Hanz Novotný: "V Nepálu jsem spal na ulici"

Text: Juki
Foto: Thonyk; Hanz Novotný

Ačkoliv se Honza Novotný, spíše známý jako “Hanz z Meccy“ na taneční scéně nepohybuje příliš dlouho, bezesporu patří ke skupině lidí, kteří rozhodně stojí za vaši pozornost. Poprvé jsem ho poznal před několika lety na novoroční oslavě a od té doby na něj díky jeho zkušenostem a zvláštnímu kouzlu osobnosti nedám dopustit. Krom toho, že se již od počátků svého působení v klubech točí kolem partičky Romana Řezníčka a populárního pražského podniku Mecca, podařilo se mu objet takřka polovičku naší planety na obyčejném cestovním bicyklu. A právě v tomto duchu se neslo celé naše povídání. Zastihnout se nám ho podařilo v napjaté atmosféře přímo v kanceláři a zprvu se zdálo, že si do redakce odneseme prázdný diktafon a oči pro pláč. Nebyl by to ale Hanz, kdyby se nakonec parádně nerozpovídal. Ono totiž nepodělit se se  čtenáři o takové zážitky jako o pobytu na základně okupační Čínské lidové armády v Tibetu, nebo střevní chřipce v Kurdistánu, která ho málem stála zdraví, dost dobře ani nejde. Tohle ven prostě musí, no nemyslíte? Hezké čtení!

S politiky na jointu

Honza vyrůstal jako typické pražské dítě na jedné z mnoha městských periferií. Studoval gymnázium a později vysokou školu v oboru publicistika. Krom ranného vztahu ke kolům a prvním samostatným cestám na blízký východ se věnoval jazykům a novinářským prvotinám. Jako jeden z mála měl příležitost stát se parlamentním zpravodajem již v poměrně nízkém věku a jeho příspěvky mohli čtenáři nalézt na různých internetových serverech. Společně se svou zálibou se věnoval i cestopisům. Později přišel kontakt s vysokou politikou a nakonec trošku nepochopitelně, ale rozhodně zajímavě s klubovou a taneční scénou: Jan Novotný.

Hele, říkáš "parlamentní zpravodaj,“ to přece není jen tak! Jak probíhal celý ten proces, vždyť jsi byl ještě teenager, ne?

Úplně normálně. Nahlásili jsme se na nějaké zasedání, kde se probíralo téma, o kterém jsme chtěli psát. Já a okruh mých známých se hodně zajímal o první návrhy na zákon o  registrovaném partnerství. Dokonce jsem organizoval obdobu dnešního televizního pořadu -  Uvolněte se prosím. Jmenovalo se to - S politiky na pivo a zvali jsme je do klubu Fresh, který proslul tím, že se tam šíleně hulí. Byli jsme zvědaví, jak daleko s nimi můžeme až zajít. Chtěli jsme je uvolnit a přitáhnout do normálního prostředí, kam chodí mladí lidé balit jointy. Měli jsme tam třeba Cyrila Svobodu nebo Stanislava Devátého, tehdy výkonného šéfa Bezpečnostní informační služby (BIS – obdoba tajné policie. pozn. Juki). A všechno navíc na debatu o registrovaném partnerství! To byl prostě úlet, na který se nezapomíná:)  Později jsem hodně psal do časopisů a pak začal víceméně cestovat.

Jasně, to byla taková ta druhá fáze. Matně si pamatuji, že jsi pracoval i v rádiu…

Když jsem jel kolem Austrálie, což byla taková moje druhá velká cesta a zároveň sen překročit pouště ve střední Austrálii na kole vlastní silou, zůstal jsem ve spojení s redakcí Českého rozhlasu, kde jsem jistou dobu pracoval jako elév a později jako korespondent. Dokonce jsem tam moderoval jeden pořad, který byl pro Mámy a Táty a jmenoval se MáTa. U toho jsem ale nezůstal, to mě moc netáhlo. Nicméně jsem se spojil se spřáteleným krajanským vysíláním v Austrálii na ABC a přes ně posílal reportáže domů, které se tu pak vysílaly. To byla velice zajímavá práce a něco podobného jsem dělal i na té poslední cestě do Tibetu pro Radiožurnál.
Vždycky ses zajímal o cestování, publicistiku a politiku. Upřímně mě zajímá, jakým způsobem ses vůbec dostal do víru tanečních akcí a vůbec celé téhle hudební mašinérie. Osobně mi to totiž přijde jako celkem solidní zvrat a rozhodně to není úplně obvyklé.

Když jsem se vrátil z Austrálie, to mi bylo nějakých jedenadvacet, zatáhli mě kamarádi na první akce ve Freshi. Není to tak dávno, zhruba pět - šest let. Já jsem měl spíš takové punkové mládí, chodili jsme hodně na punk festy a podobně.

To je celkem zajímavý, cos vůbec během ranného mládí poslouchal?

To, že jsme chodili na punkový akce samozřejmě neznamená, že jsem neposlouchal třeba  Madonnu. Hudba pro mě byla v té době spíš hodně minoritním zájmem. Na škole se fakt řešila - jak říkáš hlavně politika, sociologie a podobně. Nikdy mě nenapadlo tlachat o kultuře, protože mi přišlo takový hrozně prázdný. Nakonec se to obrátilo a mediálně jsem zachycenej hlavně v tý kulturní větvi.

Takže si nikdy nebyl součástí nějaké fungující subkultury? Nenosil číro a řetěz, kapsáče a fošnu nebo maskáč, klokana a bombra?

Ne. To fakt ne:) Ale mám doma ještě sedm stříbrňáků ze soutěže o poklad Anežky české. Ten vítěznej zlaťák jsem bohužel nedostal (smích). Skončil jsem druhý. Prostě mě bavila historie a podobně..

Muhehe, já si teď připadnu jak úplnej debil, takže zpátky k těm kalbám! (smích).

Jezdívali jsme na Žebrák za Beroun do klubu Vosa, kde jsem se k taneční hudbě dostal trochu blíž a začal se o ni aktivně zajímat. Cítil jsem v tom strašné souznění. Líbilo se mi, že lidé celou noc tančili – bylo to takový první hodně empatický období. Později jsme chodili už normálně do klubů.

Ano, hlavně to “hodně empatický období“ znělo super.

Hech, vím na co narážíš, ale my jsme třeba první rok a půl dávali jenom pivka a nějaký to hulení. Ne, že bychom do sebe rvali nějaký drogy. Bylo to hrozně přátelské a prostě super. Většinou jsem poslouchali happy house a blbli ráno na louce a tak. Jinak teď mám rád hodně zlomený beaty. Od 2stepu přes electro až po dobrej jungle.

OK, stal se z tebe regulérní kluber a potom už všechno bralo celkem rychlý spád, že?

Jak říkáš. V období největšího vrcholu taneční scény, kdy tady fungoval Wax a Ligthouse a všichni promotéři všude vydělávali a bylo brzy jasné, že to takhle dlouho nepůjde, mě začala  svrbět myšlenka, jak to vlastně celé vzniká a co se nachází v té pomyslné kuchyni za oponou. Dělal jsem mnoho rozhovorů s DJi a ptal se jich na určitý archetypální pojítka lidí s hudbou až ke kořenům a vedl s nimi sáhodlouhé debaty.

Vnímal jsem to tak, že DJ je v roli určitého kazatele a že všechno má určitý duchovnější rozměr. Pak jsem z toho vystřízlivěl a zjistil, že hodně z nich jsou velmi jednoduší lidé a o podobných věcech třeba ani nikdy neuvažovali. To byla trošku deziluze a asi jsem od toho čekal trošku víc.

Víš, to je myslím komplex mnoha lidí naší generace. Všichni za tím hledali něco víc a já jsem přesvědčen, že to tam bylo, stále je a určitě to zase najdeme. Jen kdyby nebylo tolik  ziskuchtivých cirkusáků…ale o tom je možná i zbytečné vůbec mluvit. Posuňme se dál. Když jsem tě poznal, byl jsi v úzkém spojení s Jardou Krampolem a Romanem Řezníčkem. Tahle bandička tě ovlivnila a víceméně se kolem ní pohybuješ dodnes. Jak jsi na ně vůbec narazil?

Potkal jsem se s Jardou a po jedné naší schůzce se to vyvinulo v nabídku, abych dělal v klubu Mecca PR managera…

Byl jsi v té době pravidelným návštěvníkem klubu?

Ze začátku jsem to tady upřímně nenáviděl. Měl jsem stejný předsudek jako spousta mladých lidí (který se bohužel vysloveně dědí), že sem chodí jen pokrytci a snobové. Že je to taková ta nepokleslejší a nejkomerčnější věc. Poprvé, když jsem sem přišel a viděl pipinky, jak se natřásají s kabelkami, tak jsem to hned zavrhnul. Prostě hrůza. Později jsem o tom napsal velmi kritický článek. Klub jsem navštívil ještě asi dvakrát-třikrát a pak se to všechno radikálně změnilo při mé náhodné návštěvě legendární akce Speedfreax.

Po tomhle zážitku jsem pochopil, že to, že se akce koná ve špinavém prostoru a že dostaneš pivo do kelímku ještě neznamená, že je to underground. To prostě underground neudává a třeba Speedfreax byl v té době underground zcela nepochybně. To tady nikdo nikdy nedělal. Strašně mě dostala hudba a všechny performance. Do dneška je to moje nejúžasnější party, na které jsem byl a jíž jsem prožil. Vezmi si, když do autobusu nastoupí třicet magorů. Jeden tlustej, jeden velikej, jeden hubenej s hromadou kostýmů a dekorací jdou do klubu, tam to všechno postaví a dělají celou noc takovou show, že potkáváš Marilyn Monroe s třema chlápkama, kteří jsou dvakrát větší než ona a navíc převlečení za pudlíky. Mezi tím tam prochází Elvis a do toho všeho po tobě střílí konfety a já nevím co ještě. Prostě bomba!

Jasně, takže tohle byl ten tvůj  pomyslný katapult, co?

Přesně. Později tedy následovala dohoda s vedením klubu a já se začal věnovat PRku. Později, asi po půl roce Jarda odešel a já se začal věnovat i produkci. Strávil jsem tu asi dva a půl roku a podal výpověď.

Než se dostaneme k důvodu tvé výpovědi, nebylo by od věci popsat našim čtenářům, kteří do toho příliš nevidí, o čem tvá práce vlastně je… Co to znamená dělat PR a produkci v Mecce?

Je to celé o nabídnutí kvalitního programu potencionálním zákazníkům klubu. A snažit se vymyslet alternativu i lidem, kteří by sem normálně třeba ani nešli. Je to kuchyně… buď přivezu zajímavé jméno a nechám ho zaplatit lidmi, nebo vymyslím něco co jim nabídne možnost sem přijít zadarmo a podobně. Je to hlavně o pestré paletě nabídky.

Například každý první pátek či sobotu bude vstup s časopisem Houser, který leží doslova na každém rohu, úplně zdarma, což tady z velkých klubů jako Roxy či Radost na víkendovou párty nenabízí vůbec nikdo. To je celkem velká hodnota. Krom toho naše cesta se už neubírá čistě tanečním směrem, ta obrovská vlna je už rozhodně za námi a scéna se pomalu stabilizuje. Důraz klasicky dáváme na house, protože Mecca je houseový klub, ale snažíme se to prolínat s různými show, designem a tak.

A PRko?

To s tím jde ruku v ruce. Jde o to, dát o tom všem, co jsem popisoval, náležitě vědět. To znamená oslovit patřičnou formou lidi, kterým je to určeno. Je to také taková alchymie. Těch způsobů jak o sobě dávat vědět v masmédiích je mnoho a ty musíš rozpočet, který na propagaci máš rozdělit tak, aby to bylo co nejefektivnější a přineslo to ten kýžený efekt a lidi přišli.

Dobrá. Dostáváme se k tématu, kvůli kterému jsi pro mě osobně neuvěřitelně zajímavý člověk. Ty a cestování jste nerozluční bratři a během několik let se ti podařilo projet obrovské množství exotických zemí. Nebylo by to tak neobvyklé, kdybys k tomu nepoužíval obyčejné kolo. Zkus mi popovídat třeba o té cestě do Egypta…

Do teď se mi ještě nepodařilo naspat knížku, ale pravidelně jsem si z toho poctivě psal denník a mám všechny poznámky. První cesta byl fantastická, protože tam docházelo k neuvěřitelnému množství různých zlomů. Bylo mi devatenáct a bylo tam několik momentů, kdy jsem mohl skončit opravdu špatně. Neměl jsem peníze a třeba celou Sýrii jsem projel naprosto bez koruny. Přežil jsem a zvládnul projet tou pouští jenom díky pomoci místních obyvatel. Těch mezních okamžiků tam bylo prostě hrozně moc. Na celou cestu jsem měl deset tisíc korun, z čehož jsem platil i víza a víceméně neměl prostředky na cestu zpátky.

Hele, jak tě taková šílenost vůbec napadla, pouštět se do takových věcí?

Ono se to postupně vyvíjelo. Začalo to na gymplu, kde jsem každou sobotu jezdil celý den. Začalo to tréninkem, kdy jsem jezdil padesát kilometrů a později to prodlužoval až na skutečně extrémní etapy o délce ke 270 kilometrům. Jednoho dne jsem si pořídil brašny a spacák. Jak se rozšiřovaly moje zkušenosti, začal jsem jezdit bivakovat do Tater a tak podobně. Zlom nastal někdy mezi třeťákem a čtvrťákem, kdy skončila válka v bývalé Jugoslávii a já se tam na kole vydal najít své příbuzné. To byla taková moje první objevná cesta. Následoval další rok a okruh po Turecku, kdy jsem se ovšem vrátil na korbě kamionu a potom mě napadlo, že už mám dost schopností dostat se někam opravdu daleko. Naplánoval jsem si teda cestu přes země východní Evropy a Turecko, Sýrii, Libanon, Jordánsko, Izrael až do  egyptské Káhiry.

To je pěkný kus cesty a asi i hodně zážitků. Pověz, jak si vnímal mentality lidí v jednotlivých zemích. Třeba ten blízký východ mě zajímá asi nejvíc.

O arabsko-islámskou problematiku jsem se zajímal už od dětství, dlouho před tím, než to začalo být populární. Já jsem tam jel s tím, že budu bořit předsudky. Četl jsem mnoho odborných prací a z toho vyplývalo, že muslimové nejsou nijak agresivní, že je to normální náboženství jako jakékoliv jiné. Je to nástroj stejný jako nůž, můžeš s ním ukrojit chleba, ale i zabít.

Dostal jsi se během cest někdy do výslovného ohrožení života? Ona to přece jenom není úplná sranda si takhle osamoceně cestovat na kole…

To ne, ale zažil jsem přepadení, v Kurdistánu tři dny naprosté agónie, kdy jsem chytil nějakou šílenou střevní chřipku a byl totálně vysílený. Žil jsem u jednoho Kurda v chatrči a ani neměl pojištění. Říkal jsem si, že jestli to má trvat ještě jeden den, tak i kdybych měl mít dluh sto tisíc, musím vyhledat doktora. Nakonec to odeznělo a já se jakoby znovu-narodil a mohl se pustit do druhé etapy své cesty. Před dvěma lety jsem zažil jednu obdobnou mezní situaci v Tibetu. Byl říjen a já jsem se v pěti tisících metrech nad mořem nachladil a dostal zápal plic. Ve strašném stavu jsem se doplazil na čínskou vojenskou základnu, kde mě nechali přenocovat na pokoji.

Hele, teď mi vrtá hlavou, jak ses tam vůbec domluvil? Nedá se předpokládat, že by v tak velké výšce v Tibetu uměli vojáci Anglicky…

Rukama, nohama. To je další samostatná kapitola. Komunikace v Číně je prostě úlet. Ale zpět. Bylo to celkem maso, protože se mi povedlo dostat se za zdi čínské okupační jednotky v pusté rozlehlé zemi, kde Tibeťané žijí v chatrčích s otevřenými střechami. Celý národ je tam v nejprimitivnějších podmínkách. No a když jsem se dostal na základnu, přepadl mě úplný šok.  Měli tam počítače, skleník na zeleninu a vůbec celkem high-tech vybavení. To co jsem tam jedl mi v puse nepřistálo už přes dva měsíce.

Hele, já jako aktivní záložák se nemůžu nezeptat. Jaká tam byla disciplína a denní řád? Vzpomeneš si?

Bylo jasné, že se tam ti kluci nudí a tráví tam nutné zlo. Jsou vyslaní do úplné prdele a neví co by. V jednu hodinu mě vzbudil ryk a hluk. Měli nástup a nějaké cvičení, takže disciplína tam bez pochyby panuje. Moje rekonvalescence trvala čtyři dny. Vzhledem k tomu, že ta základna byla na klíčové cestě, která protíná západní Tibet směrem ke Lhase, vojáci tam zastavují  konvoje a mají tedy víceméně roli checkpointu.

Mluvil jsi o komunikaci v Číně…

To je něco strašného. Procestoval jsem na kole témto způsobem na pětatřicet zemí, ale Čína byla největší šok. Ta odtažitost lidí je neuvěřitelná. Je tam strašný latentní strach z cizinců, kteří jsou obecně tamním establishmentem považování za vetřelce. V případě, že cizinec zažádá o vstup do různých oblastí, pak dostane jakousi povolenku, na níž je napsáno “alien´s permit,“ tedy povolení vstupu pro vetřelce. Cizinec je prostě v Číně vnímán jako vetřelec, a to tím víc, čím se dostává do odlehlejších oblastí, a tak ho berou bohužel i někteří civilisté.

Dobrá budeme to brát jako pozvání ke tvé určitě napínavé knize, kterou jistě brzo napíšeš. Na závěr povídání o cestách mě ještě zajímá, jak si se dostal zpět. Vím, že to nebylo vůbec jednoduché a nakonec….no, řekni to sám…

Já jsem na cestu zpátky kvůli šíleným a neočekávaným výdajům ani neměl peníze. Na letišti v Oděse jsem náhodou potkal jednu slečnu, které mě bylo asi líto, jak jsem byl pohublý. Dala mi pozvánku na tiskovku Austrian airlines, abych se mohl alespoň najíst. Tam jsem potkal jinou slečnu, která během našeho velmi vřelého rozhovoru  zjistila,  co podnikám a přišlo jí to neuvěřitelné. Shodou okolností byla PR zástupkyní spolkové země  Salzburgerland.

Slovo dalo slovo a zůstali jsem spolu v kontaktu. Někdy v době, kdy jsem byl v Taškentu a začal už tušit to nejhorší… Ještě jednu věc jsem zapomněl. Měl jsem vizi, že bych se dostal  přes Indii, Pákistán, Írán a Turecko domů stopem. Nicméně se změnila politická situace a hranice mezi Nepálem a Indií se uzavřela a k překročení bylo potřeba vyjednat vízum přímo na ambasádě v New Dillí, v Nepálu bych ho nedostal. Stejně tak se změnila situace mezi Tureckem a Iránem, kde bych býval musel zažádat o vízum na ambasádě v Praze a nechat si poslat pas do Nepálu.

Oba tyto kroky by mi zabraly strašně moc času zcela zbytečně. Poslední naděje byla ta slečna z tiskovky a tak jsem ji napsal mail a poprosil o pomoc, zda by mě její společnost nemohla sponzorovat. Zatím jsem žil v nejistotě, jestli mi v Tibetu nezamrznou průsmyky a zda-li se dostanu vůbec z Číny. To byl horor! V nejhorším případě jsem zvažoval poprosit kamarády o peníze, ale to bych se vrátil bez koruny, bez práce a ještě měl třicet tisíc dluh na krku. V tomhle tlaku jsem se na velmi odlehlém místě v Tibetu náhodou dostal k internetu a celý natěšený otevřel mail. A v něm stálo, že bohužel, ale Austrian airlines mě sponzorovat nebudou.

Asi trochu šok a zklamání, ne? Fuj, nechtěl bych v té chvíli být tebou…

Jo, hehe, ale pozor. V tom mailu byl dovětek, který jsem musel vyscrollovat dál a v něm stálo, že to nevadí a že tu letenku dostanu od ní, a že musím všude propagovat Salzburgerland. Nejkrásnější bylo, že jsem na poslední den projel Tibetem a dostal se na hranici. Pak pryč z Číny do Nepálu a byl šťastný. Spal jsem sice na ulici, měl dolar na den, ale užíval si to. Úplně špinavý, bez sprchy asi dva týdny jsem si vyzvednul na letišti tu letenku a zjistil, že  stojí tři tisíce tři sta euro. Ona mi poslala letenku první třídou! (smích) Takže si představ, jak jsem se úplně totálně zasranej posadil mezi ty byznysmeny a letěl domů. To bylo neskutečný (smích).

Paráda, tohle povídání je fakt legrace. Tak teď pěkně na závěr rychle zpátky do klubu. Všiml jsem si, že kromě parties děláte hromadu dalších akcí…

Děláme večery kubánské, brazilské či orientální hudby, koncerty jako Mojimir Papalescu & the Nihilists, pravidelně každý měsíc pořádáme vernisáže a různé ethno večery. Některé večery budou úplně zdarma jako HOUSER IN DA HOUSE jak jsem se již zmiňoval, jiné zase budou ctít glamour a chick tradici Meccy. Zhruba každý druhý měsíc se návštěvníci mohou těšit na FRISKY a každého čtvrt roku na LOOK BETTER NAKED, které jsou hodně o show, bláznivých kostýmech, nákladné výpravě, ale stejně tak i o kvalitní muzice a hostech ze zahraničí.

Pravidelně každou druhou sobotu v měsíci připravujeme spolu s časopisem DOLCE VITA noc zasvěcenou designu a spojení perfektních DJs s instrumentalisty jako je třeba saxofonista Ivan M. Zahraniční hosté budou na Dolce Vitu směřovat zejména ze zemí jižní Evropy – Španělsko, Itálie, Francie. Párty nese stejné jméno jako časopis, nejrychleší příchozí se pak mohou pokaždé těšit na dárky od časopisu Dolce Vita. Každý třetí pátek přichází na řadu tradičně úspěšná OLYMPIA, kterou v sobotu střídá SOUL NIGHT. Na Soul Night jsme připravili kromě celé řady zlepšení již trvale samostatnou breakdance stage, kde budou moci talentovaní kluci po celou noc exhibovat.

Vlajkovou lodí klubu by se měla stát od nového roku nová párty MECCAMIX, na níž zveme pokaždé nějakého DJe z Londýna, který je zároveň producentem či remixérem. Po hostovi z Ministry of Sound v lednu přivítáme teď v únoru rezidenta klubu Pacha London, na programu jsou dekorace, videoprojekce a netradiční show. Kromě těchto projektů rozvíjíme ještě další, u nichž pouze budoucnost ukáže, zda budou skutečně úspěšné.