky vedle z toho, že to byl šílený nezvyk. Najednou jsme zase museli být hodné děti a rodina měla normální rytmus. I když my jsme nezlobili zas tolik.:)

Před chvílí jsi zmínil seznámení s taneční hudbou a akcemi. Před tím jsi házel céčka a hrál čáru?

Jakou čáru myslíš? Ne vážně, vždycky jsem měl zájem o muziku a do konce půlky devadesátých let i svojí kapelu. Hráli jsme kytarovky a vezli se na takové té indies vlně, kterou kdysi dost drtilo třeba Radio 1. Nosívali jsme čínský tenisky a krátký trika přes dlouhý, mikádo a tak. Honza Muchow byl náš idol a kalit jsme chodili třeba do Repre, Bunkru nebo k Zoufalcům. Tenkrát jsem ještě houseovou vlnu, kterou tu nastavili Belgičani, nezachytil. Furt jsme jeli kytarovky, ale kolem období odjezdu rodičů se to nějak začalo lámat. Hodně lidí by mi to dnes asi vytklo, ale jednoznačným impulsem bylo, když jsem slyšel Paul Van Dyka. Pro mě ten přechod na melodický trance znamenal překvapení. Koncem té indie vlny se kytarovky podobaly jedna druhý a celý to bylo takový pořádně vyčpělý. No a já si u Dyka říkal, že ta hudba je vlastně celkem příjemná a inteligentní a není zas tak daleko od melodických věcí, který jsem poslouchal do tý doby. Takže ten přechod pro mě nebyl zas tak vostrej. No a pak přišly další styly - věci jako inteligentní dnb a podobně. Ostřejší věci jsem nikdy moc rád neměl a poslouchal to melodičtější a atmosferické, než třeba hudbu za níž stál spíš nějaký sociální protest nebo naštvanost.

Tys nikdy proti ničemu po pubertě neprotestoval?

Ani snad ne. Nebyli tu rodiče, ve škole se mi celkem líbilo, chtěli jsme dělat popovou muziku a být slavní. Takže jsem víceméně neměl proti čemu se bouřit. Pankáč jsem třeba nikdy nebyl. Měl jsem prostě dost svobody a všechno bylo na mně – třeba že jsem si téměř na všechno musel vydělat sám. Taková samostatnost byla docela dobrá. V devadesátém čtvrtém jsem chodil vypomáhat na bicí a dostal se k dalším kapelám. Jednou se takhle na Klamovce v jedný kapele objevil Tonda Kocábek, že prý hledají DJe do Radia 1. No a já jsem tuhle nabídku nemoh nevyužít, protože tenkrát to byla hrozná prestiž bejt na Radiu 1 – něco jako bejt polobohem.:)

Vím, že to pro tebe a tvojí budoucnost bylo vlastně hodně zásadní, viď?

Byla to všechno velká náhoda. Já jsem vlastně nikdy nechtěl v těch androšovejch kapelách hrát. Jediný pozitivum z toho bylo, že jsem hrál třeba s Mejlou Hlavsou. Ale najednou tu bylo tohle. Tahle stanice byla vždycky přede všemi a v zásadě mi to ovlivnilo celý život. Původně jsem chtěl jen pár směn a tak jsem zaskakoval. Potom jsem dělal pořad Šlahoun a později Inklubátor. A dneska je to už deset let, co tam jsem.

Teď trochu odbočím, nezlob se. Než mi přinesou pivko a budeme pokračovat, mám jednu věc, která mi celou dobu co tě znám, příšerně vrtá hlavou. Proč se jmenuješ Pierre Beneš. Jsi Francouz?

(smích) Ne, to nejsem. Když jsem v dětství chodíval na pionýrské tábory, byli jsme tam dva Petrové a já musel mít nějakou přezdívku. To se pak chytlo na škole a jednou v rámci stejné situace mě zapsali na gymplu do třídnice jako Pierre. Od té doby neslyším na nic jinýho.

Tak to celkem jde, já jsem v hodně podobné situaci:) No nic, zpět k tomu rádiu. Jaká tam byla v té době atmosféra? Pamatuji si, že ruku v ruce se pak objevilo i vaše Intellygent recordings.

Jel se tam takový britský model a moderátoři ho celkem věrně dodržovali. Tenkrát jsme se s Carlosem Kropáčkem a bandičkou kolem rozhodli, že založíme náš první label, protože jsme měli hodně materiálu a česká scéna začínala být celkem zajímavá.

Ten label tu byl snad dokonce jako úplně první, ne? Jaké bylo s tím vším začínat?

V devadesátém osmém tu snad ani žádný jiný nezávislý label nebyl, takže hrozně těžký. Před námi byly jenom dvě kompilace, ale žádný label jako takový. Doufám, že se nepletu a nikomu neberu zásluhy.:) Zakrátko po nás přišli Quazi Delict jako naše konkurence, ale v podstatě jsme spolu nikdy vysloveně nebojovali. Label tedy jel samostatně a už od začátku prodělával. Ovšem vždycky se tradovalo, že Intellygenti jsou bohatý a hodně na tom vyděláváme. Někdy to myslím způsobilo dost zlé krve. Nás to ale bavilo a byli jsme schopni to dotovat z jiných činností. Já jsem třeba dělával reklamní muziku, což bylo finančně výhodný; i když hodně stresující.

Počkej, ty jsi i produkoval, nebo prodával?

Málo se to ví, ale produkuju taky muziku ačkoliv na to teď nemám vůbec žádný čas.
Těch věcí je celkem dost. Na druhou stranu, pokud je zájem, reklamy stále dělám, protože jsou z toho fakt slušný výdělky a jsou schopný zkorumpovat můj ostatní čas natolik, že je nemůžu odmítnout.
Na labelu jsme vydávali především kompilace jako Future Sound of Prague, který byly nejslavnější. Později Skyline nebo Southpaw a tak. No a teď mám další label, který se jmenuje I´m Recorded – jsem nahranej. Na něm jsme zatím udělali poslední Southpaw – je to první deska vůbec, která neprodělala.:)

Říkal jsi, že to bylo hrozně náročné. To si neumím moc dobře představit, proč?

Všichni víme, že to byla hrozně amatérská doba a my neznali takové ty základní věci, jak třeba komunikovat s umělci – všechno jsme se museli naučit pokusy a metodou omyl/úspěch. Neznali jsme proces výroby, fungování pre-pressu, produkční věci a plno jinýho. Každý rok jsme prodělali kolem sta tisíc korun. Neměli jsme zkušenosti s ničím – nikdo nám totiž nic neřekl a my do toho skočili rovnou po hlavě. Zkušenosti přišly až později.

Hele, to asi bylo celkem zajímavé, ne? Najednou jste měli příležitost poznat tolik lidí…

Tady jsou prostě různý partičky různě provázaný a my jsme tenkrát poznali vlastně celou scénu. Seznámili jsme se téměř se všemi a ne na všechny jsme působili (nebo tedy spíš působil já) dobře.:) Neuměl jsem s nima prostě komunikovat. Třeba jednou přišel Radek Bureš (Skyline, později můj zástupce v Ultramixu) do Radia 1 přinést CDčko. My jsme mu řekli, že si ho poslechneme a případně se ozveme. A teprve teď, nedávno mi řekl, že jsem ho tím strašně nasral. To je přesně o té komunikaci, tyhle lidi potřebují svoji péči: zajímat se a být na ně hodný - a já mu jen řek: díky, dám vědět.

Stejně tak je asi jasné, že jste hodně českým muzikantům velmi výrazně pomohli, že?

Ale bylo to asi hlavně daný tím, že jsme byli mezi prvníma a nechci to proto moc přeceňovat. Z těch českých kapel se chytily třeba Southpaw, kteří kromě jedné desky vždycky vydávali u nás. Stejně tak Skyline, kteří šli víceméně stejnou cestou. Pak jsou tu lidi, se kterými jsme se pozdějš už rozešli jako třeba DJ Neo, který se vydal vlastní trasou a pak ještě plno DJů a projektů, třeba ZKA4T a další. Nicméně myslím si, že tyhle lidi by se propracovali tak či tak, tudíž jak říkám: asi jsme pomohli, ale nemůžu to nijak zbytečně zveličovat.

Hele, teď zase trošku jinak. Chodíváš ještě vůbec kalit?

Ani moc ne, maximálně pracovně nebo na nějakou dobrou kapelu. Je to pro mě už hodně obehraná věc. Něco jako furt dokola koukat na ty samý filmy. Máloco mě zvedne ze židle a už nemám ani chuť třeba moc cestovat – ke všemu jsem si vypěstoval určitej skepticismus – lepší slovo by možná bylo stoicismus. Čím jsem starší, tím jsem línější a nedokážu se úplně nadchnout.

Kromě vydavatelství ses věnoval i pořadům v televizi…

No jo vlastně. Na základě reportáže o kompilacích s Carlosem Kropáčkem jsem se seznámil s Radkem Lacinou z TV3 z Ultramixu, kterému se to strašně líbilo a navrhl nám spolupráci na pořadu, který se měl jmenovat Czech connection či nějak podobně, už nevím. To byla moje první televizní zkušenost. Protože jsem taky studoval bohemistiku, anglistiku a později žurnalistiku, začal jsem hodně přemýšlet o psaní a bylo mi jasné, že pokud nebudu spisovatel, tak novinář dříve nebo pozdějš jo. No a potom přišel nápad a idea, že bychom teoreticky mohli dělat i časopis.

Tady někde začíná druhá část naše povídání. Časopis Ultramix ovlivnil mnoho lidí, ale málokdo zná náročné pozadí jeho vzniku a ani jeho současnou situaci…

Nám v té době vadilo, že tu nějaký normální časopis chybí. Štval nás XMAG, protože byl amatérsky splácaný – i když to jejich nadšení tam bylo taky znát. Chtělo to prostě něco normálního. Začali jsme teda dělat Ultramix v tištěné podobě. Zásadní chybou bylo, že jsme si ho financovali úplně sami – a dobrej časopis znamená docela drahou věc, na kterou jsme neměli. Šlo to nakonec taky na takové zvláštní amatérské bázi. Bylo nás tam tenkrát několik, ještě tedy Radek Lacina, Lenka Maureryová a Tomáš Zdobinský z Houseru. Jelo to takhle asi necelej jeden rok a já neměl čas na jinou práci – a tohle bylo zadarmo. To mě prostě ruinovalo. V roce 2001 přišly povodně, vzala nám dům a vyhnala z bytu, nastala lehká rodinná krize a já se navíc rozešel s přítelkyní, do toho moře práce a žádný peníze. Nevěděli jsme co bude a rozhodli se, že časopis prostě někomu prodáme. Navíc jsem pustil kontrolu prodeje, protože jsem byl dost na dně a vyústilo to v bojůvku, kdy jsme já a Lenora byli na jedné straně a Zdobinský s Lacinou se za našimi zády domluvili s Tomášem Zilvarem z Imedia Publishing. Toho já jsem v té době nesnášel, možná proto, že je to podobný typ člověka jako já. Takže oni ho prodali a my jsme se pak usídlili u něj ve firmě. Tam to vypadalo nadějně, ale strašně jsme se rafli s Radkem Lacinou…

Počkej, jak rafli, to mi vysvětli prosím….

Ten konflikt je strašně složitej. Má několik rovin od pracovní až po tu osobní, ačkoliv jsme po tom všem zůstali nakonec kamarádi. Oba jsme tolerantní a nechceme se prát – anebo jsme voba měkký.:) My jsme tenkrát nevycházeli především pracovně. Jak to říct…bylo by to asi na dlouhý a zaujatý vypravování. Prostě jsme se srali tak moc, že nakonec odešel. Bylo to celkem ostrý, nikomu bych nepřál ty psycha. Jednoho dne šel teda pryč a později se nechal vyplatit.

Co se s časopisem dělo potom?

Všechno bylo až na nějaké opožděné platby v pohodě. Zůstal jsem tam jen já s Lenorou a Tomášem Zilvarem. Protože skončil Rock&Pop a Show se měnilo, přibrali jsme některé lidi od nich. V ten moment jsme měli kvalitní redakci. Radek Bureš, Honza Vedral, Pavel Kučera, občas Nanoru, tu a tam se mihla Jana Kománková, Katka Kozáková a další – sezobli jsme prostě, co jsme mohli a já jsem viděl, že se daří. Pak ale začaly problémy, který jsme v našem nadšení zpočátku přehlíželi. Harmonogram vycházení sice existoval, ale vše záviselo na vydavateli a ačkoliv my jsme vše odevzdali včas, na stáncích se objevilo ve finále třeba i s měsíčním zpožděním – to tedy v těch nejhorších případech. Nás to s přibývající pravidelností začalo štvát – děláš něco naplno, chceš bejt první, aktuální atd…a pak se to takhle zkazí. Bylo to proti naší novinářský cti a etice.

Nadšení z práce tak rychle odešlo? Začali jste situaci nějak řešit?

Řekli jsme si, že to takhle dál nejde. Pak nás začali prudit čtenáři a my se rozhodli vyjednat nějaké nové podmínky a změnu. No a dopadlo to ještě větší ležérností vůči nám i časáku – neříkám že naschvál, ale prostě se ty podmínky subjektivně zhoršovaly. V ten moment jsme se celá redakce rozhodli odejít.

A co se stalo s prosincovým číslem?

V tom čísle bylo původně popsané naše stanovisko. Už jsme to brali s nadsázkou a byla tam i určitá omluva našim čtenářům. Jinak prosincový číslo nakonec nevyšlo vůbec…dál co s nim bude, nevím. Je mi jasný, že informace o našem konci v Ultramixu má málokdo.

Já myslím, že teď máš velmi dobrou možnost….

Jasně. Imedia se k tomu vůbec nechtěla vyjadřovat a taky nám to otřískali o hlavu, že jsme to pustili ven – odbornej tisk typu Strategie tyhle informace o konci od nás měl. Co bude s časopisem by ale už měl říct vydavatel, protože od téhle chvíle to už není moje starost. Čtenářů je nám líto a mají naši omluvu...ovšem může se stát, že se jim v brzké době nějak revanšujeme...

Takže jestli to chápu správně, teď jsi bez práce. Čemu se hodláš dál věnovat?

Bez práce nejsem, spíš bez peněz. Chtěl jsem původně rozjet firmu na reklamní muziku a hudební poradenství. Mám, ale plno další práce, takže to ještě chvíli potrvá.

Hele, aby to bylo kompletní, zkus nám popsat jakou funkci má vlastně šéfredaktor velkého hudebního časopisu...

To by bylo na dlouho – ale ve zkratce: v Ultramixu to byly funkce reprezentativní a koncepčně praktické:) . Hodně závisí na faktu, kolik máš kolem sebe lidí. Máš odsouhlasenou nějakou koncepci, která je úplným základem pro cílovou skupinu a inzerenty. Tak, abychom navenek vystupovali jako kompaktní celek. Potom s tím souvisí jednotlivé věci, které ti přijdou pod ruku a které tam chceš mít. Je to dost práce, ale když máš kolem sebe lidi, není to takový nátěr jako třeba týdeník natož deník. Jinak proces textů jde takhle: na hlavní redakční radě se stanoví zadání a uzávěrka, která je obvykle čtrnáct dní od chvíle zadání. Souběžně probíhá práce na fotografiích. Některé složitější texty se píšou i měsíc, ale je to celé o lidech. Po uzávěrce jde text k editorům, pak se se text láme a dělá layout, potom se dělají korektury, finální kontroly a hurá do tisku. Je to celkem jednoduchý proces, ale také velká odpovědnost a navíc se vždycky něco pokazí nebo nevyjde.

Kdybys měl zahraniční hudební žurnalistiku porovnat s tou naší, jaké jsou zásadní a na první pohled viditelné rozdíly?

Těch je...od financí, přes jejich vlastní vývoj, přístup k informacím, právní zodpovědnost, větší konkurenci, lepší přístup k informacím...Západ je mnohem dál. Hodně to taky souvisí s naší malostí – u nás chtějí mít umělci text pod kontrolou - jak se to napíše, co se napíše, kontroverzní věci vyškrtávají. Tohle umělci ze Západu nedělají, protože chápou, že kontrovereze je pro ně dobrá. Zatímco tady chtěj vypadat uhlazený a ty nedostaneš informaci, kterou bys potřeboval nebo chtěl. A když ji třeba dostaneš, tak jí nemůžeš uveřejnit, protože jsi slíbil autorizaci. Tak je to nejběžnější, uděláš dobrej článek a necháš ho autorizovat, protože to většina lidí chce. V ten moment se to przní. Ale pravda je, že český publikum si to asi i samo žádá – prostě nevyčnívat, nehádat se, všechno v pohodě. Tenhle přístup nemám rád.

To mě osobně třeba dost fascinuje, protože ve většině západních zemích je autorizace naprosto neobvyklá a leckde dost nesmyslná. Alespoň teda z pohledu novináře...

Ale autorizace jako taková je v pořádku a právo na ní je nezpochybnitelný – jen záleží jak se dělá. Tam je právní prostředí mnohem lepší, takže kdyby si novinář něco vymyslel, je mnohem lépe postižitelný, nežli u nás. Oni primárně vědí, že tou kontroverzí musí vzbudit publicitu. Protože nudná informace není prodejná informace. To snad lidi prostě ani nemůže zajímat.

Občas je to celkem úlet...

Ale existují u nás výjimky. Třeba Roman Holý a jeho parta, kteří jsou jedni z nejvtipnějších a nebojej se ničeho. Navíc se ti často snaží nabulíkovat nesmysly, takže leckdy jim skočíš na kdejakou hovadinu a musíš bejt opatrnej. Pamatuju si, jak mi chtěl nakecat, že má nový remix jejich bandy od maníka co se jmenuje John Holmes. Kdybych náhodu nevěděl, že Holmes je pornoherec klasik, tak bych mu to sežral.To jsou prostě lidi, kteří vědí, že šoubyznys je zábava a ne nějaké filozofické vyjádření. Opačnej pól je třeba Richard Krajčo, kterej všechno bere strašně seriózně – ale aspoň dokáže tu kontroverzi. Za všechny tyhle lidi, který dokážou nenudit, bychom měli bejt vděčný.

Jak vůbec vnímáš vzathy mezi reprezentanty takové té české backstageové scény? Prostě lidi z branže...

Česká scéna je strašně malá a všichni se tady na ní známe. To se pak projevuje i v rovině duševní, v určitý malosti. Nemůžeme si říct všechno na plnou hubu, protože bychom se všichni porafali a na druhou stranu na sebe všichni víme nějaké drobnosti. Prostě jsou tu bojůvky a třenice a pokrytectví, taková klasika. A přitom jsou tu všichni jakoby kamarádi. A celé je to o tom. Všichni všechno vědí a sám znáš komunikační kanály, do kterých pustíš "tajnou" informaci a ona se ti vrátí za dvanáct hodin ve změněné verzi.

Co si myslíš třeba o psaní na internetu?

To je strašně kolísavá věc. Psát tam může kdokoliv. Internet vlastně není médium v pravém slova smyslu, jen prostředí, který má různý stupně. Někde je struktura jako v klasickém médiu a někde se tam zase může vyžvejknout kdejakej bambula sám za sebe a bez jakýkoliv cenzury. Ale to může být i plus. Úroveň je tam tedy co do rozpětí opravdu značná.

Máš často ve zvyku číst reportáže z akcí?

Normální klubovky mě moc neberou. Reporty z opravdu hodně velkých akcí si přečtu a potom některé koncerty. Vychází to z mé profese, takže bych jakoby měl chodit na všechno a mít přehled. Ale zajímá mě to... Koncerty tedy mnohem víc než party. Tam se jdu podívat, jestli se náhodou neurodily nějaké nové talenty. Obecně si však myslím, že v současné době nemá taneční scéna nic moc co nabídnout.

Myslíš hudebně, nebo návštěvností a popularitou?

Hudebně. Lidi se bavit chodili vždycky a chodit budou, to se nemění a nemyslím že v tom by byl nějaký problém. Otázka je, jak je vyčerpaná kreativně. Já osobně jsem ale třeba za minulý rok neslyšel jedinou opravdu povedenou taneční desku.

Ani žádnou od českých producentů?

Český věci mě baví už jenom proto, že je mojí prvotní profesí na ně dohlížet. Třeba Khoiba se už upsala ven. Nebo Juanita je moc šikovnej kluk. Je to zábavný, ale já jsem mluvil spíše o takových těch opravdu zásadních deskách a to především venku.

Tak to mě hned napadá smysl výročních anket a soutěží.... co ty na ně?

Smysl anket spočívá v bagatelizaci. Je to jen o třídění informací. Když se podíváš, většina z nich probíhá po konci roku nebo až v březnu. Tím se vyplňují hluchá místa a je to jen marketing navíc. V Čechách taky závisí na tom, kdo je dělá. Vzhledem k tomu, že jsou tu zájmové bandičky, tak se s tím manipuluje a to třeba i nevědomě. Zatím tu ale není velká anketa, která by měla prestiž. Bohužel.

Tohle jsme hodně řešili na diskusním fóru promotérů a myslím, že jsi hezky zformuloval jistý konsenzus, který tam padl. Nicméně vraťme se na chvíli k hudbě a vůbec věcem, kterým se věnuješ. Zajímá mě celkem několik dílčích témat – tak například rádia. Posloucháš i nějaká jiná než Radio 1?

Pro mě je Radio 1 nejlepším v republice. Pak je tu Expres jako vlaštovka jiného ražení a některé specializované stanice. Za nimi je dlouho prázdno, ale brzo přijde velká změna - nástup digitálního vysílání sice nebude razantní, ale najednou tu budou desítky dalších stanic, a tahle diverzita bud jen přínosem a pořádně ve výsledku zahýbá celou scénou.

Co říkáš na nesplněné katastrofické scénáře o rapidním poklesu prodejnosti tištěných médií s příchodem internetu? Myslíš, že nás tahle fáze ještě čeká?

Tohle byla kdysi obrovská obava, že když nastoupí internet, tak se přestanou dělat například noviny. To se ale vůbec nepotvrdilo. Sice poklesl náklad o nějaká procenta, ale ta se nakonec brzo vrátila zpátky nebo se kompenzovala jinak. Internet kupodivu nezpůsobil to, co se očekávalo. A s knihami a časopisy je to stejné. Internet je především hromada kravin, které musíš stále filtrovat. Jsou tam skvělý věci a nebo taky úplná nula.

A stejná otázka s CDčky a masivním rozšířením formátu Mp3?

To je trochu jiná záležitost. CDčko bylo jiný způsob vydávání hudby. Prostě převálcovalo desky a kazety a to samé se děje teď s příchodem Mp3. Až bude kvalitní, rychlý a levný internet a lidi si zvyknou platit kartama, nebude to trvat dlouho. Marketing bude úplně stejně drahý, jen celá správa, výroba a distribuce bude levnější.

Taková maličkost, pálíš?

Přiznám se, že nepálím a z morálního hlediska s tím nesouhlasím. Štve mě, když si někdo myslí, že tohle je zadarmo. Kdybych vám nedal plat nebo honorář za práci, protože prostě můžu – jak by se vám to líbilo? Ještě dokážu chápat lidi, který maj vůli si koupit aspoň něco a zbytek dopálit nebo si dokážou říct – jo kradu a není to dobře. Ale ten kdo jen pálí a myslí si zároveň, že je to v pořádku, ten by se měl dočkat zaslouženého trestu. Samozřejmě se můžeme bavit o vysokých cenách CD, nízkých platech, špatné dostupnosti a dalších omluvenkách...ale principielně se mi prostě nelíbí, když někdo krade.

Hele a jaký máš názor na nekonečně diskutované organizace typu Intergram a OSA? Ty jako majitel labelů bys k tomu něco mohl říct, ne?

Intergram je organizace, které dost důvěřuju. Proti té nemůžu říct vůbec nic. Jejich profesionalita je vysoká. Fakt, že po někom něco vyžadují asi bude štvát každého, ovšem ten systém ale takhle funguje. Proti OSA bych neměl taky skoro nic až na systém přerozdělování toho, co vyberou. To mi vadí a navíc to není průhledné. Jsou tam určití bonitní umělci a občas nejsou schopni to spravedlivě rozklíčovat a u některých záležitostí (typu white labely a nezastupovaní umělci) by měli pochopit, že jejich technologie nemůže fungovat.

No. Půjdeme pomalu do závěru. Chtěl bys našim čtenářům něco vzkázat?

Když se takhle dívám zpátky na tohle interview, nestačily už ty kecy? :) Tak snad ani ne.

(smích) Tak jo teda, lépe to ani nešlo. Dobrý. Za sebe i čtenáře Techno.cz dík a ať se ti v novém roce daří jak si představuješ.