Aleš Ježek: „Brutálně jsem rebeloval“

Nevím jak je to dost dobře možné, ale tvoji tvář vídám na mejdanech snad ve všech koutech naší republiky. Bez přeháňky myslím, že patříš mezi určitou sortu lidí, které říkám "taneční figurky" a budeš-li se snažit mi to vyvrátit, neudržím se a počůrám smíchy. No, počkej, co se tetelíš?
…
(Aleš s úsměvem od ucha k uchu nasazuje kamufláž v podobě čepice před redakčním fotoaparátem a významně pomrkává jako panenka Barbie:)

Tak už vážně. V tvé češtině slyším silný přízvuk, ty nejsi Pražák, že ne?

Ne to nejsem. Jsem Moravák a v Praze žiji teprve od roku devadesát devět.

To je šest let, proč teprve?

Protože, když je ti šestatřicet tak se ti to zdá jako poměrně čerstvá kapitola. Už to ale začíná být zajímavé v tom, že se konečně začínám cítit jako doma. Poprvé mám ten pocit při návratu z akce, že to město je opravdu moje. Jsem za to rád, protože Prahu prostě miluju.

To je zajímavé, my jsme dnes zrovna vedli debatu o jakémsi pocitu ze zvláštního komplexu lidí, co žijí na Moravě vůči hlavnímu městu... Nejlépe to ilustruje konkrétně asi Brno. Cítil jsi někdy něco takového?

Nikdy. Osobně jsem velkým nepřítelem všech bezdůvodných předsudků, komplexů a nesmyslného chování. Z Brna, kde se to nezapomene vždy zdůraznit, nejsem. Jsem Olomoučák a rozdíly prostě nedělám. Narodil jsem se trochu ve zmatku v Prostějově, kdy moji těhotnou mamku vezli v září v šedesátém osmém do olomoucké fakultní a nedostali se přes haldu okupačních ruských tanků, které si prostor před nemocnicí vybraly jako parkoviště. Saniťák teda hodil zpátečku a odvezl nás vedle do Prostějova… V Olomouci jsem pak kromě cestování a pěti měsíců v Brně zůstal až do svého příchodu sem.

Pro lidi, kteří si to nepamatují asi bude zajímavé - kolik ti bylo v období sametové revoluce v osmdesátém devátém?

Čerstvých dvacet let. Byl jsem zrovna na dvouleté vojně a díky revoluci mi jí o dva měsíce zkrátili. To byla doba, kdy jsem brutálně rebeloval…hned bylo na kasárnách občanské fórum a podobně. Celkem úlet. Sloužil jsem na několika místech po celé zemi a byl dokonce i na cvičení na Slovensku. Tam byla podívaná na vystřelená oka, občas prostřelená kolena na stráži a tak. Prostě klasická vojna – hrůza, děs, běs. Něco jsem si odtud odnesl, ale jsem pacifista a pro zkušenosti, které ze mě možná udělaly chlapa jsem nemusel být na komunistický vojně.

Co se dělo potom? Asi celkem euforka ne? Jak tě znám…zařadil ses do nějaké subkultury? Přeci jen se poměry náhle uvolnily…

Před revolucí ses musel rozhodnout co jsi. Dnes mám mnoho možností být takovým všestranným člověkem, který proplouvá různými směry a přitom má svoje zaměstnání. Za totáče to prostě nešlo. Tam jsi byl s nimi, nebo proti nim. No a v naivitě mého mládí, nebo spíš povahy jsem chtěl být samozřejmě proti. I když jsem nic nedokázal ani nezpůsobil. Tím, že jsi nosil koženou bundu, divoký vlasy a poslouchal punkovou hudbu jsi byl prostě veřejný nepřítel číslo jedna.

Takže si za komanče nosil číro, jo?

Na to, abych nosil na ulici číro a nechal se mlátit od policajtů jsem neposbíral dost odvahy.

Okej, jak si začínal s hudbou jako takovou? Když si odmyslím prominentní Michaely Davidy a Ivetky Bartošové…

Začínal jsem, co si pamatuji s bandičkou Alphaville, na které dodnes nedopustím. Paradoxně jsem byl poprvé na jejich koncertu teprve před několika měsíci v klubu Roxy. Hrozně se mi líbí, jak se některý kruhy v životě uzavřou. Když jsem je slyšel, byl jsem fakt hrozně šťastnej.
Jinak můj směr celkem dost ovlivnil můj mladší démonický bratr Jája, který mě, když mi bylo patnáct a jemu třináct, vytáhl na diskotéku. Kromě Pet Shop boys a podobných věcí tam hrála i celkem hustá hudba a tak jsem volně přešel k punku a potom k elektronice. To bylo po vojně a všichni jsme propadli té euforii o které si mluvil. Hned jsme začali cestovat a jezdit na koncerty kapel, které jsme později začali tahat sem.

Co jsi vůbec vystudoval?

Dobře jsem se prokecal základkou a v té euforii jedniček nastoupil na výběrové gymnázium. Tam to byl záhul, možná také proto, že jsem si nikdy nenapsal ani jeden sešit a moc tam vlastně nechodil. Odmaturoval jsem s odřenýma ušima a u přijímaček na vejšku úplně vybouchnul. Pak přišla armáda a další pokus u přijímaček na obor Angličtina. K ní jsem měl vztah díky svém učiteli na základce, který mě zároveň trénoval ve sportu.

Mluvil jsi o cestování po pádu režimu…

Jasně. Sbalil jsem se a odjel do Vídně, kde jsem navštěvoval různé známé kluby a koncerty kapel typu Inferno. Hech, tam jsem se jako malej zajíc dobyl do backstage a ukecal je ať přijedou… Pak jsem jim v Praze úplně bez zkušeností uspořádal vystoupení.

Jestli to teda dobře chápu, tvoje aktivita na hudební scéně začala zhruba někdy začátkem devadesátých let z nějakého osobního zájmu a nadšení. Vzpomeneš si koho konkrétně jsi sem dovezl a za jakých podmínek? Jak to celé vlastně tehdy probíhalo? Já osobně si myslím, že pro tebe coby dvacetiletého cápka asi nebylo úplně nejjednodušší něco takového s renomovanou kapelou podniknout…

Jasný. Budu teda pokračovat v historce z Vídně. Prostě se sebereš a jedeš za třicet korun vlakem do Znojma, tam stopuješ, protože ze Znojma to už bylo pět set korun do Vídně a pak sháníš informace, kde se nalézá ten klub kde by měla kapela vystupovat. V té době nebyl internet, takže to bylo celé mnohem komplikovanější. Tam pak přijedeš odpoledne, stepuješ před podnikem už ve dvě a říkáš si, že se tam tak možná dostaneš bez placení. A taky že jo:)
Ale to bylo na ty No Means No, kanadskou kapelu, která se sem přes Roberta Vlčka také později dostala. Za čtrnáct dní jsem tam jel znova a jiné kapelce vysvětlil, že u nás byla revoluce, a že sem prostě musí za každou cenu přijet. Spojil jsem se s Robertem… .

Odpusť mi mojí neznalost, ale kdo je to ten Robert Vlček?

To je legenda pořádání hardcore koncertů v Praze. On s tím v té době začínal a poradil mi sál v dnešním Národním domě na Smíchově. Dnes se podobný věci dějí v malých klubech, ale tehdy přišlo právě na to zmiňované Inferno osm set lidí. Takže jsem to mohl celé v pohodě zaplatit i přes to že rozpočet akce desetinásobně překračoval veškerou mojí hotovost. Nesl jsem kůži na trh a to riziko bylo velké. Tak mě napadlo, že když už je s tím tolik práce, tak chci mít akci každý den. A právě od téhle chvíle jsem začal přemýšlet o svém klubu, který bude ekonomicky fungovat tak, abych jednou do měsíce mohl podobné věci v klídku pokrýt. A tohle byl asi takový ten začátek legendárního klubingu v Olomouci.

Olomouc jako takový byl pro taneční a klubovou scénu svým způsobem hodně zásadní. Ostatně, všichni si třeba na tu velkou slávu před pár lety ještě velmi dobře pamatují…

Přesně tak. A tahle zásadnost vznikla z naprosto šílené haluzoidní punkové, rockové a později taneční klubové aktivity. V Olmíku se tehdy zázračným způsobem podařilo alternovat Praze. Co se stalo v Praze to se pak událo v Olomouci. Největší legenda, která se nám podařila byla v pořadí druhém klubu, který jsme dělali, kapela Agnostic Front. Kdo to zná, vím o čem mluvím. Nemůžu zapomenout na to jak za partou dvacetiletejch pankáčů v Olomouci přijela tahle slavná kapela. Prostě úlet!

Okej. Zkus mi popsat anabázi všech těch vzniků a zániků klubů, které jste dělali, prosím…

Jasné. Víš proč tam byla tak silná klubová techno scéna, kterou si ty pamatuješ? Protože se tam položil základ na těch punkovkách a prostě to tam jelo. Časem se to začalo měnit. Původně jsem dostali nádhernej sklep po olomouckou Univerzitou. Po revoluci, na které se podíleli studenti, to nebyl žádný problém. Underground dostal díky disidentům zelenou a my si tak začali stavět prostůrek s názvem Sklep. Ten fungoval asi tak zhruba jeden rok. S příchodem divokého kapitalismu a opadnutím euforie to už přestávalo být nejlevnější. Začali jsme protestovat a našli si pak ještě lepší prostor než byl ten první. Ten se jmenoval Nausea (latinsky "pocit na zvracení" pozn. Juki ) a založili společnost s názvem Vomitus (přímo označuje zvracení). Na tomhle místě dodnes funguje klub Depo, což je už také bohužel trochu mrtvá záležitost.

I přesto, že jsem v malém rybníčku, Depo9 také tak trošku už pomalu legenda, co?

Nausea je rozhodně legendárnější. Nechci teda snižovat jeho význam, ale Depo9 bylo už jen taková "after party" po něm. Ještě se k tomu vrátím. Pro čtenáře Techno.cz bude asi zajímavé, že z osmi lidí, kteří to dělali tam byl jeden, ehm, tedy já, který čistě intuitivně vycítil, že se na západě rodí něco, co později vyrostlo v ten obrovský chuchvalec taneční scény. Takže se čistě experimentálně udělala akce s názvem Techno Acid House. Ostatním kamarádům pankáčům bylo dost náročné tuhle "diskotéku" prosadit. No. Nicméně přijela bandička systémáků z Birminghamu a navštívili nás ještě borci z Německa, kteří udělali diskotéku, kde měli vychytávky typu projekce a podobně. To byla mašina, co stála půl milionu a nikdo z nás ji před tím neviděl. Měli počítačovou grafiku a to nás totálně rozšvihalo. No a vzhledem k tomu, že Angláni dovalili obrovskou plastovou pikslu s nějakými podivnými tabletami, které tu nikdo nikdy neměl ….začal trošku mejdan.

Hele a kdy ta párty skončila? (smích)

(smích) Trvala neuvěřitelně dlouho a projevila se na ní naše imaginace. Byla velkou předzvěstí. Angličani odjeli a pak se ještě o žádných těchto věcech nevědělo a lidi koketovali s mnohem tvrdšími a nebezpečnějšími věcmi. Pamatuji si, jak jsme si tam všichni třeba hráli na ponorku a tak…

No počkej, těch historek z klubu Nausea je celkem dost, ne?

Třeba ta, jak olomoucká kanalizace nestíhá a z klubu se stane bazén. Prostory jako Roxy lidi vyhání, ale v Nausei alkohol na poličkách baru zůstává a polystyrenové vory z dekorací fungují. Pódium je navíc těsně nad hladinou a všichni tak kalí dál a čeká se až voda opadne :))

Hele…to přece nemyslíš vážně, že ne?

Takovouhle vodní akci jsme měli dvakrát nebo třikrát. Naprosto seriózně. Toto bylo Nauseácké řešení z první poloviny devadesátých let:)

Dobrá. Koncem devadesátých let přišel ze západu trend taneční kultury a obrovský boom kultu rave párty. Za jakých okolností vlastně proběhla transformace Nausey do tanečního komerčního klubu Depo 9 a jak si nástup nové generace kluberů vnímal ty?

Já jsem během provozu Nausey začal trošku chápat ekonomiku a došlo mi, že lidé kteří se poprvé dostanou k takovým těm podivným rychlým penězům, s nimi obvykle neumí moc dobře zacházet. Z té osmičky lidí, kteří tam pracovali jsem byl první, který se odpojil a oznámil jim, že se mi s nimi nelíbí. Nelíbilo se mi, že jsme se neuměli chovat ekonomicky. Vyprdnul jsem se teda na to a odjel do Brna, kde jsem se snažil také provozovat nějaký klub, nicméně nebyl jsem úspěšný.

Jasný. Co se dělo později?

Vrátil jsem se do Olmíku a tam mě potkalo štěstíčko. Zatímco Nausea končila v drogách, lůze a bordelu, já jsem otevřel veleúspěšný podnik Sneak club. Byl až pro tisíc lidí a zhruba rok a půl neskutečně šlapal. Měl jsem ho se svým společníkem s nímž jsem dodnes skvělý kamarád. Přidal se ještě můj brácha a Petr Kosatík. Kdyby opět nedošlo k tlakům z vyšších sfér, tedy čachrům s bývalým majetkem SSM, tak funguje dodnes. No, všechno zlé je k něčemu dobré, ale já jsem prozatím podnikání v klubech opustil. No a můj brácha s Petrem se v té době opět dostali opět k nájemní smlouvě Nausey a rozjeli klub s názvem Depo 8. Měli za sebou solidní finanční injekci, ale trošku to přestřelili a přefinancovali. Později vzniklo Depo9. Klub měl dlouhé, úspěšné období, ale pak přišli věřitelé a Barumba (hezký komerční klub). Dnes se klub jmenuje Depo a je to inetová kavárna, která se dá pronajmout na jednorázovou akci. Barumba je hezká diskotéka Belmondo.

Vzpomeneš, kdo v klubu Depo 8 hrál a začínal?

Velká spousta DJs. Nejslavnější asi bude moravský Kaisersoze, který začal hrát právě u nás.

Později ses teda přestěhoval do Prahy..

Jasně. Během provozu klubu Snake klubu jsem vydělal nějaké peníze, a bohužel zjistil, že to pro mě v Olomouci definitivně zhaslo a budu-li chtít dál kalit a jezdit na snowboard, musím začít něco dělat. Začátkem devadesátek jsem se ještě namotal do jednoho byznysu, kde jsem pochopil jak to chodí s prodáváním velkých nemovitostí. Proto jsem se rozhodl podnikat v realitách a zároveň si vyřešit rodinnou krizi.

Jak to tedy v obchodu s realitami chodí? Vím, že dokonce zaměstnáváš i některé jiné známe postavičky pražské klubové scény…

flats.cz podniká v oblasti residenční pronájmů. Prostě jsme schopni sehnat panu manažerovi perfektní byteček dlouhodobě i krátkodobě a může ho i koupit. Rád pomáhám i známým sehnat byt nebo třeba studentům spolubydlení.

Jinak, zaslechl jsem, že si zprostředkoval také prostory pro současný, trochu záhadný nový klub Stonx na Václavském náměstí…

Majitel skrze nás našel lidi, kteří jsou schopni platit regulérní nájem. Klub provozují lidé, kteří se v tom pohybují i jinde ve světě a myslí si, že budou úspěšní. To, že se jim třeba teď moc nedaří ještě neznamená, že to složí, nebo že je to pračka peněz. Klub jsem navštívil a je to moc hezký, takže to chce asi jen atraktivnější program a reklamu.

Hele, teď trošku odbočím. Jaký je tvůj denní harmonogram? Máš velkou prosperující firmu, ale furt tě přitom vidím u piva s roštěnkou…to mi prostě neleze do hlavy…

He he, no, v lednu a v únoru mám vždycky volno. V úterý po Free Mondays normálně taky a ve čtvrtek má Blažena (má společnice) masáže, takže já mám volnej pátek…(smích). Jinak těžce miluju snowboard a tenis, plus chodím si udržovat mozek do fitka. Tahle práce není fyzicky náročná, ale každý den musíš udělat deset rozhodnutí. Když chceš udržet dynamickou firmu, tak můžeš udělat maximálně jedno špatné (za týden.).

Okej, hele než se pustíme do finále…tak se ještě vrátím k serveru Depo9 a tvé minulosti.
Znal ses už v té době s lidmi ze scény jako, plácnu, s Alešem Blehou a podobně… ?

Ne. To se stalo víceméně až nedávno. Se vznikem serveru mi vrazil bráška do ruky foťák, ať jdu nafotit akci na Kněževsi. Za to jsem mu sám hrozně vděčný. Kromě všech svých snů mám jeden zásadní, protože focení pro Depo9.cz mě hned chytlo a nepustilo a dnes uvažuji , že bych k focení párty přidal ještě další pokusy. Třeba ve studiu. Jde to v ruku v ruce s tím, jak člověk zlepšuje vybavení a sbírá zkušenosti. Už si třeba užiji i focení na dovolené a jiné "umělecké" počiny.

He he, nemůžu si ještě trochu rýpnout. Váš fotograf Mílo Konečný mi "prásknul", že jsi prý dělal modela… To jako fakt?

Někteří mí kolegové mě prostě evidentně chtějí škádlit. Jo, je to pravda. Jednou jsem měl dokonce titulní stránku v časopisu "Čas na lásku." Neee…vážně, měl jsem celostránku v Elle a fotil pro několik různých produktů.

Jak vůbec funguje mužský modeling? To mě třeba osobně hodně zajímá, ty výsledky občas….no, kdo mě zná, ví svoje (smích).

Víš co je na tom nejlepší? Že většinou fotíš se dvěma krásnejma babama. A když jste spolu dva – tři dni na place a ty ženský zjistí, že jsi zábavný společník., užiješ hodně legrace.
Jak, ale funguje modeling to upřímně nevím. Já na to šel pochopitelně od lesa, jelikož mám dva kámoše fotografy a ti místo aby volali do agentury, volali hned mně… Jinak je to nejlepší práce co můžeš dělat. Je zábavná a příjemně placená.

Tomu skálopevně věřím. Dobrá Aleši, poslední otázka. Jak vidíš současný stav taneční scény a vztahy mezi lidmi na ní?

To je celkem zajímavý. A je to vidět ve všech branžích. Hodně lidí, kteří jsou nějak aktivně zapojeni do byznysu mají pocit, že jejich názor je jediná pravda. Ale to jsem nechtěl říct. Pro normálního návštěvníka party jsou lidé z backstge, kromě DJs nepodstatní lidé (a tedy i jejich třenice). Já se na party dostanu přes backstage, ale pak jsem s lidmi na parketě nebo u baru a chci hlavně fotit. Hodně těch organizačních věcí jsou pro mě hotová hádanka a dost dobře je nechápu. Ale svůj názor pochopitelně mám – podvádět se nemá. Lidé si prostě musí dobře vybírat, to je jediný způsob jak to může fungovat.

(Ani se to nezdá, ale se stoupající hladinou alkoholu, chutí chovat se perverzně a obtěžovat přítomné slečny a jinochy členů redakce Techno.cz a Depo9.cz uvádíme na výslovnou žádost našeho hosta: "Byli jsme vožralí, neberte poslední tři odpovědi příliš vážně." pozn. Juki)